ZAPOMENUTÉ OSUDY - 5 JAROSLAV KINKOR detektiv
Èeská detektivka nemìla a dodnes nemá Sherlocky Holmese, ty genie, kteøí se zloèinem zaobírají jako pozoruhodnou šachovou partií. Je to zøejmì tím, ¾e èeská detektivka je ve svých lepších dílech vìrna dobré tradici literárního realizmu a èerpá motivy opravdu ze ¾ivota. To potvrzuje na pøíklad portrét Jaroslava Kinkora, nìkdejšího detektiva proslulé pra¾ské ètyøky, pozdìji majora kdysi Veøejné bezpeènosti. V dobì, kdy jsme ho s fotografem Kockem navštívili, byl u¾ ovšem majorem v.v.
Našli jsme ho v nenápadném domku na okraji Prahy. Zahrada, spousta zeleniny. Kdy¾ jsme zavolali pøes plot, narovnal se nad záhonem starý pán a byl to najednou poøádný chlap. Jaroslav Kinkor i se svými osmi køí¾ky se dr¾el zpøíma. Øíkávali mu "lord pra¾ské kriminálky" a my jsme vidìli, proè asi. Tak to je tedy on, bývalé eso. Pøípad, na který starý pán vzpomíná, není nijak sensaèní, není v nìm ani vra¾da ani divoká honièka; zkušení kriminalisté vám potvrdí, ¾e vypátrat vraha není to nejt쾚í.
Stalo se, ¾e jednoho dne volal zdìšenì na kriminálku slavný písnièkáø, pan Karel Hašler: "Mé paní ukradli butony s diamanty, dìlejte nìco!" "V jaké cenì, mistøe?" "Za dvìstì tisíc!" To byly tenkrát velké peníze i pro úspìšného skladatele, a pøesto, vìdom si své popularity, dával Kinkorovi, který s ním a jeho paní sepisoval protokol, jedovatì najevo svou nedùvìru v dobrou povìst policie. Pøesnì tohle mìli matadoøi pra¾ské "ètyøky" rádi ze všeho nejménì. Náušnice s ohromnými diamanty jen tak v kabelce v tlaèenici Staromìstské tr¾nice; paní a pán kteøí se cítí dotèeni, ¾e se jich na to všechno vyptáváte. Kromì toho spoleèenské styky, které mohou pøinést všelijaké intervence nebo pozvání na kobereèek u vrchnosti. A popularita, která sem brzy pøiláklá smeèku reportérù z veèerníkù a zvláštních vydání. No tìbùh!
Tady nemù¾eš dìlat ¾ádné ohromující dedukce, tady musíš makat. A rychle! Kinkor vyrá¾í s pomocníkem na obchùzku po známých pra¾ských kapsáøích. Tak co, kdepak jsi byl vèera a o butonech paní Hašlerové ¾e nic nevíš? ®e nevíš, co jsou to butony? Náušnice jako hrom kamaráde a tyhle byly s velkými diamanty. Nevíš ... no dobøe si to rozmysli, nebo bude zle, znáš mì!
Dokazovat nìco kapsáøi, kterého nechytíš za ruku v cizí tašce nebo kapse, to není ¾ádná legrace.
Nakonec zbývá v seznamu jediná neodškrtnutá známá firma, Tanclová. Poslední dobou ¾ila na divoko se sòatkovým podvodníkem Kindlerem, taky pøedním odborníkem ve své specializaci. Jenom¾e doma nebyli. Domovnice je vidìla naposledy pøed tøemi dny, jak kamsi vlekli hromadu kufrù. Kam to tak mohlo být, neøíkali. Ale nìkdy mluvívali o Klánovicích.
Tak hurá do Klánovic, vlakem; pra¾ská kriminálka nemá auto pro ka¾dého detektiva. Pánové Kinkor a Dlask prosmejèili celé Klánovice, ale Tanclová, ani její partner nikde. Ale kdo se ptá, nìkdy se doptá. Podaøená dvojice sem asi vùbec nepøijela, zato vlak vyklopil na nádra¾í ty kufry a balíky. Ale ještì tého¾ dne pøišel pøíkaz, aby se kufry vrátily na Masarykovo nádra¾í. A tam zas mìli poznamenáno další místo urèení, byla to obec na Litomìøicku. Znovu do vlaku!
