Lázně, jaké to šťavnaté téma

k pozorování, rozjímání a vzpomínání. Skvěle se ho zmocnila Ivanka Devátá v jedné ze svých nejroztomilejších knížek. Moc doporučuji!

Takže léto v Trenčianských Teplicích a Trenčianské Teplice v létě, abych nekopíroval. Dostal jsem se sem nečekaně, protože po srdeční operaci jsem měl potíže s hrudním košíkem, kterému, jak se posléze ukázalo, nevoněly ty dráty, co mu zavázali kolem rozpolcené prsní kosti. Stahovaly žebra, která se jim bránila a tak jsem byl hrbatější a hrbatější a košíček bolel. Díky jedné osvícené rehabilitační sestře jsem přišel k další operaci, při níž mi dráty vytáhli a košíček uvolnili. Od té doby jsem ještě víc sešívanej. A díky jiné lázníchtivé a láznípotřebné Majdalence jsem už měl vyřízený poukaz na rehabilitaci do těchto bohulibých a lidu lázeňskému milých kúpelov. Náhody se spojily a tak jsem musel se vší prací udeřit a odjet se rehabilitovat.    

V Trenčianských Teplicích jsem si teprve naplno uvědomil nástup léta. Tady mě hned při příjezdu ovanulo intenzívní sladkou vůní bohatě rozkvetlých lip srdčitých. Aut jen málo, střed městečka neprůjezdný, takže nebýt všudypřítomných propadlíků tabákovému čmoudu, je tu pravý ozón. Ač aut málo, měl jsem hned druhý den za stěračem ceduličku, že se mám dostavit, protože na jakémsi trojúhelníkovém prostranství jsem parkoval v protisměru. Nevím proti čemu, protože jsem čumák poslušně srovnal s autem, které už tam parkovalo. Velitel četnictva to naštěstí uznal a tak jsem auto obrátil čumákem vzhůru a čekal co přijde. Za parkování před kúpelným domom  tu chtějí 60 Sk denně. No nejsem blázen, abych z tohoto důvodu připlácel přes dvanáct set. Stačí, že za balkon tu chtějí denně korun třicet. Ale co by člověk pro spokojenost svého drahouška neudělal.

            Přivítání bylo důstojné. Ujal se mne sám šéfarzt, ukázalo se, že krevní skupiny podobné mé, takže jsme setrvali v delším přátelském hovoru během něhož jsme probrali vše podstatné od medicíny přes architekturu až k právě probíhajícímu mistrovství ve fotbale, česko-slovenské vztahy nevyjímaje. Onen osvícený muž mi hned nabídl ke čtení čtrnáctideník Mosty, čímž mne velice uctil; tu četbu pociťuji jako očistnou lázeň na mozek - připomíná Literárky v jejich nejslavnější éře a rozpouští nánosy současné pokleslé novinařiny.

            Takže pan primář príma, leč sestričky na první dojem poněkud odtažité. Aspoň zpočátku. Což je mi s podivem. S Kunderou totiž dávám přednost Slovenkám: jejich řeč je taková měkčí, mazlivější, ony samy jsou takové něžnější přírodnější, a navíc, ve chvíli nejsladší volají JOJ! Probatum est.  A tady jsou ty sestřičky  poněkud zapšklé, sranda s nimi není. Udělají, co je potřeba. Nic víc, nic míň. Joj, to v Bardejove, to bolo!

Díky rozličným neduhům, jimž mi bylo během života vzdorovat, jsem totiž už vyzkoušel lázně několikery. Tedy jako pacient. V rámci profese jsem navštívil ještě další, ale z exkurze jeden kloudného dojmu nenabude. Tak mám možnost srovnávat a to po ose časové i napříč spektrem. Ale o tom někdy jindy. Teď zpět do Trenčanských Teplic

Tož Trenčianské Teplice. Ne právě nejšťastnější kombinace presocializmu, socializmu a postsocializmu.

Ze starší doby je tu několik staveb. Za prvé kaštiel, nejspíš opravdu barokní budova, dnes sloužící jako lázeňské provozy. Pak několik typických reprezentantů balkánského baroka - přízemní až patrové stavby s přebujelou štukovou výzdobou z konce předminulého století. Naproti nám ulička s domy s dost zvláštně deformovanými čtyrúhelníkovými půdorysy, což vytváří ještě pozoruhodněji zkosené střechy, takový nechtěný kubistický obraz nebo spíše plastika. Konečně několik domů kolem secese, z nichž nejpozoruhodnější a citlivě opravená budova Slovenské spořitelny. Několik všude rozšířených, ve všech lázních stavěných historizujících domů s věžičkou, případně jelenem, v barvách vyvedeným, eventuelně poprsím, nebo aspoň jménem či výrokem buditele. A pak jedna secesní vila se složitými dřevěnými trámy a zvenčí pomalovaná tvoří milý bonbónek na konci lázeňské výstavby.

