Václav ®idek:
Proè nìkteøí dvouno¾ci ¾ijí na psí kní¾ku?
Bylo sváteèní nedìlní odpoledne, spokojenì jsem dojídal obìd, kdy¾ z rohu pokoje, kde se zpùsobnì usadil mùj Kolja, aby dal najevo, ¾e ne¾ebrá, se najednou ozvalo:
„Mù¾u?“
„Co, mù¾eš? Nic nedostaneš!“
„Já nic nechci, já se chci jenom na nìco zeptat!“
„Nemù¾eš!“
„Proè nemù¾u?“
„Proto¾e teï jím a pøi jídle se nemluví. To bys u¾ mohl vìdìt. V¾dy» ty sám, kdy¾ jíš taky neštìkáš!“, sna¾il jsem se Kolju odbýt. Na chvíli se rozhostilo ticho a bylo slyšet jen cinkot jídelního pøíboru.
Sotva¾e jsem odlo¾il vidlièku, ozvalo se znovu: „Ale teï u¾ mù¾u?“
„Mù¾eš! Tak co jsi chtìl vìdìt?“
„Zajímalo by mì, proè nìkteøí dvouno¾ci ¾ijí na psí kní¾ku? Vùbec tomu nerozumím. To má nìjaké výhody – vydávat se za psy? V¾dy» musí potom za sebe platit nestydaté danì?!“ Kolja nahodil pøihlouplý výraz a èekal na odpovìï. Zamyslel jsem se a musel pøiznat, ¾e ten mùj pes není tak hloupý, jak se dìlá a má v nìèem pravdu.
„Víš, Koljo, tohle není tak jednoduchý, jak by se vám psùm mohlo zdát. Výraz „psí kní¾ka“ je myšlen obraznì – dva lidé ¾ijí spolu jen tak bez oddacího listu, zkrátka na hromádce…“
„Na psí?“ upøímnì se podivil mùj psí partner.
„Ne tak doslova. Kdy¾ spolu dva ¾ijí na „psí kní¾ku“, tak jim to dává urèitou volnost – asi jako psùm. Kdy¾ se pak jeden druhému znelíbí, pøestane je bavit se oèuchávat, tak si mù¾ou sbalit své kosti a odejít od toho druhého bez problému. Ovšem za tuhle výhodu, musí platit vysoké danì. Svoboda, jakákoliv, byla a je drahá a musí se za ni platit. Jiné výhody u¾ to nemá.“
„A co je to – ten váš oddací list?“ vyzvídal dál Kolja a bylo vidìt, ¾e se má chu» dneska vybavovat.
„Snad se nechceš ¾enit? Oddací list to je takový kus papíru, na kterém si obì strany slíbí vìrnost a¾ za hrob, kterou stejnì zpravidla nedodr¾ují, ale tøeba tomu na zaèátku vìøí a taky to hezky vypadá.
„U¾ tomu trochu rozumím,“ kývnul hlavou Kolja. „Nerozumím ovšem tomu, proè lidi musej mít ten cár papíru? Tohle my psi nepotøebujeme. My zùstáváme svým páníèkùm vìrní bez cárù èmárù a¾ za hrob!“
Touhle argumentací mne mùj Ko¾íšek úplnì vykolejil a musel jsem mu v té chvíli podruhé dát zapravdu.
„Tak se mi zdá, ¾e mám chytrého psa. Poslyš, nekoukáš ty pøespøíliš na internetu? Nebo jsi tak geniální v genech? Máš naprostou pravdu a hned ti povím dvì pøíhody o vìrnosti jednoho psa a¾ za hrob, v našem pøípadì a¾ do hrobu.“
Kolja se po koèièím vzoru dlouze protáhl a hned ulehl vedle mì. Natáhl ucho do špièky a tím dal najevo, ¾e u¾ poslouchá.
„Tenhle pøíbìh, právì tak jako ten následující, se skuteènì stal v jedné malé vísce pod Kielcami v Polsku. V jednom stavení ¾il pes se svými hospodáøi a jeho úkolem, tak jak na takovém hospodáøství bývá, bylo hlídat stavení. Jeho majitelé mìli dvaadvacetiletého syna, který jednoho dne znenadání zemøel. V den pohøbu, kdy bylo jeho tìlo vystaveno v jednom pokoji, jak tam bylo zvykem, a pøijela se s ním rozlouèit spousta pøíbuzných, musel být pes uvázán, aby snad náhodou to hlídání nepøehnal. Po celý èas pohøbu byl pes na øetìzu velice neklidný, vyl, poletoval a za ka¾dou cenu se sna¾il utrhnout, právì jako pominutý. Ale marnì. Smuteèní hosté se vrátili z pohøbu a ještì ani øádnì nezasedli ke spoleèné hostinì, kdy¾ se psu podaøilo pøece osvobodit, øetìz se koneènì pøetrhnul a pes se za strašného vytí štìkotu rozbìhl rovnou na høbitov. Tady zaèal u èerstvého hrobu zuøivì hrabat. Kdy¾ to dál nešlo, vrátil se do stavení a zaèal tahat za nohavici svého hospodáøe. Ten pochopil, ¾e nìco není tak, jak by mìlo být a dobìhl za svým psem na høbitov. Kdy¾ vidìl, ¾e pes znovu usilovnì hrabe u èerstvého rovu, dal pokyn hrobníkovi, aby hrob otevøel. A jaké bylo radostné pøekvapení, kdy¾ se ukázalo, ¾e syna pochovali a oplakali pøedèasnì, ¾e je ¾ivý. Od té doby hospodáøùv pes u¾ nemusel hlídat venku u boudy, ale dostal svùj pokoj a ¾il si do smrti jako pán.“
„Jééé, to je jako pohádka,“ zaòafal spokojenì Kolja a samým štìstím málem ¾e nevrnìl.
„Druhý pøíbìh se odehrál zase v Katovicích na hornickém sídlišti „Finských domù“. Tam ¾il jeden man¾elský pár a mìli velkého psa, køí¾ence, takového jako jsi ty, ale u¾ byl hodnì starý a tihle lidé se museli vystìhovat do Nìmecka. Proto¾e se báli, ¾e by jejich pøítel tak daleké stìhování nezvládl, darovali ho sousedovi. Kdy¾ odjí¾dìli, museli psa u souseda zavøít. Sotva¾e byl za nìjakou dobu volný, pustil se zbìsile po stopì svých pánù. Ta však brzy konèila na zastávce autobusu, odkud odjí¾dìli. A pøedstav si, Koljo, ¾e od té doby tenhle pes ka¾dého rána pøibìhl na tu zastávku, kde se polo¾il a le¾el tam a¾ do veèera. Poka¾dé kdy¾ pøijel autobus, zvedl hlavu, všechny cestující øádnì pøekontroloval, a teprve pak ji zase slo¾il na pøední tlapky. Tak vydr¾el a¾ do veèera. Potom se vrátil do domu nového majitele. Nebylo dne, který by vynechal, a» pálilo slunce nebo lilo jako z konve. A tak tam vysedával po øadu mìsícù, mo¾ná rokù, a¾ do své smrti. Stále èekal na své pány a nikdy na nì nezapomnìl…
Tak tohle je ta ukázka vìrnosti a¾ za hrob.
Pozn. redakce: Ukázka z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
***
FOTO pro SeniorTip © Václav ®idek
Zobrazit všechny èlánky autora