Na stanici v té obci u¾ Kinkor zachytil zcela zøetelnou stopu. V hájovnì je tu provdaná sestra Tanclové. Hledaná dvojice tady skuteènì byla, detektivové je zastihli právì u obìda. První výslech na místì ale nevede k nièemu, ani jeden z páru nesedí pøed policistou poprvé, jenom chudák hajná je z toho celá pryè, sbírá špinavé nádobí a ruce se jí tøesou, prásk, je po talíøku. Kinkor je rád, kdy¾ to všechno koneènì posbírá a odchází s tím vedle do kuchynì.
Prohlídka, obvyklá rutina. Skøínì, peøiny – nic. Zavazadla a šaty podezøelých, zase nic. Kinkor vìøí, ¾e je na dobré stopì, ale zatím se nemù¾e opøít o nic, ne¾ o tu víru. A víra u¾ se taky malinko viklá. Ale, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. "Tak, Tanclová, ¾ádné øeèi, obléknout, jedete s námi do Prahy. A vy taky!"
Nekoneèné výslechy. Hodina za hodinou, Tanclová zvláš», Kindler zvláš», pak zase oba dohromady. Oba vìdí své: ¾e by se musely na stole objevit ty butony, aby jim bylo opravdu zle. Vypadá to na ostudu, ještì tak aby o tom Hašler slo¾il písnièku ... brrrr!
Kinkor se v myšlenkách znovu a znovu vrací proti proudu èasu. Nìkde musí být chyba, nìkde... A najednou to má, hajná pøece! V¾dy» udìlal chybu, kterou by nìkterému mladému detektivovi omlátil o hlavu ještì s patøièným komentáøem: pustil sestru podezøelé bez prohlídky s nádobím z místnosti ven! Tak tedy hajná jako poslední nadìje. Rejstøík? Má ho èistý. A vypadala docela pros»ouèce? Pros»ouèce – zkusíme to! Telefon: "Pane rado, potøeboval bych vùz. Na Litomìøicko. Ano já vím, ale to hoøí, to jsou ty butony, vìøím, ¾e to mám. Ano, ano ... spolehnìte se pane rado, dìkuji!"
Kinkor pokládá sluchátko a velí svému pomocníkovi: "A» sem v tu ránu nakufruje ten nový, jak se jmenuje – Salaè! Toho ještì nikdo nezná." Vùz zastaví v lese pìkný kousek od hájovny. Zbytek pìšky lesem, jen ¾ádný rozruch. Na dveøe u¾ klepe Salaè sám. Hajná je nedùvìøivá, u¾ ví své o tìch, kteøí se jí ptají na sestru. Ale tenhle na fízla nevypadá a mluví taky drobet jinak. ®e prý ho ráno pustili z lapáku, ¾e se tam setkal s Kindlerem, kterého léta zná a ten ho posílá se vzkazem: chlupatý urèitì ještì pøijdou, tak a» hajná ty oringle poøádnì schová. I pro ni z toho kouká pár tisíc. Jo a jestli nemá pro hosta nìco k snìdku, vyhodili ho bez snídanì a od té doby nejedl. Chléb se špekem mu jede. Nedùvìøivost hajné roztává, chlap se na nic neptá, neslídí. Teprve a¾ dojí, dìkuje a jen tak mezi øeèí prohodí: "Ale jen jestli jste to dobøe schovala, paní? Kindler vìøí, ¾e u¾ to nìjak udìláte!" "Buïte bez starosti, mladej!"
"Já vím, ale byl by pech, kdyby vám to vyfoukli. Kindler øíkal, ¾e to má mít ohromnou cenu. ®e se všichni budeme mít dobøe, i mnì slíbil, kdy¾ prej se to podaøí. Paní, voni vlezou všude, aby vám to nenašli!"
Hajná u¾ nemá ani za nehet podezøení. "Kde to je, tam oni to hledat nebudou", libuje si. Salaè se tváøí pochybovaènì a má to úspìch, hajná se neudr¾í a máchne rukou k holubníku. Pár minut na to je tu Kinkor, ¾ebøík a honem na holubník, teï, nebo ... butony tam jsou. Oba i s diamanty. Nový výslech v Praze. Tanclová a Kindler se tváøí sebejistì, u¾ jen èekají, kdy je odtud pustí. Kdy¾ je zábava v nejlepším, vyhodí Kinkler butony na stùl a dá od vedle zavolat hajnou.
