Velká kniha etikety
Jak je vidìt, Èechùm není etiketa lhostejná. Na jednom kni¾ním veletrhu - Svìt knihy, získal ocenìní Ladislav Špaèek, a to za knihu Velká kniha etikety, je¾ se zaøadila mezi nejprodávanìjší knihy.
Teï je období, kdy se všechno toèí kolem pra¾kého hradu a tak si zavzpomínejme na èlovìka, kterému bylo toto prostøedí (i kdy¾ ve vedlejší roli) po mnoho let pùsobištìm.
Dvacet ètyøi hodin v pohotovosti
byl Ladislav Špaèek, kdy¾ slou¾il na Pra¾ském Hradì jako tiskový mluvèí. Kdy¾ køtil svou knihu „Velká kniha etikety“ v Ostravì byl obklopen zvìdavými novináøi, kteøí mu kladli otázky kolem etikety.
I já jsem našla prostor abych se k nìmu dostala, avšak vzhledem k tomu, ¾e pro nás je etiketa skuteènì
souèástí ¾ivota, bude vás snad více zajímat jeho pùsobení na Hradì.
Jak v naší zemi vznikl fenomén „tiskový mluvèí“?
Objevil se po prvé po revoluci a prvním tiskovým mluvèím u nás byl Michal ®antovský, který pracoval pro Václava Havla. Pøed revolucí nebyla u nás svobodná media a nebylo zapotøebí, aby existoval nìkdo, kdo by zprostøedkoval novináøùm názory nìjakého úøadu èi instituce, orgánu nebo firmy. Teprve se svobodou tisku, potøebovali novináøi osobu, na kterou se mohli obrátit kdykoliv, tøeba ètyøiadvacet hodin dennì, se ¾ádostí o názor povolaného funkcionáøe nebo politika. Michal ®antovský tenkrát vystupoval velmi aktivnì, a tím ukázal cestu ostatním úøadùm, jak se to má dìlat. Já jsem navazoval na jeho práci a byl jsem rád, ¾e zavedl tuto funkci a ¾e jí dal takovou autoritu.
Tak¾e vy jste byl tiskový mluvèí èíslo dvì? Úèastnil jste se pøed nástupem nìjakého konkurzu?
Byl jsem skuteènì tiskovým mluvèím èíslo dvì, ale nebyl ¾ádný konkurs. Hlava státu je zvláštní ústavní princip. Je to instituce, která je reprezentována jednou jedinou osobou. Zatímco poslanecká snìmovna, èi vláda mají desítky èlenù, tak prezident republiky je sám jediný, jak je to napsáno v ústavì. To znamená, ¾e spoustu vìcí si vybírá sám a na druhé stranì je to o to obtí¾nìjší. Èlovìk, který pro nìho pracuje, nepracuje pro instituci, ale pro jedinou osobu. A také jeho pohledem. Kdy¾ mì tøeba ve dvì hodiny ráno vzbudil nìjaký novináø a ptal se mì, co si myslí prezident na pøíklad o registrovaném partnerství, já jsem musel znát odpovìï. Proto jsem musel znát Václava Havla.
Jak dlouho vám to trvalo, ne¾ jste ho poznal opravdu dobøe?
Velice rychle jsem se v¾il do nové pozice, proto¾e tenkrát byla ta doba velmi hektická a nebyl èas na nìjaké dlouhé uèení. Hlavnì - my jste spolu byli ka¾dý den dlouho do noci. Dokonce ještì pøed tím, ne¾ jsem nastoupil na Pra¾ský Hrad, jsem pracoval pro Václava Havla jako soukromou osobu. Bydlel jsem u nìho doma, v pokojíku za kuchyní jsem mìl poèítaè a svùj telefon. Ka¾dé ráno pøišel v šest hodin Václav Havel ještì v ¾upanu a vyprávìli jsme si, co budeme dìlat, a pøi tom jsme se velmi dobøe poznávali a velmi dobøe jsme zjiš»ovali své názory. Tak¾e já jsem ho poznal velice rychle a velice dobøe a dùkladnì.
Jak dlouho jste tuto zajímavou práci vykonával?