            Co je ovšem mimořádné je architektura období první republiky: funkcionalistické domy obytné, lázeňské, úřední, plovárna. Stavby známé z antologií architektury. Lázeňský dům Machnáč - vzácně čistá elegantní stavba, na níž mne z technického hlediska nejvíce zaujal boční trakt, který má po celé značné šířce pásy oken, nepřerušované jakýmikoliv zděnými podpěrami pásů zdí nad nimi. Jen uvnitř, v průběhu dlouhé chodby za těmi okny, tři mohutné kruhové pilíře - za těmi okny dost daleko. Je zřejmé, že nejen celá šíře chodby je samonosná deska, která ale navíc nese ten k ní kolmý pruh zdi mezi pásy oken. Prý to tak bývá, říká mi přítelka, vzdělaná v otázkách stavebnictví. No jo, ale já  jsem to dosud nikde neviděl. Nebo si toho nevšiml.

Jenže smutek: Tahle mimořádná budova, navštěvovaná experty z celého světa, je už nějaký rok uzavřena. Potřebuje důkladnou rekonstrukci, musí se dodržet původní dispozice, vybavení i materiály a na to nejsou peníze. Snad by se něco mohlo rýsovat z UNESCO, kde je evidována co architektonická památka. Hůř je na tom rovněž světově proslulá plovárna Zelená žába, rovněž architektonický skvost, ale rozpadající se bez provozu, na nějž peníze nejsou vůbec. Snad docela  první pancéřová okna na bocích bazénu, jimiž bylo možno sledovat plavecký styl závodníků z přilehlých chodeb. Překrásně do lesa a skal zasazený areál plaveckého bazénu, dětského kruhového brouzdaliště, opalovacích ploch na trávě i na betonu a lehkých elegantních železobetonových staveb plovárenských, elegantně prohnutých podle skalního reliéfu. Prý tam bývala přírodní termální voda.

Ale to jsme pořád ještě před socialismem.

Ten postavil zejména velké panelákové sídliště na příjezdu do Teplic od Trenčianské Teplé, děsící návštěvníky lázní, nevědoucích, co je uvnitř údolí za nimi. Pak několik lázeňských domů, dnes zčásti hotelů. Mezi nimi Krym a Pax. Vcelku solidní stavby poplatné stylu reprezentativního socialismu, na úrovni tříhvězdičkového hotelu. Zvenčí beton a sklo, uvnitř komplexní lázeňské vybavení s prakticky všemi procedurami.

A lázeňské pokoje převážně po dvou ubytovaných, v různých stupních zachovalosti či renovace. Na mne přišel ten nejmenší protože v nejvyšším patře nahoru ustupujícího domu. Což by tak nevadilo, po malé úpravě je tuze útulný. Horší je, že je zjevně dost omšelý. Minimálně tapety přímo řvou po výměně, jsouce špinavé a flekaté. Koupelna s málo místa na ručníky (ostatně skříň se třemi ramínky jeví se taky nedostačující). Co ale je úplně proti zdravému rozumu je malinký záchůdek s dveřmi otevírajícími se dovnitř tak, že mezi nimi a mísou zbývá na dva prsty místa. A to prosím ve zdravotnickém zařízení! Představa, že by tam nějaká ta stopadesátikilová dorostenka omdlela je zajímavá. Bez cirkulárky nebo autogenu by se svobody (a případně potřebné lékařské péče) nedočkala.

Nás může utěšovat, že stejný pokoj se dostal i na Mistra Chudíka. Ne-li ještě horší. Bezprostředně po jeho odjezdu strhali tapety a jali se ho rekonstruovat. Zatím jim to trvá třetí týden.

Novodobý přetvořený stav náměstí dotváří ještě vedle nás stojící hotel Slovakia.

 Co socialismus zbořil, těžko bez znalostí lokální historie říci. Ale že něco bylo, dávají tušit tabulky na domech: zde stával hotel Grand, v němž se sešli v roce 1936 slovenští spisovatelé, zde stával lázeňský dům, v němž působil MUDr Antonín Čapek, otec Karla, Josefa a Heleny Čapkových. Tak o tom jsem nevěděl. Já ho měl za praktického podkrkonošského lékaře z Malých Svatoňovic. A on tady! "Pred vyše devatdesiatmi roky puosobil v Trenčianských Tepliciach a za ním chodievali jeho deti. Trenčianské Teplice sa tak stali akousi vstupnou bránou vzťahu bratov Čapkovcov k Slovensku, radi sa sem vracali"- píše letošní třinácté číslo Česko Slovenského dvojtýždenníka Mosty.

