Václav Židek: Když se čerti ženili…

Bylo něco před půl čtvrtou. Po rozloučení se všemi známými jsme pomalu odcházeli od Vltavy. Já jsem na sobě pozoroval stále větší útlum, menší postřeh, otupělé reakce a dosud neznámý pocit strachu. Začal se zvedat vítr a nad barrandovskými skalami se objevil šeděolovnatý těžký mrak.

Došli jsme na konečnou zastávku tramvaje. Na nástupiště nebyla ani tramvaj a ani jedna lavička. Tolik se mi chtělo sednout si. Mrak nad Barrandovem narůstal a bláznivý vítr sílil. Vypadalo to na velkou bouřku. Strašně jsem si přál, abych už konečně seděl v tramvaji, a ona jak z udělání nejela a nejela. Stáli jsme ve větru a vířícím prachu. Michálek se tulil k mámě a začal pofňukávat. Tomáš se postavil těsně za mne a kryl si tak obličej před létajícím drobným pískem.

A najednou to začalo. Zvedl se tak silný vítr, že vzduchem létaly celé větve, mračna písku, papíry a desky čehosi. Některé stromy začaly praskat. Cítil jsem se slaboučký, bezbranný, a vysílenost pořád narůstala. Ano, byla to opravdová vichřice, která se vřítila do Prahy, jak když se čerti žení a brala s sebou všechno, co nebylo pevně přibité. Ona byla, když jsem plaval, příčinou mých nepochopitelných stavů.

Poprvé v životě jsem prožíval začínající přírodní pohromu ve stavu velkého vyčerpání, o to silněji jsem si však uvědomoval svoji bezbrannost a neschopnost člověka proti ní cokoliv udělat. Stál jsem bezradně, Tomáše přitiskl k sobě, aby neviděl to stále vzrůstající peklo. Písek a kamínky létaly vzduchem. Ela vytáhla z tašky deku a Michala do ní celého zabalila. Já jsem nahlas proklínal oba řidiče, stojící s tramvajemi na konečné. Proč nepřijedou na nástupiště, abychom se mohli schovat?

Konečně přijela jedenadvacítka. Dosedli jsme a pozorovali zuřící vichřici. Co se dělo venku, bylo přímo děsivé. Vzduchem lítalo vše možné, kusy plechu, dřevěných fošen nebo desek, na silnici ležely povalené motorky a drobné kamínky s pískem tloukly do oken tramvaje. Seděli jsme beze slova, trochu klidnější, poněvadž jsme byli relativně v bezpečí.

Ani ve snu nikoho z nás nenapadlo, že by se mohl o několik kilometrů dál odehrávat tak dramatický zápas dvou lidí s přírodou. Vzhledem k tomu, že Erikův remorkér byl pomalejší, nečekal Erik na závěrečný ceremoniál a odjel hned po skončení maratónu pro benzín. Odtamtud i s Vladěnou vyrazili na zpáteční cestu ke Slapům. Chtěli stihnout proplouvací osmnáctou hodinu vranské komory. Když začala vichřice, byli zrovna na začátku modřanské šlajsny. V úzkém místě řeky se začaly dělat metrové vlny s bílými chocholkami.

Aqauarius pokračoval neohroženě uprostřed rozběsněné vody. Erik se ničeho neobával. Jeho loď měla ponor jen dvacet centimetrů a přesto se jí nepodařilo čtrnácti lidem převrátit. Zuřící vichřice se vší silou opírala o remorkér, ale nebylo jí to nic platné. Jen lodní šroub se dostával mezi vlnami z vody ven a motor pokaždé bolestivě zaskučel naprázdno. Pojednou si vichřice přece jen našla způsob, jak dát téhle drzé posádce za vyučenou. Naplno se opřela do laminátové střechy, ta zapraskala a vznesla se jako smítko prachu vysoko nad hladinu řeky.

Naštěstí letěla jen několik metrů a potom se zřítila do chladných vln rozběsněné Vltavy. Vladěna, jako by to čekala, se hned vrhla z lodi do metrových vln a dala se do pronásledování odplavávající střechy. Erik remorkér hbitě otočil a pustil se za svou dívkou, která se mu chvílemi ztrácela z očí, aby jí alespoň pomohl z vody.

Několik vteřin po tom, co Vladěna skočila do vody, vyjel ze zatáčky parník, vracející se do Prahy a kapitán remorkéru měl plné ruce práce, aby se s blížícím monstrem nesrazil.