Jedenáct let. Kdy¾ jsem tam nastupoval, tak jsem si myslel, ¾e to bude pár let, a kdoví jestli. To víte, ¾e ta práce je pøedevším vyèerpávající. Musíte být v pohotovosti ètyøiadvacet hodin dennì, proto¾e prezidenta napadaly myšlenky tøeba ve tøi ráno, kdy mi zavolal a potøeboval vìdìt, co si o tom myslím.- A moc vyèerpávající a únavné jsou zahranièní cesty. Cestujete tøeba ètrnáct dní po tropických zemích, nemáte šanci na odpoèinek, nesmíte dostat rýmu, èi vùbec onemocnìt, je to moc nároèné a já jsem si øíkal, ¾e to dlouho nemù¾u vydr¾et. Nakonec nìjak ¾ivota bìh zaøídil, ¾e jsem strávil s prezidentem na Hradì jedenáct let. Vlastnì celou dobu jeho panování, a¾ na ta poèáteèní federální léta.
Jednou Vaše práce skonèila? Zmìnil se hradní pán, bylo jasné, ¾e si pøivede nového mluvèího?
I kdyby si ho nepøivedl, já bych pro nìj nepracoval, já bych odešel. Já jsem odešel s Václavem Havlem, ani jsem neèekal, kdo bude novým prezidentem. Já jsem tu práci nedìlal jako profesionálnì najatý èlovìk pro kohokoliv, já jsem pracoval pro Václava Havla a s ním jsem z Hradu odešel. A pochopitelnì pro Václava Klause bych nepracoval ani vteøinu.
Já, kdy¾ jsem v televizi vyrábìla nìjaký nároènìjší poøad, mìla jsem po skonèení realizace takový zvláštní pocit prázdnoty. Necítil jste po odchodu z Hradu nìco podobného?
Absolutnì. Navíc, já jsem tím Hradem ¾il, a nièím jiným. Já jsem nemìl èas na nìjaké jiné soukromé zále¾itosti. Je pravda, ¾e ze mì spadlo obrovské bøemeno odpovìdnosti, u¾ jsem nemusel pøemýšlet nad tím, co nìkde ve sdìlovacím prostøedku øeknou nebo co napíšou v novinách po celém svìtì a na druhé stranì opravdu ten pocit nesmírnì prázdnoty, takové zvláštní vakuum. Co budu dìlat? Ráno jsem se probudil, nemusel jsem nikam telefonovat, mi také nikdo nevolal, chodil jsem po nábøe¾í, díval jsem se na Hrad a byl jsem skuteènì na mìkko. Abych se od toho oprostil, jsem se hned druhý den oholil – to byl první krok - pro mu¾e vá¾né rozhodnutí, a potom jsem odjel na ètrnáct dní do tropické zemì, v ní¾ jsem byl s panem prezidentem, a sliboval jsem si, ¾e se tam vrátím jako turista. To mi velmi pomohlo. Tam jsem se od všeho odstøihl a vrátil jsem se s jinou náladou.
Kdy¾ jsme tak nenápadnì pøešli na cestování, máte nìkde nìjaký seznam zemí, které jste s panem prezidentem procestoval?
To nemám, ale pøivedla jste mì na myšlenku, ¾e si ho poøídím. To je dobrý nápad. Udìlám to. Tìch zemí je asi více ne¾ padesát, na všech kontinentech. Byli jsme i na nejvzdálenìjším místì zemìkoule, byli jsme na Velikonoèních ostrovech, byli jsme na Novém Zélandì. Všude, kam mì slu¾ba zavedla. Snad všude na svìtì!
Ka¾dá cesta má urèitý protokol. Tiskový mluvèí se s ním „veze“ nebo musí být tím „pøedskokanem?"
Ne. Je souèástí protokolu, proto¾e tiskový mluvèí musí být s prezidentem neustále, aby zajiš»oval jeho bezprostøední potøeby.
Která z tìch zemí na vás zapùsobila nejvíc. Byly to Velikonoèní ostrovy nebo Nový Zéland? Byli jste i v Tasmánii?
