Psí rozhovory

Humor je pilulka, která zažehná smutek,
který občas vstupuje nepozván.
Mám dobrou rodinu. Je to velký dar.
Rodina je pro mne jako laskavá psí bouda, která je bez řetězu.

Celý život jsem toužil a toužím po laskavosti.

Josef Fousek

"To je život pro psa," říkáme v nevlídných situacích, někdy jej velebíme: "Jaký to dar, ten život!" Ten dar je závislý na tolika okolnostech, že je od počátku v neustálém nebezpečí.

Strach, láska, bohatství, chudoba, nemoci, závist, náhody, dědičnost, - faktory, které nás pronásledují nebo obšťastňují. Jsou jako mlčenlivé stíny s námi. Stopy, které nevidíme. Ty stíny mizí se západem slunce. Objeví se opět v záři luceren, kdy odháníme skutečnost a vcházíme do pohádek pro dospělé. Myšlenky jsou ukonejšené tichem. Ve vzduchu se potulují hluky neživých předmětů. Bilancujeme, sčítáme, meditujeme.

Co se stalo, co bylo, co se povedlo, co nás souží. Chceme si připomenout, a chceme zapomenout. Stíny se vrací bez varování. Hledáme spřízněnou duši. Jako spřežení polárních psů táhneme své sáně s nadějí i zoufalstvím za blikající Severkou. Včera jsem mluvil se psem.

"Dlouho jsi u mne nebyl," říkal a vylezl na zídku, abych jej lépe slyšel. Důvěrně ke mně přistrčil čenich:
"Dívám se na lidi, jak chodí kolem mé zahrady. Nikdo si mne nevšímá! Pozdravím slušně každého v ulici. Nedávno na mne zakřičel jeden tlustý pán:
"Drž hubu, hafane! Nevěděl, že jsem jej pozdravil. Někdy se u plotu zastaví i děti. Mám děti rád. Bojím se ale vánočních svátků a hlavně Silvestra."

"Pročpak?" zeptal jsem se udiveně.

"Lidé házejí divné věci, které bouchají a mne to děsí. Ty rány mně ničí uši. My psi, totiž slyšíme víc než vy lidé. Já si vždycky zalezu do boudy a třesu se. Nemůžu jíst ani pít. Proč, vy lidé, děláte rámus, když se radujete?"

Sedl jsem si na zídku, protože mne začala bolet páteř.

"Já vlastně nevím," přiznával jsem, "je to asi lidská touha upozornit na sebe. My lidé, odpradávna střílíme z děl a z pušek, když něco slavíme. Třeba nějakou velkou věc!"

"Jakou velkou věc?" zakňučel můj psí kamarád.

"Nó, třeba volbu nového prezidenta, krále, nebo jejich úmrtí!"

"Počkej chvíli, člověče, jdu se trochu napít, vyschlo mi v puse." Hafánek se vrátil ve chvilce a pokračoval:

"Cestou ke kastrolu mne napadlo, proč máte prezidenta a krále?"

"To je jako když vy psi máte vůdce smečky."

"Já nemám žádného vůdce," zakroutil hlavou.

"Máš pána, který ti dává jíst a pít, pouští tě se řetězu, vodí tě na vodítku na procházky a když je velká zima, pouští tě do domu, aby jsi se ohřál!" vysvětloval jsem.

"A také mne hladí nebo bije," posteskl si. "Také vás král nebo prezident bijí?"

"To ne," říkal jsem zamyšleně, "ale mají vojáky, policii, a ty nás hlídají. Když národ zlobí, tak nás potrestají."

"Můžete je také, jako my psi, kousnout, nebo můžete jen štěkat?"
"Také štěkáme, když se nám něco nelíbí, ale koušeme jen v nejhorším. Když je nám ublíženo a vidíme nespravedlnost, štěkáme na měsíc!"

"Štěkáte?" divil se.

"To jen tak říkáme. Okopírovali jsme to z vašeho psího slovníku!"

"Tak vy dáváte rány, jen když se radujete?"

"Někdy se i zabíjíme!" řekl jsem smutně.

"My psi se nezabíjíme! Já mám tady v okolí hodně známých psů. Štěkáme, vrčíme, někdy se trochu rafneme, ale nezabíjíme se. Máme rádi jídlo a když nás lidi hladí. Když jsem byl mladší, těšilo mne, když si se mnou děti hrály. Házely mi klacek, nebo míč. I do vody. Já umím totiž od malička plavat. Jeden můj kamarád ze Smetanovy ulice umí vodit slepé člověky."

"Slepé lidi," opravil jsem ho.

"Tomu nerozumím," zavrtěl ocasem.

"Když je nás hodně, tak jsme lidé. Když jsem sám, jsem člověk," vysvětlil jsem.

"Já jsem pes, a když je nás víc, tak jsme psi." Zamyslel se, poškrábal se zadní packou za uchem, a pokračoval:
"Já jsem prý od malička čistokrevný, ale je mi to jedno. Nevím, co to znamená. Já mám rád všechny psy, ať jsou velcí, malí, černí, bílí, strakatí nebo šilhaví. Nás je hodně druhů! Také máte, vy lidi, druhy?"

"Vlastně ano," snažil jsem se najít vysvětlení, "lišíme se barvou pleti, tvarem očí, jazykem, nářečím, ale v podstatě jsme všichni stejní. Máme dvě ruce, dvě nohy, jeden nos, dvě uši, a jedno srdce."

"To jste nám dost podobní," přikývl huňatou hlavou, "jenže my máme čumák a vy nos. A také nenosíme šaty. Kdybyste nenosili šaty, možná byste si víc rozuměli. Také se zdravíte, když se potkáte? Štěkáte na sebe?"

"My neštěkáme, my mluvíme. Zdravíme jen toho, koho známe."

"Je vás hodně?"

"Je nás miliardy!"

"Rvete se také o kost?"

"My se rveme také někdy. Ale nikoli kvůli kosti. Kvůli majetku, kvůli náboženství, kvůli politice."

"Co je to náboženství a co je to ta politika? My psi o tom nevíme ani Ň."

"Náboženství je způsob myšlení, že nějaká nadpřirozená bytost řídí kroky lidí. Lidé si představují Boha každý po svém, a proto se hádají, zabíjí a přou, který Bůh je lepší."

"A na tu politiku jsi zapomněl, lide!"

"Člověče," opravil jsem znovu.

"Politika je také druh náboženství. Každý člověk má jiný názor na svět, a tak se ti, kteří mají názory stejné nebo podobné, sdružují do politických stran. Volí si šéfy, předsedy, a když jim strana nesplní sliby, volí zase jinou. Která strana slíbí víc, tak tu lidé volí."

"To je na mě složitý. Jsem rád, že jsem jen pes. Já znám jen támhletu stranu domu, kde mám roh, na který chodím čůrat. Vy, člověci, pardón, lidé, žijete moc složitě. Jsem rád, že jsem jen pes!"

"Buď rád, že jsi pes," přikývl jsem, "náš lidský svět je nebezpečný!"

"Tebe mám rád, ty mě nezabiješ kvůli psímu sádlu na průdušky. Jediné mi vadí, že když se ozvu, tak mě zmlátí vodítkem, nebo i holí. A to není spravedlivé. Netoulám se, jsem hodnej k dětem, hlídám dům a jím všechno, co mi dají do kastrolu. V čem jsme vlastně my psi jiní, než vy lidé?"

"My lidé jsme chytřejší," zastal jsem se HOMO SAPIENS. Umíme stavět domy, umíme číst, psát, létat, počítat. To vy, psi, neumíte."

"Nám to ale nevadí. My se umíme natáhnout na sluníčku, mhouřit oči, radovat se, když přichází náš pán, nosit klacíky, umíme skákat přes plot, zachraňovat lidi v horách, vodíme slepce, běháme rychleji než vy lidé, máme lepší čich, vyčucháme drogy na hranici, chytíme zloděje.." Zamyslel se a protáhl. Potom tiše dodal:
"Jenom se bojím, aby mě někdy nedali do útulku. Aby mě někdo nevyhodil za plot. Já mám rád domov a jsem rád, když mě pán drbe za ušima."

"Tak ahoj, musím už jít," chtěl jsem se rozloučit.

"Nechoď ještě, je sluníčko a je hezky!"

"Kdybychom se my lidé váleli na sluníčku, jako vy psi, nebylo by civilizace!"

"Co je to ta civilizace? Ještě jsem o ní neslyšel a to jsem už na světě devět let."

"To je to všechno kolem nás. Mrakodrapy, továrny, školy, soudy, parky, pole, auta, letadla, krásné zboží, lodě, televize.."

"Já se raději válím na sluníčku! Také jsi říkal, že se zabíjíte. Ten kdo se válí na sluníčku nikoho nezabije."

"A co když tě někdo z toho sluníčka vyžene?"

"My psi zavrčíme, ale místa na sluníčku je dost."

"U nás lidí je to jinak. Kdo má více sluníčka, druzí mu ho chtějí vzít. A ti, co mají lepší místo, chtějí ještě více místa od těch, kteří mají málo místa, a ti zase chtějí místa těch, kteří mají více místa. Kvůli tomu se zabíjí. Hloupí lidé jsou nebezpeční."

"Proč?"

"Protože je ti, kteří jsou chytří a zlí zneužívají k válkám."

Hafánek se protáhl, zazíval: "Jsem hloupý pes, neumím číst ani psát!"

"Tak ahoj, mudrci! Zase někdy na shledanou. Rád si s tebou povídám."

"Jó, klidně, budu rád, když tě uvidím. Mám tě rád, protože jsi hloupý."

"Já? Proč?" vrátil jsem se a udiveně se ptal.

"Protože se mnou bavíš, když jdeš okolo. Vedeš se mnou hovory, ze kterých nic nemáš!" Olízl mi ruku, a odběhl do strany, k rohu, kde měl značkovací místo.

Vrátil jsem se domů do paneláku. Na pivo jsem nešel. Otevřel jsem si okno, lehl si na koberec a hřál jsem se v pozdně odpoledním slunci. Všechny strany, králové, banky, úřady, majetek, televize, mi v té chvíli mohly být ukradeny. Byl jsem šťastný.
"Zítra musím tomu pejsanovi poděkovat a přinést největšího vuřta."

* * *

Hovory se psy zavádím často. Budu asi k smíchu, ale, když vidím pejsánky uvázané u krámů a suprmarketů, jak čekají zoufalí, jestli se jejich panička vrátí, uklidňuji je. Někdy mám dojem, že mi rozumí. Také říkám: "Ahoj, Strakulíne, kde jsi běhal, že paťcháš? Rozčiluje mne, když spatřím huňáče, který uštvaný s jazykem u země, běží za kolem na vodítku, v třicetistupňovém vedru. V té chvíli nejsem poeta a estét, ale naštvanej člověk a mé nadávky by předčily slovník přístavního dělníka. Dojímá mne oddanost tvorů, které Pán Bůh stvořil a dal jim více věrnosti a lásky, nežli nám, pánům tvorstva. Neznám krásnější chvíli poklidu, než večer, kdy u mých nohou leží psí kamarád a hledí na mne, jestli mu neodejdu. Když mne přivezli po operaci srdce z nemocnice, stál u mne a prohlížel si mě. Byl opatrný a ohleduplný. Neskákal na můj hrudník, věděl, že tam mám jizvu. Zdálo se mi, že mi říká: "Neboj se, jsem tu s tebou. Stýskalo se mi. Už nikam neodcházej." Vyprávěl mi očima o své radosti.

Josef Fousek

* * *

JOSEF FOUSEK, dělník, zemědělec, písničkář, fotograf, textař, básník, spisovatel. Narozen 12. 3. 1939 v Kladně. 1979-98 spolupráce s divadlem Semafor a Divadlem J. Grossmanna. Petr Spálený zhudebnil a nazpíval mimo jiné Fouskovu báseň Až mě andělé.
Bibliografie: Putování s oslem (napsal s M. Šimkem), Lidi, já byl v Americe, Bez cenzury, Epigramy, Až mě andělé (s H. Bártíkovou), Fouskoviny, Fouskoviny 2001, Eman a Kornelie-boží lidé, Andělé, nevolejte, Co jsem andělům neřekl, Fouskovy protistátní písně (ilustrace J. Kristofori), Pojďte se smát (ilustrační foto T. Fousek).
Diskografie: Tohleto, lidi je demokracie, Nemám čas lhát (živě v Semaforu), Nejkrásnější Vánoce s Fouskem (básně a koledy).

* * *

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja … to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
Ilustrace © Anastázia Mahovská