Nad tím vším zuřivě běsnila vichřice a nevypadalo to, že by chtěla se svým řáděním přestat. Vladěna pouze zaslechla: „Neboj se a plav! Nic se ti nestane, pluji za tebou!“ Plavala, jak nejlépe uměla, až se jí podařilo střechu dostihnout. Modřanský převozník, který viděl slabé pohlaví zmítající se s laminátovou střechou u břehu, pomohl s převezením na druhou stranu. Tam už čekal Aquarius a jeho šťastný kapitán.

Vichřice pomalu ustala. Když kolem trosek remorkéru Aquarius proplouvaly Makrela s Vassou, ani si ho nevšimly. Remorkér byl bez střechy k nepoznání. Dal se považovat za nějaký vrak.

Když se vichřice zmírnila, tramvaj se pohnula do středu města. Na silnici ležely kusy prken, polámané větve, střepy skla, roztříštěná krytina střech, stromy vyvrácené i s kořeny a další spoušť. Od železničního mostu stále jedna tramvaj za druhou, dál se nejelo. Řidič nám doporučil pokračovat v další jízdě pěšky. Takže po plaveckém maratónu mě čekal maratón chodecký, pěšky na Žižkov. Šlapali jsme po nábřeží, přes Zítkovy sady, Palackého náměstí, ulicí na Moráni až na Karlovo náměstí. I tady tramvaje stály. Museli jsme tedy dál, do Vodičkovy ulice, kde se teprve doprava dala do pohybu a my jsme konečně dojeli na Žižkov.

Doma jsem se převlékl, položil se uprostřed obýváku na podlahu a zavřel oči. Kluci zalezli do zadního pokoje a začali si hrát, Jacek s rodiči se dal do vyprávění a Ela připravovala něco pro hosty v kuchyni. Já jsem ležel na podlaze a před zavřenýma očima se mi odvíjela celá plavba. Prožíval jsem znovu stavy radosti, spojené s nesmírnou únavou. Pořád mi dělalo potíže zhluboka se nadechnout a každý centimetr těla při dotyku bolel. Přes to všechno jsem byl naplněn pocitem štěstí.

Zazvonil zvonek; byl to fotoreportér Kulíček se svou paní Světlou, za chvilku poté přišel redaktor Svobodného slova Beránek. Všichni mi gratulovali a Beránek se zeptal, jak bych se zachoval, kdyby ta přírodní pohroma přišla o něco dřív, ještě když jsem plaval. Já jsem popravdě odpověděl, že nevím, jak by to dopadlo. Mně by jako plavci možná tolik nevadila, i kdyby se zvedly velké vlny. Větší potíže by měl asi doprovod ve člunech a záchranné lodi.

“A co krize? Dostavila se nějaká? A kolik kilo jste shodil?“ zeptal se redaktor.
“Krizi jsem neměl, teplejší voda byla v přehradě ve Vraném za přítokem Sázavy, a tam jsem jen trochu zlenivěl…“
“To se mu doma stává dost často,“ poznamenala Ela se smíchem, ale pak zvážněla: „Už pět lidí se mě ptalo, co za to Václav dostane a co prý budeme mít peněz…“
“A když po pravdě napíšu, že motivem byla snaha vyzkoušet si síly a vlastní hranice možností, eventuálně jít příkladem, bez nároku na odměnu?“ zeptal se redaktor.
“Stejně tomu nebudou věřit,“ řekla Ela.
Musel jsem jí dát v duchu za pravdu. Na jedné z besed, kterých František Venclovský pořádal bezpočet, mu jeden posluchač nesměle řekl, že musí být, jako přemožitel kanálu La Manche, velmi bohatý. Na to mu František vtipně odpověděl, že měl jen jeden velociped a ten mu ukradli, takže nyní už zase chodí pěšky. A onen posluchač tomu i tak nevěřil.
“Jaký pocit vám tenhle úspěch přinesl?“ zeptal se Beránek. Poctivě jsem se zamyslel.
“Především hezký pocit prvenství. To už mi nikdo nevezme. A pak uspokojení, že člověk dokáže, co si předsevzal.“
“Máte nějaké další plány? Na La Manche nemyslíte?“
“Plány mám, ale dokud nejsou alespoň trochu reálné, nerad o nich mluvím. O Kanálu nepřemýšlím. Jsou zdatnější a rychlejší plavci, a potom – to prvenství…“
Mezitím Ela přinesla pohoštění.
“Kdy se vlastně plavalo v zimní Vltavě poprvé?“ zeptal se redaktor.
“To vám může říct tady Vladimír,“ odvětil jsem a ukázal na Kulíčka. „Zná spoustu příhod.“
“No, nevím, kdo víc,“ usmál se Vladimír. „TOK, což je zkratka Tělovýchovného otužileckého klubu, byl založen v roce 1947, a hned v říjnu, pod vedením Lišky, začal připravovat zimní činnost na Vltavě v Braníku. Zároveň se připravovali na první veřejné vystoupení u Národního divadla v Praze na Zlatou neděli, 21. prosince v jedenáct dopoledne.

Plavat se mělo mezi Střeleckým a Slovanským ostrovem, ale co se nestalo: den před premiérou pořádně mrzlo. Členové klubu, kteří měli za úkol hlídat řeku a v případě zamrznutí zalarmovat ostatní k vysekání koridoru v ledu, se na to vykašlali. Řeka do rána zmrzla, led byl silný tři až pět centimetrů a skupina ledařů nastoupila až v deset hodin. Led nebyl tak silný, aby ledaře unesl, a nebyl zase tak slabý, aby se dal dobře lámat z lodi. Kry se tedy vytahovaly na zamrzlou plochu, ovšem větší tabule se zase potápěly. Pro nový a nezkušený klub to byla pořádná dřina, ovšem pro reklamu a propagaci to bylo i něco extra.

Diváků přibývalo, nikdo nevěděl, jak sváteční exhibice dopadne a na mostě se uzavíraly sázky, jestli se poplave nebo ne. Sekání ledu šlo zoufale pomalu, lámalo se z obou břehů a uprostřed se sešli na centimetr – ovšem až ve dvanáct. Ve stopětatřicetimetrovém koridoru, širokém deset metrů, se pak konečně začalo plavat.

Zbytky ledu museli otužilci vyhazovat při samotném plavání a umíte si představit, co to asi znamenalo! Zkrvavená a pořezaná kůže plavců dodala celému vystoupení jistou dramatičnost, a diváci to patřičně ocenili potleskem. Hned po neděli vyšly ve všech novinách články, jeden dokonce s nadpisem Jak zamrzlý tok neodradil TOK. Jinak úplně první oficiální vystoupení v zimních vodách Vltavy by se snad mohlo stanovit na prosinec roku 1923, kdy Alfred Nikodem plaval poprvé veřejně ve Vltavě.“

Vladimír Kulíček se na chvilku odmlčel a když uviděl, že všichni přítomní očekávají, že bude vyprávět dál, pokračoval: „Ještě povím jednu veselou historku, která se udála na rybníku Vajgar.

Bylo to na přelomu let 1948-49, kdy jsme na pozvání různých sokolských jednot jezdili po Čechách propagovat otužování. V té době se hrálo vodní pólo 2×4 minuty a pak ještě volné plavání. V brance nikdo nebyl, zaskočil vždy ten, kdo byl nejblíže. Spolehlivých otužilců na výdrž bylo však jenom sedm a tak se přibíral jako osmý vždy nějaký nováček s rizikem, že ten čas trochu přetáhne.

Když jsme jeli do Jindřichova Hradce k Vajgaru, vzali jsme s sebou jistého Barvíka, který měl natrénováno stěží těch 8 minut. Jednota hradila vždy ubytování a cestu, jídlo jsme měli s sebou. A tak nás v Jindřichově Hradci ubytovali v letní turistické ubytovně, kde byla navíc částečně vytlučená okénka a venku byl mráz, jen to praštělo. Prý snad nám to nebude vadit, když jsme otužilci.

Já jsem se v té době, na lékařské doporučení, již aktivně neotužoval, ale Olda byl toho názoru, že když mu bude ve vodě chybět jeden otužilec, tak se to tolik nepozná, jako když bude na břehu chybět někdo, s mikrofonem napojeným na místní rozhlas, kdo by si eventuálně mohl zasvěceně popovídat s novináři.

Ráno jsem se probudil ztuhlý, trénoval jsem čelistní panty, abych mohl vůbec mluvit do místního rozhlasu a necvakaly mně zuby. Fotku, jak stojím před stařičkou tatřičkou, která má na střeše dva deskové reproduktory a já držím v ruce historický uhlíkový mikrofon na čtyřech pružinách v ocelovém rámu na přivařené trubce jako držáku, mám dodnes schovanou a vždy si vzpomenu na tu zimu tehdy.

Ten mikrofon byl tak těžký, že by se s ním dal snad ubít i mamut. Vlastní vystoupení probíhalo v pohodě, skončil zápas ve vodním pólu a nastala volná plavba. Barvík, oslněn úspěchem a pozorností početné veřejnosti, nechtěl z vody a říkal: – Oldo, dívni se, já to vydržím, je to dobré! – a Olda na to: -Mazej ven, nebo víckrát s náma nepojedeš! -
Ale kdepak Barvík! Vylezl až s ostatními, to už se zmrzlá veřejnost rozešla, ale náš Barvík vylezl ztuhlý jako prkno. Klasická hybernizace. Nemohl pomalu ani ohýbat nohy. A tak s ním museli otužilci pobíhat po okresní silnici, kde v tom mraze nikdo nechodil, pak do něho vrazili horkou polévku, než se konečně trochu rozhýbal. Vše dobře dopadlo, ale víckrát s námi nejel.

K rybníku Vajgar se pojí ještě jeden hezký příběh,“ pokračoval dál Vladimír. „Několik roků po revoluci jsme jezdili po republice propagovat sportovní otužování formou ukázky hry Ledového vodního póla. Byla to vlastně návaznost na atraktivní tradici Nikodéma, kdy se snažil různými přitažlivými nápady v ledové vodě přivábit co největší množství publika i novinářů a tak sportovnímu otužování udělat co největší reklamu. Liškův nápad hrát vodní pólo otužilců se všem členům líbil.

Podomácku si ze dřeva vyrobili dvě rozebíratelné malé branky a ty nabarvili dvěma základními barvami klubu TOK, modrou a bílou, svázali je do pěti balíků pro transport vlakem, autobusem nebo tramvají. První vystoupení vodního póla otužilců se konalo v Praze na Vltavě u břehů Střeleckého ostrova. Vzdálenost zakotvených branek od sebe, jejichž délka byla dva metry a výška jeden, byla třicet metrů.

Průměr bílého míče byl dvacet centimetrů a na každé straně hrálo po sedmi hráčích včetně brankáře. Družstva se rozlišovala podle čepiček s modrobílými nebo červenobílými pruhy. V patřičné vzdálenosti seděl na loďce s píšťalkou na krku rozhodčí se třemi praporky barvy červené, modré a bílé. Hra trvala rovných sedm minut čistého času, a s pauzami zahraných autů celkem deset minut.

Průběh hry byl předem smluvený; slabší, méně odolní otužilci byli po třech minutách odvoláni a za ně ze střídačky na břehu zaskočili jiní. Smluveno bylo i kolik se dá nebo dostane branek a kdo prohraje. Liška a ještě další tři pólisté setrvali v ledové vodě při hře plných deset minut. Ledové pólo se na břehu líbilo. Hra měla děj a vzrušení. Po skončení hry byla ukázka záchrany tonoucích a na závěr plavba Napříč Vltavou.

Největší úspěchy se svými sportovními výkony při předvádění vodního póla sklidili v Hradci Králové, Znojmě, Kolíně, Berouně a v neposlední řadě v Jindřichově Hradci na rybníku Vajgar, kde se také odehrál tento příběh.

Stalo se to okamžik po skončení ukázkové hry Ledového vodního póla. Poklidné odpoledne ukázkového vystoupení otužilců prořízlo najednou zoufalé volání o pomoc. Přihlížející publikum ale netušilo, že se jedná o součást programu předvedení záchrany tonoucích. Všichni pouze viděli, jak jeden z nahodilých diváků sletěl do bazénu sletěl oblečený do bazénu vysekaného v ledu. Liška v roli záchranáře pohotově skočil za ním a začal ho odborně, podle pravidel, zachraňovat. Ovšem stala se věc, která nebyla ve scénáři, a kterou tím pádem nečekal. Tonoucího napadla myšlenka co nejdéle vydržet ve vodě a nenechat se jen tak lehce vytáhnout. A tak v ledovém bazénu začal zápas.

Liška se snažil ho nějakým způsobem obeplavat a zezadu uchopit pod bradou, aby si ho pak mohl pohodlně položit na břicho a na zádech s ním doplavat k pevnému břehu z ledu.

Tonoucí se mu stále vysmekával, potápěl a zase vynořoval a vžil se do své role tak, že nic netušící diváci byli z probíhající záchrany patřičně vyděšeni. Scéna nad i pod hladinou vody s přibývajícími minutami nabývala na dramatičnosti a u zpoceného záchranáře narůstala stále větší nervozita z veřejného trapasu, že již po několik dlouhých minut není schopen vytáhnout tonoucího.

Tonoucí se ale dál vesele bavil na úkor z vodního póla již prostydlého Lišky, až do doby, kdy to Oldu parádně namíchlo a tak udělal něco, co povedený šprýmař nejméně čekal. Použil způsobu záchrany, který je obvyklý v případě, kdy tonoucí v zápalu strachu stahuje svého zachránce pod vodu. Nadechnul se zhluboka, oběma rukama chytil za ramena svou oběť a pak se ponořil pod hladinu.

Několikráte to zopakoval, až se nešťastník, nalokaný vody uklidnil natolik, že se nechal Liškou vytáhnout na břeh. Ale to už všichni přítomní věděli, že se jedná o ukázku a tušili, co se ve vodě odehrávalo. Aplaus byl veliký a ten den se utopenec dával v šatně téměř hodinu dohromady. Příčinou toho nebylo několikeré potopení, ale dlouhý pobyt v ledové vodě. Jednalo se totiž o nováčka, který ještě nebyl tolik trénovaný.“

Rád jsem naslouchal příjemnému hlasu Vladimíra, kterým nám dokázal vyprávět humorné i zajímavé příběhy ze svého neméně zajímavého života.
Vyprávění různých příhod se protáhlo až do pozdního večera. Když šla žena vyprovodit hosty k domovním dveřím, zůstal jsem v pokoji úplně sám. Zadíval jsem se na mramorovou cenu, kterou jsem získal před několika hodinami, pak na pohár z Varšavy a nakonec na knihovnu.

Zvedl jsem se z křesla a vyndal knihu Za novými světy. Usadil jsem se zpátky do křesla a knihu rozevřel.
“Gratuluji,“ ozval se známý hlas. Podíval jsem se směrem, odkud přicházel. V jednom z křesel seděl Richard Halliburton, usmíval se a bylo na něm znát, že už ví…
“Děkuji vám,“ řekl jsem a vybavila se mi vzpomínka na rozpravu, kterou jsme spolu vedli před několika měsíci.
“Stálo to za to, viďte? A určitě už chystáte něco nového – ale vidím, že jste unavený a potřebujete si odpočinout, takže se s vámi rozloučím, ale budu vám i nadále držet palce. Mnoho zdaru ve všem, co budete podnikat,“ řekl, pousmál se a jak se objevil, tak zase zmizel.
Pohladil jsem vazbu knihy a uložil ji zpátky do knihovny.
Pozdě v noci, ještě než jsem usnul, se mi začínal v hlavě rodit nový plán.

Ukázka z knihy Václava Židka “Sám ve víru zdymadel”

* * *

Pro spuštění dokumentárního filmu klikněte na obrázek nebo ZDE...

* * *

Václav Richard Židek se narodil v roce 1945 v Praze, těsně před koncem druhé světové války, jako jediný syn uměleckého fotografa a polygrafa Václava Židka. Snad právě po svém otci zdědil talent a správný cit pro umění, který ho střídavě doprovázel celým životem. Pro „nesnesitelnou lehkost bytí“ v komunistickém Československu emigroval v roce 1980 s celou rodinou do Německa. I v novém domově se v jeho dalším životě odrážely mnohostranné výtvarné vlohy, podpořené láskou ke všemu krásnému: věnoval se malování, sochaření i psaní. Před odchodem do emigrace psal články se sportovní tematikou do různých deníků a časopisů. Později psal pro různý exilový tisk a po změně režimu psal pro různé časopisy i v České republice články, fejetony i povídky na rozmanitá témata.

V roce 1997 mu vyšla memoárová kniha pod názvem „Sám ve víru zdymadel“, která pojednává o jeho dálkoplaveckých rekordech ještě za časů totality a ze které naše redakce vybrala pro naše čtenáře dvě ukázky.

* * *

Koláže © Olga Janíčková a Marie Zieglerová
Fotografie z archívu © Václava Židka

Zobrazit všechny články Václava Židka