Ne. Byli jsme v Melbourne, vidìli jsme jen Tasmánský záliv, ale to nebyly turistické cesty. My jsme jezdili tam, kde jsme mìli nìjaké politické zájmy. A pochopitelnì, ka¾dá zemì se sna¾ila hostùm ukázat místa, na která jsou tam hrdí. Na pøíklad my vozíme státní návštìvy do Èeského Krumlova, aby vidìli naši historii a trochu si jí u¾ili. Kdy¾ jsme byli v Chile, tak chilská vláda chtìla, abychom navštívili Velikonoèní ostrov, a tam poznali její tradici. Letìli jsme v noci za tmy nad Tichým oceánem, já vùbec nechápal, jak se ti piloti mohli strefit na tak malý ostrùvek a pak jsme se tloukli zase v noci zpátky. Jsou to opravdu zá¾itky, ale my tam nebyli kvùli nim, my jsme tam byli proto, abychom naplnili oèekávání té hostitelské zemì. Tak¾e pøedstava, ¾e je èas si nìèeho všímat, nebo se podílet na rozkoších, které poskytují tøeba Filipíny, nebo Thajsko, tak to je zcela vylouèeno. Ani náhodou. Já jsem trávil veškerý ten èas v prezidentském paláci, v rezidenci, na vládì, v senátu, v parlamentu a v tìch opancéøovaných limuzínách. I v nich jsem èetl rùzné papíry a jestli jsem zrovna v Uruguaji nebo v Argentinì, to bylo úplnì jedno.
Jiný kraj, jiný mrav. Stalo se vám nìkde, ¾e by vám nabízeli i jejich ¾eny, jak je tamním zvykem?
Ne. Vládním delegacím se takové extravagance neposkytují, to by odporovalo protokolu, ale je to o tom, zda to potìšení je vá¾nì potìšením. Kdy¾ jsme byli na Novém Zélandì, kde nás Maurové zdravili tím, ¾e se nám pøitiskli èelem na èelo a nosem na nos, tak to právì pøíjemné nebylo.
Dovolím si Vám pøece jenom polo¾it otázku na téma etikety. Od èasù Gutha – Jarkovského u nás nevyšla významnìjší publikace na toto téma. Co Vás k tomu pøivedlo. Je to dùsledek Vašeho pobytu na Hradì?
Pøedevším snaha pomoci lidem, kteøí jsou ve spoleènosti bezradní. Dnes se spoleèenský ¾ivot nikomu nevyhne. Dnes u¾ do spoleènosti chodí prakticky ka¾dý, a tím, ¾e jdou tøeba do divadla, na promoci svého synovce, na podnikový veèírek, to jsou ty situace, kdy by mìli vìdìt, jak se správnì obléci, jak podat ruku a tak dále. Proto jsem tu knihu napsal.
Poslední otázka. Jaký je Vás vztah k Ostravì èi zdejšímu kraji vùbec?
Já jsem svými koøeny opravdu zapuštìn jednou vìtví – tedy otcovou - do tohoto kraje. Mùj otec se narodil ve Frenštátì pod Radhoštìm a pracoval tady v Ostravì. Moje maminka pochází z Lysé nad Labem. S tatínkem se seznámila v Praze, tam jsme také ¾ili, nìkdy v roce 1948 – 49 se pøestìhovali do Ostravy, kam to tatínka stále táhlo. Tak¾e já jsem v Ostravì pro¾il dìtství, mládí, na Matièní ulici jsem chodil do gymnázia a pochopitelnì mám spoustu vzpomínek na ka¾dé místo, které tady vidím kolem. Pro¾il jsem tady krásné mládí, ale ¾ivot jde dál, já bydlím daleko a tak do Ostravy se dostanu jen výjimeènì.
Dìkuji vám za rozhovor.
Hana Juraèková
Ladislav Špaèek je pùvodním povoláním pedagog. Vyuèoval na Filozofické fakultì Univerzity Karlovy. V letech 1990 – 1992 byl redaktorem a moderátorem Èeskoslovenské televize. Od roku 1992 pùsobil jedenáct let na Pra¾ském hradì jako tiskový mluvèí prezidenta Václava Havla. Nyní je konzultantem v oboru komunikace a etiky a vyuèuje na Fakultì sociálních vìd Univerzity Karlovy.
