Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak se mro¾ z Prahy do Visly dostal (3/4)

Z knihy Václava ®idka „Sám ve víru zdymadel“

Ahoj mro¾i! 

Ahoj, mro¾i! Koukni, co o tobì píšou,“ pøivítala mì druhého dne tchynì (maminka mé ¾eny) a podala mi noviny. Hned na titulní stranì byla fotografie z mého tréninku v polském Pra¾ském pøístavu a nadpis: Mro¾ z Prahy v lednové Visle! A o kus dál: Poèítal s tím, ¾e ve Varšavì bude v novoroèní den nejménì patnáct stupòù pod nulou. V dobì tréninku bylo plus šest a voda mìla plus ètyøi. Tohle asi tento plavec nemá rád. Nìkteøí tvrdí, ¾e je takové teplo, ¾e by host z Prahy mohl nastydnout. – Ela i já jsme se zasmáli. Èlánek pokraèoval: Host z Èeskoslovenska by si pøál, aby s ním plavali polští kolegové. Nevíme, jestli se nìjací opová¾livci najdou. Kandidáti se musí podrobit lékaøskému vyšetøení a prodìlat nìkolik tréninkù. Doufáme, ¾e se snad aspoò jeden odvá¾ný rozhodne.  Jestli¾e ano, a» se ihned hlásí… – a tak dál. Do pokoje mezitím pøišel mùj ètrnáctiletý polský švagr Jacek.

„Dneska se ve škole mluvilo o té plavbì. Nikdo ve tøídì nevìdìl, ¾e to jseš ty,“ øekl. Vzpomnìl jsem si, jak se pøed nìkolika lety, kdy¾ chodil do první tøídy, vytahoval pøed kluky, ¾e jeho sestra má za man¾ela mu¾e z Èeskoslovenska a oba bydlí v Praze. Kolem Prahy jsou hory, v nich bydlí praví Indiáni a ti chodí nakupovat do mìsta. Kluci tomu vìøili a Jacek byl nìjaký èas slavný.

Ne¾ jsem usnul, vzpomnìl jsem si, nevím proè, na úplnì jinou plavbu, z období ryze letního. Na Slovensku na Dunaji se v èervenci roku 1950 konala zajímavá dálková plavba. Bylo to v dobì, kdy se zaèaly objevovat rekordy na prudce tekoucích øekách. Iniciátorem téhle plavby byl Èech, Karel Vobr, povoláním èíšník. Inspirací mu byly u¾ o rok døív konané dálkové plavby na Volze. Vobr se obrátil o pomoc a radu v té dobì u¾ na zkušeného Oldøicha Lišku. Ten se Vobra ujal a nále¾itì ho po všech stránkách pøipravoval. Samostatná technická pøíprava plavby nebyla malièkost, proto¾e Dunaj je mezinárodní tok, na jeho¾ levém bøehu je Èeskoslovensko a na pravém Maïarsko. Hlavní starostí bylo zajištìní doprovodných lodí, èasomìøièù a vybìhávání úøedních formalit – všechno si musel vybìhat a zajistit plavec sám. Jeliko¾ se pøi plavbì v noci oèekávaly místy víry, potopené vraky a neosvìtlené bóje, musel být do akce zapojen kromì spolehlivého kormidelníka a øíèní hlídky bezpeènosti ještì zkušený lodivod Dunajské paroplavby. Pøístavištì parníkù u Dìvína v Bratislavì se stalo místem startu. Bylo 18. èervence 1950, voda mìla necelých šestnáct stupòù a vzduch dvacet devìt. Pøesnì v pìt hodin odpoledne skoèil Vobr do vody. Do Hrušova pøiplaval u¾ za tmy. Prvních sedmdesát kilometrù plaval rychlým tempem, aby vyu¾il silného proudu Dunaje.

Ovšem v dùsledku enormního vypìtí si namohl stehenní svalstvo a koleno. To bylo na osmdesátém kilometru plavby. Lékaø ho ve vodì lehce namasíroval, ale bolest nepøestávala. Pøesto plaval dál. O pùl páté ráno dosáhl stého kilometru. Na kolech a na motorkách ho provázeli diváci po bøehu a¾ do Komárna. Na stotøicátém kilometru bolest v kolenì trochu polevila. Plaval celou noc a den. Asi šest kilometrù pøed Štúrovem byl cíl. Kolem pùl tøetí odpoledne vystoupil vysílený, ale vítìzný, ze sedmnáctistupòové vody, v tìle stopìtapadesát kilometrù… – a to u¾ jsem, uondán všemi dojmy a vzpomínkami, usínal.

Pøi dalším tréninku mì zajímalo, kolik polských zájemcù se pøihlásilo k novoroèní plavbì. Celkem ètyøicet, ale pøísnou lékaøskou prohlídkou prošli jenom dva.

Oslava Vánoc probìhla v rodinném kruhu. Noviny psaly o mém zámìru pøeplavat Vislu, ale mnì bylo trochu smutno, ¾e jsem na Štìpána nebyl v Praze a neplaval s Liškou u Národního divadla. Letos to bylo u¾ po pìtadvacáté.

V tichém sváteèním odpoledni jsem si vzpomnìl na vánoèní pøíbìh, který mi jednou vyprávìl:
Bylo to asi osm let po válce. Jako ka¾dý rok si byl i tenkrát zaplavat ve Vltavì, v Braníku. Vzduch mìl pìt stupòù a voda nulu. V zálivu, kterému otu¾ilci øíkají Ledový, byl led. U bøehu o síle a¾ deset centimetrù, ale uprostøed asi jeden. Bylo kolem druhé odpoledne, kdy¾ se zaèal rozcvièovat na bøehu. Pak zaèal plavat ve vysekaném ledu. Mohl být ve vodì asi deset minut, kdy¾ uvidìl, jak na bøehu pobíhá nìkolik chlapcù. Køièeli jako pominutí, házeli na led vìtve, prkna a všechno, co jim pøišlo pod ruce. Pak se ozval výkøik: „Topí se!“

Olda vylezl z vody a bì¾el mezi ustrašené chlapce. Dozvìdìl se, ¾e se uprostøed zálivu topí pes. Opravdu. Statný pìkný vlèák mezi ledem marnì a zoufale hrabal pøedníma nohama. Led se ale lámal a on se znovu a znovu potápìl. Pokoušel se vylézt na led, ale v¾dycky sklouzl zpátky do vody. Vyl a skuèel.

Pøesto¾e mìl Oldøich svou dávku koupele v tìle, vylezl na led. Pod váhou tìla se led prolomil a on spadl do vody mezi ledovou tøíš». Plaval k tonoucímu vlèákovi. Ten, jak ho vidìl, nabral síly a vynoøil ještì jednou hlavu nad vodu. Kdy¾ se Oldøichovi podaøilo dostat se a¾ k nìmu, pes na nìj vyskoèil, pøedníma nohama se zachytil ramen a èumák mu pøitulil na tváø. Oldøich ho opatrnì vynesl na led, kde ho polo¾il a domlouval mu jako malému dítìti, aby se u¾ nebál, ¾e se neutopí. Pes zaèal pomalu lézt po bøiše a pøitom se tøásl a chvìl. Na zasnì¾eném bøehu se ohlédl nazpátek k Oldovi a pak se dal do bìhu. Od chlapcù se Oldøich dozvìdìl, ¾e to byl pes z blízkého domu, který bì¾el po ledu, a ten se pod ním uprostøed Ledové zátoky prolomil.

Pøipomnìl jsem si tuhle pøíhodu a usmál jsem se sám pro sebe: Nezachraòují se v¾dycky jenom lidé, a to je dobøe.

V malém pokojíku si hrál Jacek s mým synem. Oba le¾eli na podlaze mezi stavebnicemi a stavìli Ocelové mìsto. Ïadek sedìl zamyšlenì u svých rybek a obèas poklepal prsty na sklo. Vypadalo to, jakoby si s nimi povídal. Vùbec nepostøehl, ¾e jsem se posadil vedle nìj a zaèal jako on mlèky pozorovat malièký svìt ticha.  Hlavou se mi honily rùzné myšlenky. A také urèité obavy z pøípadné ledové tøíštì na Visle, proto¾e plavat v tak prudké øece mezi krami by rozhodnì nebylo nic pøíjemného. Visla nezamrzne.