Pan Hašler, který zprvu sebejistì oznaèil jako skoro jistého pachatele jednoho mladého mu¾e z pøíbuzenstva, je trochu na rozpacích. Kabaretní písnièka z toho nebude.
Tak vidíte, ¾ádný mrtvý, ¾ádné sensaèní rozuzlení, jenom taková èernota, tì¾ká, nevdìèná. Kolik takových pøípadù, i daleko slo¾itìjších, dovedl inspektor kriminálky a¾ k úspìšnému konci? Ani neví. Bylo jich za ta léta moc. Na pøíklad "Rastry fotografa Bílého": to u¾ je ale opravdu dávno. Psal se rok 1913, v kanceláøi øeditele poboèky Rakousko-uherské banky se konala váleèná porada. Pøedsedal jí sice sám pan generální, ale hlavní slovo mìl pan Maus, odborník na padìlky. A pak vysoké šar¾e z pra¾ského policejního aparátu. V jejich rukou kolovala desetikorunová rakousko-uherská bankovka. Pan Maus, aèkoli jeho jméno, pøelo¾eno do èeštiny znamená "myš", choval se spíš jako koèka, které se podaøilo po delší námaze dostat do svých drápù právì zvláš» chytrou myš. Celý zrovna záøil.
"Jste si naprosto jist, ¾e jde opravdu o padìlek?", mnul v rukou desetikorunu šéf bezpeènostního oddìlení. "Naprosto, pane rado, omyl je vylouèen".
"Nechcete nám, Maus, u¾ koneènì øíci, oè opíráte tu svou naprostou jistotu?", poznamenal trochu rozmrzele øeditel pra¾ské poboèky.
"K slu¾bám, pane generální ... Tedy papír ... dá se opravdu dost tì¾ko poznat ... ale pro znalce pøece jen to jistý signál je ... ponìkud tu¾ší ... a taky gramá¾, tu jsem pøekontroloval v laboratoøi ... je vyšší. Barva ... všechna èest ... vodotisk ... tomu by se dalo taky málo vyèítat..."
Pochyby pánù, tlaèících svá bøicha o okraj elipsovitého stoly rostly øadou geometrickou. Maus to vidìl; nechtìl je zbyteènì drá¾dit, chtìl pouze ve vhodný okam¾ik oslnit svým objevem. "Prosím, podívejte se na rub bankovky, kde je nápis DIE NACHMACHUNG DER BANKNOTEN WIRD GESETZLICH BESTRAFT. A pohleïte na maïarský pøeklad oné vìty: Padìlání bankovek se trestá podle zákona."
Oèi pana generálního se zavrtaly do jazyka, který snad s výjimkou finštiny nemá s ¾ádným evropským jazykem vùbec nic spoleèného. Do slov øeèi, která je na mezinárodní výrazy chudá jako Sahara na vodu. Co na ní chcete: poulièní dráha se v ní neøekne ani elektrika, ani tramvaj, ale naprosto nepochopitelnì - villamos. Maïarský nápis A BANKJEGYEK UTANZÁSA A TÖRVÉNY SZERINT BÜNTETTETIK, pøipadal sice øediteli podezøelý, ale spíš jenom pro maïarštinu ne¾ pro cokoliv jiného. Pokrèil rameny. "Tak ho porovnejte s textem na normální desetikorunové bankovce, kterou máte v penì¾ence, uvidíte jednu zajímavost." Øeditel poboèky nebyl nikdy korektorem. Nevidìl nic.
"Pánové, na padìlané bankovce," zaèal Maus pomalu a vítìzoslavnì, div ¾e neslabikoval, "na padìlané bankovce chybí nad slovem UTÁNZÁSA, co¾ znamená PADÌLÁNÍ, nad prvním A èárka ... já vím, co chcete øíci ... tiskárnu jsem navštívil a zjistil jsem, ¾e matrice, ze kterých se bankovky této serie tiskly, jsou v naprostém poøádku."
"A kolik mají tìch bankocetlí, pane Maus?" "Zatím jen jedinou, pane rado. Ale sám víte, ¾e se jich mohou ka¾dou chvíli objevit tisíce."
"A váš názor na penìzokazeckou dílnu?" "S devìtadevadesátiprocentní pravdìpodobností pochází tenhle kousek z Anglie, pane rado," odpovìdìl suverénnì Maus.
