Šibraváček
aneb Za sto let se u nás vůbec nic nezměnilo…

Jak by se řeklo na Slovácku, historia je veliká sviňa a připraví potměšilé překvapení pro každého, kdo není schopen se z ní ponaučit.

Jiří Hanák

* * *

Snad každý, kdo trochu rád čte, má pár knih, které ho doprovází celým životem a rád se k nim občas vrací. K mým oblíbeným knihám už v mém raném dětství patřila kniha Františka Flose "Šibraváček – Život a dílo samorostlého filosofa z lesů". Už nepamatuji, kdo mi ji daroval – vždyť tomu bude pomalu už 60 let. Už tenkráte mne jako dítě kniha zaujala a po přečtení skončila v knihovničce mezi mými oblíbenými knížkami. Stala se pro mne knihou, kterou jsem později, coby již dospělý čtenář, nevyhodil a doprovázela mne dál mým životem. Patřila ke knihám, na které se pro jejich moudrost nezapomíná. Během mého života jsem si ji přečetl ještě několikrát a v těchto dnech jsem ji dočetl počtvrté. Za šest roků jí bude rovných sto let.

Často se říká, že historie se stále opakuje a bohužel je to trpká pravda. Nemohu pochopit, jak je možné, že lidé nezmoudří, neponaučí se z historie a dělají stále ty samé chyby. Proč jsem se ale rozhodl napsat těchto pár slov?

Když jsem knihu dočetl, dostal jsem se totiž k zajímavému závěru moudrého samorostlého filosofa lesů, kterého jsem se dříve při čtení snad ani nevšimnul. Přesto, že byl napsán skoro před sto lety, je stále aktuální a nemění se vůbec. Jestli mám pravdu, prosím, posuďte sami.

* * *

Z knihy Šibraváček (Život a dílo samorostlého filosofa z lesů) od Františka Flose napsané před 100 lety:

Potom nastalo rozčarování v národě a i to vniklo do Amálie. Vyprchala radost z osvobození a vážní lidé poznali, že nastaly těžké doby v naší republice. Neohrožují naši vlast jen nepřátelé cizí, ale zrazují, ničí a vyžírají ubohou zemi vlastní zdivočelé děti. Kolik tisíc nestydů trhá poslední cáry s těla vlasti v podobě podpor, kolik ničemů odírá ji v podobě úřednického platu, kolik lupičů loupí na její řád, kolik zrádců prodává její klenoty? Stydno žíti v takové společnosti, hořko přiznávati se jako člen k tak zbědovanému národu! Těch zvrhlých lotrů jest ovšem sotva setina, ale zač stojí všechen národ, nemá-li tolik síly, aby parazity rozšlapal a zničil? Řádný člověk nesnese na sobě žravého hmyzu a vznešená, svatá, krásná vlast má býti zohyzděna, trápena a mučena k své hanbě a posměchu ciziny? Hořko a nevýslovně smutno je na světě.

"Děde, dědoušku, rozveselte se! Což nestačí vědomí, že nyní budeme hospodařiti sami na svém, že poctivost nabude vrchu a že šťastně budeme žíti – šťastně i svobodně?"
"Mně jde o to hospodářství," promluvil Šibraváček zvolna, "a chcete-li, povím vám naposledy povídku nebo pohádku." Všecko utichlo.

"Umřel otec hospodář a zůstalo po něm dvanáct a nebo patnáct synů. Hospodářství bylo krásné, bohaté a slavné a rodina požehnaná."
"To věřím, dvanáct nebo patnáct synů, ani to dobře nevíte", sekl Mrkos.
"Josífku, kolik máme ministrů?" zeptal se Šibraváček.
"Patnáct, dědečku!"

Tedy jich bylo patnáct a všichni hospodařili na statku. Jeden táhl čehý, druhý hot, jeden do předu, druhý do zadu, a tak to zmotali, že nastal v hospodářství chumel, a jeden z lotrů obcházel kolem vrat a mnul si ruce. Tu se dva bratři vzpamatovali, svolali radu a řekli:
"Bratři, tak to už dál nepůjde. Vidíte toho lačného lotra? Čeká na bankrot!"
"Chybí nám tatík, řádný a přísný tatík, který uměl nejen poroučet ale i trestat," vykřikli už čtyři a ostatní kývli hlavami.
"Hola, bratři!" pravil nejmoudřejší, "zbyla nám z mladších tatínkových let hůl. Postavme si ji sem na stůl, abychom ji stále viděli a prosme jí denně" :

"Řež nás, drahá, řež a drž nás ve svornosti, v poctivosti a v lásce ke statku – amen!"

Povídka Šibraváčkova se nelíbila. Jaká pomoc, pravda je vždy peprná a Šibraváček mluví, jak věci rozumí.
Kronikář skromně odmítá jakékoliv účastenství na této povídce Šibraváčkově a bude se horlivě brániti všem poctám a vyznamenáním – neboť všecky zásluhy náleží jen samorostlému filosofu z lesů Šibraváčkovi.

Z knihy Františka Flose; Šibraváček

Václav Židek

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora