Architekt Vladimír Karfík (2/2)
Unifikaèní a typizaèní principy se projevovaly v naší projekci hlavnì zavedením standardního ocelového bednìní. Sloupy byly zprvu ètyrhranné, pozdìji kulaté, kde se bednìní snadnìji otvíralo a v dílnách se jim hrany neotloukaly. I architektonicky byl kulatý sloup pùvabnìjší. Osová osnova byla v prvých létech standardizována na rozmìr 6,15 x 6,15 m, ale pozdìji jsem prosadil rozmìr 6,15 x 6,60 m pro školy a 6,15 x 7,50 m pro nový typ továrních budov. Zlínský standardní skelet mìl i výtvarný a urbanistický dosah, pou¾íval se té¾ pro všechny nevýrobní budovy, pro obchodní úèely, internáty, administrativu, výzkumné ústavy, školy a hotely. Èerveò cihel, bìlost betonu dobøe harmonovala se zelení, která je všude obklopovala a tak Zlín je i dnes „nejzelenìjším“ mìstem naší republiky.
Podporovala to ovšem i výstavba rodinných domkù se zahrádkami. Firma zásadnì nestavìla èin¾áky a ulice – koridory. Starý Tomáš Ba»a mìl heslo: „Pracovat kolektivnì, bydlet individuálnì“. Chtìl, aby zamìstnanci odcházeli po práci domù, pracovali nebo odpoèívali na zahrádce, nechodili do hospod nebo na odboráøské schùze, z kterých jako pravý kapitalista mìl v¾dy obavy.
Projekèní programy byly nìkdy obrovské. Budovala se další mìsta a továrny v ÈSR: Otrokovice, Napajedla, Zruè n. Sáz., Sezimovo Ústí, na Slovensku Batizovce a Partizánské. Kromì toho se budovaly velké prùmyslové celky i v zahranièí. Jmenuji aspoò ty nejvìtší: Batanagar v Indii (20 000 zamìstnancù), East Tilbury v Anglii (12 000 zamìstnancù), Olmuth v Nìmecku, Möhlin ve Švýcarsku, Best v Holandsku, Hellocourt ve Francii, Batavia v Kanadì, Borovo v Jugoslavii a Belcamp v USA. Všude pøekonával zahranièní konkurenci vìdeckou a technickou úrovní, ale i ekonomickými systémy.
Nìkdy jsme se ovšem dopustili urèitých chyb, tak na pøíklad v Indických domcích chtìjí hospodynì kuchyni v pøístøešku na dvorku a ne uvnitø. Navrhli jsme dìlnické domky a úøednické do jedné ulice, co¾ vzbudilo velké pohoršení, proto¾e úøedníci jsou z vyšší kasty a není mo¾né dávat dvì kasty na tuté¾ ulici, ovšem v Indii.
Pochopitelnì museli jsme pro tuto rozsáhlou výstavbu pøipravovat i urbanistické studie, nìkdy znaènì rozdílné. Zásadnì se však stavìlo daleko od velkých mìst – tak øeèeno na zelené louce – to znamená nejen továrnu, ale i celé sídlištì, zpravidla pro 10 000 obyvatel, tj. asi pro 5 000 zamìstnancù v továrnì a v pomocných provozech. Mimo byty stavìly se také i obchodní domy, zdravotní, kulturní a školská støediska, nìkdy i kostely a celá mìstská infrastruktura. Investièní náklady byly sice mnohonásobné, ale všichni zamìstnanci byli odkázáni na nákupy a slu¾by u Ba»ù a platili i nájemné. Tato závislost zpùsobovala urèitou oddanost, ale hlavnì fluktuace zamìstnancù témìø neexistovala a té se zamìstnavatelé nejvíce obávali.
Unifikovaný zlínský styl byl nìkdy i zdrojem urèité kritiky. Náš èastý poradce Prof.J.Goèár naši tvorbu jednou komentoval: „Vyrábíte velké série návrhù jako na bì¾ícím páse, konveyoru. Myslím, ¾e se tu nedá ani tak mluvit o architektonické tvorbì, jako spíše o prùmyslovém designu.“ Mìl vlastnì pravdu, proto¾e mezi architekturou a designem není tak velký rozdíl.
V roce 1935 vypsala firma mezinárodní soutì¾ na rodinné domy (pøišlo 289 návrhù z 9 státù). První cenu vyhrál švédský architekt Svedlund, druhou Prof. Benš z pra¾ské UMPRUM, tøetí já a ètvrtou A. Vítek. Mimo soutì¾ poslal svùj návrh i Le Corbusier, byl znaènì dra¾ší, a proto nebyl postaven. Objevují se však dnes názory, ¾e i dnes by mohl být postaven ve skupinì ètyø realizovaných prvých cen. Zlín by tím získal cennou architektonickou památku i atrakci, zvláš» pro návštìvy zahranièních architektù i turistù.
Firma Ba»a zadala v roce 1935 Le Corbusierovi 4 zajímavé další projekty a pozvala ho do Zlína na šestitýdenní návštìvu. Sedìl v naší velkoprostorové kanceláøi, proti mému stolu. Toto prostøedí mu vùbec nevadilo, kdy¾ objevil nìjakou novou ideu, tak se soustøedil, ¾e okolí vùbec nevnímal. Je faktem, ¾e jeho vliv u¾ v té dobì byl v celém svìtì zøejmý, i kdy¾ své nejvìtší stavby realizoval a¾ po válce. Jeho nejvìtší pøedváleènou stavbou byl palác Centrosojuz v Moskvì. ®ádný z jeho ètyø zlínských projektù nebyl realizován, ale mìl urèitý vliv, i kdy¾ nìkdy o celá desetiletí pozdìji (napø. Ji¾ní svahy!)
V druhé polovinì 30. let se rozrostlo naše projekèní oddìlení o další mladé architekty, byl to v prvé øadì Jiøí Vo¾enílek, který v roce 1931 zalo¾il skupinu PAS, spolu se Štursou a Janù, která se však v r. 1936 rozpadla a Vo¾enílek odešel z Prahy do naší kanceláøe, kde vyprojektoval nìkolik pozoruhodných staveb: ideální 5 podla¾ní tovární budovu, na svou dobu dokonale vybavenou a klimatizovanou. Vìnoval se té¾ urbanistickým problémùm. Jeho pøístup k práci byl v¾dy pøísnì vìdecký, na rozdíl od Gahury, který byl více umìlecký. Nejpozoruhodnìjší Vo¾enílkovou stavbou je Kolektivní dùm, jeden z prvních v Evropì, dokonèený v roce 1950, pøedbìhl tak slavný Le Corbusierùv „Unité ï Habitation“, dokonèený a¾ v roce 1952. Pozoruhodné jest, ¾e se dnes opìt objevují podobné pokusy o „ Koldomy“ v západní Evropì a v USA.
Pøišli i další mladí architekti, jako byl nadaný Vladimír Kubeèka. Z konstruktéra v naší kanceláøi se vypracoval na tvùrèího architekta Miroslav Drofa, jeho význaènými pracemi jsou Masarykovy a vì¾ové domy s vnitøním, umìle osvìtleným schodištìm.
Tyto obytné domy jsou pøevá¾nì se standardní ¾elezobetonovou kostrou, která dovoluje pozdìjší úpravy a pøestavby bytu, co vnitøní nosné panely nedovolují, a tak se ve vyspìlých zemích u¾ pøestávají pou¾ívat. V USA poslední panelák, postavený v roce 1955, byl v roce1975 odstøelený a nahrazený skeletovým zpùsobem.
Vedení projekèního oddìlení mnì zabíralo urèitý èas, ale v¾dy jsem pracoval na nìkterém vlastním projektu. Nejzajímavìjší stavbou byla pro mì administrativní budova è.21, kde se mnì podaøilo realizovat nìkteré novinky: klimatizaci, montá¾ní pøíèky, ale pøevá¾nì tzv. kanceláøský velkoprostor, šéfovu pojízdnou kanceláø ve výtahu, umývání oken zvenku pomocí výtahu apod. Byla to v té dobì nejvyšší budova v naší republice. Z další èinnosti uvedu aspoò nìkteré stavby – obchodní domy v Praze, v Liberci, Amsterodamu aj. Za války jsem projektoval koupalištì u továrny, krytý 25 m bazén, filmové ateliery a tìsnì po válce Fuèíkovu ètvr», kde jsme se sna¾ili øady domù individualizovat reliéfy nad vchody.
Ze Zlína jsem odešel na novì zakládanou fakultu architektury v Bratislavì na jaøe 1946. Naše projekèní oddìlení pøevzal úspìšnì Centroprojekt.
Architekt Vladimír Karfík (1/2)
Irena Voštová – Miloš Baøinka
* * *
(Vydalo Nakladatelství Atelier IM Luhaèovice bøezen 2012)