 
 
Zamrzla ale Vltava v tuhé zimì v roce 1940, jak mi vyprávìl Oldøich.  V bøeznu se ledy hnuly a na Vltavì plavaly mohutné kry, nìkteré silné a¾ jeden metr. Byla to velkolepá podívaná, nìkterou chvíli se zdálo, ¾e ledová zácpa poroste a¾ do nebe. Pohled z mostu byl a¾ dìsivý, zvláš» pøi dunivém rozrá¾ení ohromných ledových ploch o pilíøe. Pøi polo¾ení ruky na betonové zábradlí mostu byl citelný ka¾dý úder. Øeka stoupala a¾ o tøi metry a všechno kolem vody mìlo mimoøádnou pohotovost. Mezi ledem plavaly kmeny stromù, prkna, døíví, døevìné boudy, nafouklá zvíøata. Pøepadový jez u Hlávkova mostu byl prolomen. Celá pøírodní katastrofa trvala tøi dny. Ètvrtý den, kdy¾ voda klesla a došlo k zácpì ledových ker, které se zastavily, rozhodl se Oldøich k nìèemu neuvìøitelnému: Svlékl se do plavek a zaèal pomalu lézt z jedné kry na druhou doprostøed øeky. Led klouzal, foukal studený vítr a modrozelená voda mìla nulu. Sluncem ozáøené ledové kry byly a¾ alabastrovì bílé a pøi pohledu na nì slzely oèi. Rùznì nakupené ledy tvoøily hroty a sahaly od bøehu a¾ k branickým ledárnám.

Nepøehledná plocha mìla nádherný vzhled zamrzlého severního moøe a polárních krajù. Jen na nìkolika místech se utvoøily vìtší mezery a bylo vidìt do vody, kde plavalo nìkolik divokých kachen a kousek dál dvì lysky. Nad tím vším tiše krou¾ili rackové. Pro opravdového otu¾ilce bylo tì¾ko odolat, a tak Oldøich slezl do vody a plaval uprostøed ledové øíše jak v pohádkové sluji. Plaval a prozpìvoval si. Po obeplutí jedné z ledových bariér najednou uslyšel praskání, pukání a dìsivé dunivé zvuky pod vodou. Pak uvidìl, jak se celý ledový masiv dal do pohybu. Nezbylo mu nic jiného, ne¾ sna¾it se nepropadnout panice, pokusit se vylézt na jednu z ker a dostat se rychle na další kru. S vypìtím sil se mu podaøilo vyškrabat se na jednu, kde si nìkolik vteøin odpoèinul. Pak pokraèoval pøeskakováním z jedné kry na druhou, pokud mo¾no co nejkratší cestou na bøeh. Nìkolikrát za sebou se ledový balvan pøekulil a Oldøich byl zpátky ve vodì. Nové a nové vylézání na kry ho stálo spoustu sil. Cítil, jak mu ubývají. Prsty a pozdìji celé ruce se stávaly necitlivými. Strach mu zaèal stahovat hruï a zároveò i dech. Vìdìl, ¾e nesmí propadnout panice. Na bøeh padl po nìkolika minutách zcela vyèerpaný. Tenhle zá¾itek si zapamatoval na celý ¾ivot. Nerad na nìj vzpomínal, a za to, ¾e jsem se ho dozvìdìl, vdìèím jenom našemu naprosto pøátelskému vztahu.

Pokraèování pøíštì ...

 
Václav ®idek
* * *
Kolá¾e © Olga Janíèková
Fotografie z archívu © Václava ®idka

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 18.08.2020  18:35
 Datum
Jméno
Téma
 18.08.  18:35 Václav Podìkování
 18.08.  09:41 Von
 18.08.  08:12 Vesuvjana díky
 18.08.  06:25 Du¹an