Váleèná porada toho dne rozhodla, aby šéf bezpeènostního oddìlení rada Protivenský pøeplaval Kanál a zabušil na vrata Scotland Yardu s ¾ádostí o vypátrání pachatele. Vrátil se s pøíslibem, ¾e angliètí kolegové ... všechno co bude v jejich silách ... atd. Jak se v takových pøípadech øíká. Jen¾e v roce ètrnáctém zaèala první svìtová válka a kdy¾ skonèila, nebylo u¾ rakousko-uherské mocnáøství a o trochu pozdìji nebylo ani rakousko-uherských penìz. Kdo by se staral o nìjakou padìlanou desetikorunu. Ještì snad tak pan Maus se svou profesionální vášnivostí. Ale kdepak byl panu Mausovi konec!
Jednoho èervencového dne ètyøiadvacátého roku pøinesl domù Pešl junior divné kovové desky. Sebral je s kamarády z vyschlého vltavského koryta. Ovšem Pešlovi seniorovi se desky pranic nelíbily. Proè, to nevìdìl. Mìl jen jakési tušení. Desky byly pokryté sítí jemných teèek, celou soustavou nìjakých èar, moc se to rozluštit nedalo, vltavská voda na tom udìlala své, ale podezøelé to bylo. A tak s tím šel na èetnickou stanici. "Nìjaký rastry, vypadá to jako ... ale to snad ne," pøedávali si tam desky z ruky do ruky.
Druhý den mìl ty záhadné vìcièky na stole Kinkor s pøíkazem zjistit, oè vlastnì jde. Inspektor chodil od èerta k ïáblu, vyptával se známých v tiskárnách, ale vlastnì vìdìl èím dál míò. A¾ v jednom reprodukèním závodì na Smíchovì narazil na jistého pana Hrdinu, který si vzal na tu sple» teèek a èar poøádné zvìtšovací sklo. Po chvíli je pøistrèil Kinkorovi pod nos: "Vidíte ty cifry? To je vlastnì køestní list toho rastru. Nic bych za to nedal, ¾e se z toho tiskly prachy nebo nìjaké ceniny ... Jen¾e to víte asi sám taky a proto to sháníte, ¾e jo? Kinkor neøekl ani a ani b."Opište si ty èísla. Tyhle rastry vyrábìjí, aspoò co já vím, na svìtì jen dvì firmy. Jedna v Nìmecku, druhá v Americe. A v tìch fabrikách by vám taky mohli øíct, komu je prodali.
Za 14 dní došla odpovìï z Nìmecka. Záporná. Za dva mìsíce pøišlo psaní z Ameriky.
Americky struèné, o to však vìcnìjší: v roce 1913 jsme uvedené rastry zaslali na adresu: Mister Josef Bily, Photograph, Jung Bunzlau. Inspektor Kinkor si smìl tentokrát vzít slu¾ební auto; zbyteènì. Mister Josef Bílý v Mladé Boleslavi u¾ ne¾il. Pøestìhoval se do Prahy, bydlel v Dejvicích a pracoval v Neubertovì tiskárnì na Smíchovì.
Plán byl jednoduchý. Jeden detektiv s úøedníkem, který umí stenografovat, zajdou ráno k Neubertovùm, nebudou dìlat ¾ádný rozruch, najdou si nìjakou záminku a vytáhnou Bílého ze zamìstnání. Nalo¾í ho do vozu a pøijedou s ním do dejvického bytu. Tam u¾ na nì bude èekat Kinkor.
Jen¾e kdy¾ ti dva pøijeli k Neubertovùm, Bílý nikde. Zato Kinkorovi na zazvonìní neotevøela paní, jak pøedpokládal, ale sám Bílý. Prý si vzal zrovna ten den volno. Inspektora to vyvedlo trochu z míry. Ukázal policejní prùkazku, ale pravý dùvod své návštìvy prozradit nemohl. Musel èekat, a¾ pøijde kamarád Køí¾ek se stenografem, aby zapsal ka¾dé slovo.
Ti dva nešli a inspektor u¾ byl jako na trní. Ale fotograf byl na tom ještì hùø. Pak u¾ to nemohl vydr¾et: "Pane inspektore, já mám v temný komoøe ve vývojce pár desek a jestli je hned nevytáhnu, budu je mít úplnì zabetonovaný ... A zoufale se díval na obrovské náramkové hodinky. Kinkor nechtìl být nelida, ale na druhé stranì nemohl tušit, co mù¾e mít fotograf za lubem. I jeho paní se po nìm tak divnì dívala. Po chvíli se pøece jen rozhodl: "Dobøe, ale já tam pùjdu s vámi. A tady paní zamkneme pro jistotu v kuchyni" Fotograf pøikývl.
