Jaroslava Pechová : Anekdoty ze ¾ivota
Jistì ka¾dý, kdo rád ète, má svou oblíbenou knihu, ke které se bìhem svého ¾ivota rád vrací. Nìkdy to není jen jedna kniha ale hned nìkolik. Zpravidla takové knihy mají v knihovnì své èestné místo a máme je stále na oèích.
V èase mého dìtství jsem miloval vše, co napsal Eduard Štorch. Bezesporu na to mìlo i vliv, ¾e pan Štorch byl uèitelem mého táty, a tak jsme ho èasto navštìvovali.
Pozdìji, kdy ještì se mnou puberta mlátila, jsem si oblíbil knihu Richarda Halliburtona “Za novými svìty”, která mne ovlivnila a o pár let pozdìji ispirovala k mým sportovním výkonùm. Asi také proto, ¾e jsem byl tak trochu, jako Halliburton, dobrodruh.
S pøibývajícími léty se mùj literární vkus mìnil a vyzrával. V posledních letech se mojí nejoblíbenìjší autorkou stala Blanka Kubešová, její¾ romány mám ji¾ mnoho let ve své knihovnì na èestném místì.
Pøed nedávnem jsem dostal dárkem knihu “... úsmìv prosím...” a po jejím pøeètení okam¾itì putovala na èestné místo a já jsem se rozhodl doporuèit ji všem svým pøátelùm a nyní i ètenáøùm SeniorTipu. Nevím, jestli se dá nazvat, to co píši, recenzí, proto svùj úvodníèek zakonèím slovy - ¾e ne¾ psát nìjaké dlouhosáhlé recenze, je nìkdy daleko lepší nabídnout aspoò jednu kapitolku k pøeètení. Nech» se ètenáø sám pøesvìdèí o kvalitì psaní, v našem pøípadì paní Jaroslavy Pechové, která má za sebou velice bohatou literární èinnost a v ¾ádném pøípadì se nedá øíci, ¾e by tato kvantita byla na úkor kvality, ba právì naopak, èím více tato spisovatelka píše, tím je její tvorba kvalitnìjší.
Co všechno ji¾ paní Pechová napsala, se naši ètenáøi dovìdí v CV na konci její ukázkové povídky “Anekdoty ze ¾ivota”.
Tìm ètenáøkám a ètenáøùm, kteøí se rozhodnou doporuèovanou knihu zakoupit, pøeji hezký kulturní zá¾itek, aspoò takový, jako jsem mìl já.
Václav ®idek
Kolín nad Rýnem
***
Anekdoty ze ¾ivota
Zima u¾ mìla na kahánku. Ka¾dou chvíli nad Prahou popraskala obloha a puklinami mezi mraky nahlédlo do ulic slunce. Bylo ještì bledé a zimomøivé, ale já pøesto zatou¾ila podívat se z nadhledu na Prahu, jak ji první sluneèní paprsky potøísnily zvláštním svìtlem.
Nechala jsem si úmyslnì ujet lanovou dráhu, která stoupá z Újezdu pøes Nebozízek a¾ nahoru na Petøínský kopec, a po svých jsem pøekonávala výškový rozdíl sto tøicet metrù. Ani na jednu z nejznámìjších dominant Prahy, na mladší sestru Eiffelovky, která stojí na temeni Petøína, jsem nejela zdvi¾í, ale šlapala pìknì po dvì stì devadesáti devíti schodech a¾ na vyhlídkovou plošinu šedesátimetrové vì¾e. Tam mì ohromil velkolepý magický výhled. S ú¾asem jsem hledìla pøes èervené høebeny malostranských støech na vznešené Hradèany, vltavské mosty, pra¾ské vì¾e a starobylý Vyšehrad. Probleskující slunce kolorovalo mìsto nazlátlými barvami a já mìla pocit, ¾e stojím v galerii a dívám se na slavný obraz Jaroslava Šetelíka Pra¾ské panorama z Petøína.
Na zpáteèní cestì ve ztichlých petøínských zahradách mì míjely první zamilované páry. Dr¾ely se za ruce a já vìdìla, kam míøí. Nakonec ka¾dý milenecký pár skonèí na Petøínì u Myslbekovy sochy básníka Karla Hynka Máchy, která tu stojí jako symbol zamilovaných.
„Jaro je fakticky za dveømi,“ došlo mi, kdy¾ jsem si všimla, ¾e omladina u¾ shodila zimní bundy a vyšlapuje si jen v teniskách.