Co zmrvil (ten socializmus) je zejména urbanistický obraz města. Tvar byvšího náměstí necitlivě porušen, zbytek původních budov neorganicky ční, do toho nové domy po způsobu paneláků stavěné v jiných úhlech, než se zformovaly linie ulic přirozeným vývojem v průběhu dlouhé historie. Mezi tím přetrvávající pavilony obchodních domů, kiosků a jiných, vesměs ostudných staveb, tržnici na autobusovém nádraží, ve skutečnosti nějaké proluce, nevyjímaje.

Konečně postsocialismus. Jako jinde, tady ale zřetelněji grunderský kapitalismus. Moc se nestarat a užít. Hlavně já sám. Je pravda, že některé domy jsou pěkně obnovené. Taky je pravda, že je tu krásný lázeňský park, vcelku dobře udržovaný. Ale ten nedostatek investic je do očí bijící.  A taky kontrast mezi některými soukromými domy a kulturním dědictvím, majetkem všech, jak se říkalo. Jak tak koukám rovnou z okna, mám pocit, že by bylo nejlépe tak v úrovni naší výšky naproti přes údolí instalovat obrovský billboard s motivem lesa, či sadu, nebo květinové zahrady. Domy na protějším svahu jsou "každý pes jiná ves", bez jednotící myšlenky, stylu, nápadu. Obzvlášť ohyzdný je bunkr reprezentanta slovenské politické scény, Vlada M. Směrem k nám okénka připomínající střílny, pod tím monstrózní prosklený kryt zřejmě části parkoviště a příchodu k domu. Na nádvoří vozatajstvo složené z "lepších" značek. A nad tím vším slovenská vlajka. Vlajku EU, jinak tady všudypřítomnou, na vedlejším stožáru nevidím. 

Nad tím národním dědictvím nejen mne jímá žal. Ty nejkrásnější funkcionalistické skvosty zavřené, zmar charakterizují i uschlé květiny, keře a stromky za okny, jak lidé odešli a nechali je napospas. Znalci, kteří sem jezdí častěji, dokládají, že ten úpadek progreduje rok od roku víc a víc. Třeba nikdo menší, než všemi uctívaný Mistr Ladislav Chudík, který o tom hovořil s neskrývaným smutkem. Zelená žába v rozkladu, stejně jako bazén v parku vily slovenského učitelstva z první republiky. Jiné koupaliště už tady, v lázních, není. Nad obcí malá přehrada naplněná kalnou vodou a nad ní vesnice, zakončená rančem.

Zato postavili ošklivou, snad travertinovou, snad betonovou  žábu, v každém případě natřenou na brčálovo před bazének na náměstí a ona v úřední hodiny k obveselení mateřských školáků plive vodu. Skoro mi to připadá symbolické. Místo ZELENÉ ŽABY zelena žaba. Lázně, které svou architekturou byly na předním místě na světě, se za stav oněch skvostů musejí dnes stydět. A nejen jich. Řekl bych, že dobrá polovina lázeňských domů, zejména těch z přelomu století devatenáctého a dvacátého, hledí do ulic mrtvými okny, zejíc prázdnotou. A to hned vedle opět poněkud bunkrózní stavby lázeňského domu Arco(?). Proč k sakru místo stavby tohoto monstra raději nerenovovali hned vedle stojící novorenesanční stavby, dýšící podstatně zajímavější lázeňskou atmosférou? Inu, podnikatelské baroko v plné parádě.

Dalšího překvapení se dočkáte, když zajdete do zdejšího informačního střediska. Zhýčkáni zahraničními zkušenostmi, čile následovanými i v naší domovině, čekali byste na křídě barevným tiskem vyvedené prospekty s mnoha fotografiemi a bohatým tištěným doprovodem podrobných informací. Chyba lávky! Dostane se vám černobíle rozmnožené stránky o zdejších koncertech vážné hudby (120-150,-Sk), o promenádních koncertech, čímž tady nazývají dechovku producírující se v odpoledních hodinách v parku (zdarma), o několika tradičních výletech do blízkého okolí a možnosti zájezdů do míst slovenské i přespolní proslulosti: Tatry, Bratislava, Budapest. A ještě některé informace zcela neodpovídají skutečnosti - třeba anoncovaný tanec pod širým nebem v rámci folklórního programu se nekonal, "nikdo o tom nevěděl", plakáty náhle přetištěny v nové verzi jinak.

Ptáte-li se po mapě, neuspějete. Ty mi tady nedáváme, neprodáváme, ani nemáme. To musíte do minimarketu. Tam ale mají jen turistickou mapu nejbližšího okolí za 140,-. Jiné mapy? Snad v prodejně knih. Když se po prodejně knih ale začnete ptát, dozvíte se, že ta už před nějakou dobou zanikla na úbytě.

Bratři Čapci i jejich otec Antonín se musejí v hrobě obracet!

Snad v Trenčíně. Sláva, jedeme do Trenčína.

Pokračování příště.

Psáno v Trenčianských Teplicích

                                     MUDr. Jiří Kutina

e-mail: kutinaj@pk-aa.mpsv.cz