Kdy¾ vešli do temné komory, mìl u¾ Kinkor odjištìnou pistoli a sna¾il se rozpoznat nìco v tom mizerném èerveném svìtle. Bílý opláchl ve vodì pár desek a strèil je do nádoby s ustalovaèem. Oba si oddechli.
Kinkorovi kamarádi právì dorazili od Neubertù a vypadalo to, ¾e chtìjí zbourat celý barák. V kuchyni jeèela paní Bílá.
"Objednával jste si v Americe rastry?" "Ano, pánové." Bílá tváø byla v naprostém souladu s jeho jménem. "Hodil jste je do Vltavy?" "Ano, pánové."
"K èemu jste potøeboval ten rastr? K padìlání našich bankovek, co? Jen to vyklopte!"
"Ano, vlastnì ne, pánové ... našich ne ... to bylo ještì za Rakouska ... udìlal jsem si klišé na desetikorunu ... to pøiznávám, pánové."
Takhle snadné to snad Kinkor v ¾ivotì nemìl. Víc a víc se ho zmocòoval pocit, ¾e má co dìlat s pouhým amatérem. Pøi prohlídce našli však u Bílého ruèní lis, na kterém se padìlky daly docela dobøe tisknout. To staèilo, aby ho zatkli a aby po nìjaké dobì stál fotograf pøed soudem. Kategoricky popøel, ¾e by padìlal èeskoslovenské peníze. Policie nesehnala ani jediný dùkaz, který by otøásl tímto tvrzením. Na otázku, proè se stal padìlatelem a kolik falešných desetikorun dal do obìhu, odpovídal se svìšenou hlavou a velikými rozpaky: "Jedinou ... jednu jedinou ... pøísahám pøi zdraví svých dìtí ... Chtìl jsem, já vím, ¾e se mi budete smát, dokázat sám sobì, ¾e taky jednou svedu nìco poøádnýho. Znáte ten pocit ... léta ubíhají a èlovìk stále nic, na co by mohl být hrdý..." Fotograf pohlédl ze svého místa na soudce. "Promiòte, já vím, ¾e je to takové zmatené, ale já vám to vysvìtlím ..." A pak u¾ celkem souvisle vypovìdìl soudu o výstavì v roce 1912, kam ho jeden známý vzal s sebou.
Byla to výstava padìlaných bankovek. Na tuhle výstavu se ka¾dý jen tak nedostal. Pár lidí, kteøí s tím mìli co dìlat, pár prominentù a sem tam nìjaký jejich známý. V jedné takové skupinì byl i bankovní úøedník Maus, vyhlášený specialista na padìlky. "Pánové, tohleto je samý majstrštyk," plesalo v nìm srdce odborníka. A u¾ ukazoval: toto je èistá vídeòská škola ... a pan profesor, který ji zalo¾il, má dneska za sebou asi dva roky, šest mu jich ještì zbývá. A tady ten krásný exempláø je z Francie! To v další vitrínce vytiskli a¾ za moøem. Taky solidní práce. Jen¾e, kdy¾ se ta jejich firma dala na dolary, ty se jim tak nepovedly. Zmáèkli je a pøi prohlídce našli i tyhle naše peníze. Posluchaèi panu Mausovi pøikyvovali a pokornì v duši pøiznávali, ¾e oni by ty padìlky od pravých bankovek vùbec nerozeznali.
Pak se nìkdo zeptal, co je na výstavì od nás? Ale to se pan Maus shovívavì usmál. Kdepak z Èech! Tady je pøehlídka jen samých tìch majstrštykù. Padìlky našich padìlatelù rozpozná vìtšinou ka¾dá hokynì.
Toto pohrdavé vyjádøení nedalo panu Bílému spát. Do roka byla na svìtì jeho desetikoruna! Ke štìstí mu staèila jen ta jediná!
ZAPOMENUTÉ OSUDY - 5
Za 14 dní došla odpovìï z Nìmecka. Záporná. Za dva mìsíce pøišlo psaní z Ameriky.