„Cestou se zastavím na Smíchovì v obchodì s obuví a koupím si jarní støevíèky,“ øekla jsem si a potìšilo mì, ¾e tak dnes spojím pøíjemné s u¾iteèným.
Mezi vitrínami plnými mokasín, sandálkù a polobotek proplouvala v lodièkách na vysokých podpatcích dívenka štíhlá jako proutek.
Vybalovala z krabic jarní modely a aran¾ovala je za sklo.
V obchodì byl kromì mne ještì jeden zákazník. Jistì si pùvodnì šel také koupit jarní obuv, ale pøi pohledu na štíhlou krásku jen okouzlenì tajil dech, zatahoval kula»ouèké bøíško a v hlavì si sumíroval plán, jak to zaonaèit, aby s ním šla na kafe.
„Máte pøání?“ všimla si ho útlounká prodavaèka.
„To radši ani nechtìjte slyšet jaké,“ za¾ertoval zákazník, ale kdy¾ ho sjela chladným pohledem, rychle dodal: „Rád bych si koupil nìjaké pìkné a kvalitní polobotky. V barvì èerné, prosím.“
Kráska se nejprve se zákazníka zeptala na velikost jeho nohy a v zápìtí z krabice vylovila jednu èernou ko¾enou botu.
„Zkuste si ji,“ naporuèila.
Poslušnì si botu obul, ale jak se prudce ohnul, vzduch v jeho za¾ívacím ústrojí ho zradil a na celou prodejnu se ozval nezamìnitelný trapný zvuk. Tváø zákazníka rázem zbrunátnìla, tak jako by mu ji nìkdo polil keèupem. Z hloubi duše se zastydìl za tu neèekanou pøíhodu, která ho zaskoèila, ale marnì hledal slova, kterými by to faux-pas zamluvil.
Mladinkou prodavaèku s tváøí jako obrázek, která by mohla krásou konkurovat panence Barbie, však ta situace vùbec nevyvedla z míry. Nepøedstírala, ¾e právì v ten okam¾ik byla hluchá jako poleno, neuhnula oèima, aby se nemusela dívat, jak se zákazník samou hanbou zpotil, nepøešla onu trapnou chvilku shovívavým mlèením, jak by jí poradil doktor Guth – Jarkovský, autor knihy o slušném vychování.
Ono nádherné stvoøení na zákazníka mávlo dlouhými øasami a pak øeklo: „Nic si z toho nedìlejte. To teprve u pokladny, a¾ vám øeknou cenu tìch bot, to se teprve poserete.“ Vypadla jsem z obchodu jako fretka. Nemù¾u za to, ¾e ve mnì ka¾dý takový zá¾itek vyvolá výbuch smíchu. Také bych si asi mìla proèíst prùvodce slušným chováním a vzít si k srdci, ¾e mám chodit po svìtì s tváøí dùstojnou a chováním vybraným. Jen¾e já bych bì¾ela za ka¾dým takovým úsmìvným zá¾itkem tøeba pøes pùl svìta. Touha po inspiraci je natolik silná, ¾e se snad díky ní stávám magnetem, který ony zá¾itky pøímo pøitahuje. V mém mozku se pak hromadí jako magma v sopce a rostou tam a rozpínají se, a¾ zpùsobí vulkanickou erupci mých myšlenek, které nakonec prorazí mou šedou kùru mozkovou a jako láva z kráteru vytrysknou ven z mé hlavy.
Obèas mám pocit, ¾e nìkteré pøíhody jsou anekdoty, které se zhmotnily do skuteèného pøíbìhu.
Šla jsem Lidickou ulicí s pøiblblým úsmìvem na tváøi, který chodci, co mì míjeli, nechápali.
Ta prodavaèka z obuvi mi pøipomnìla prodavaèku z jednoho velkého pra¾ského knihkupectví, kde jsem takovou skuteènou anekdotu pøed èasem za¾ila.
Probírala jsem se kni¾ními novinkami, kdy¾ tu se rozjely dveøe obchodu a dovnitø vbìhl mu¾ v prvotøídním obleku. Zaèal zmatenì pobíhat mezi policemi s knihami a nakonec se zastavil u regálu s oznaèením: Napìtí. Bral do ruky jednu knihu za druhou, netrpìlivì v nich listoval, krátce se zaèetl, ale pak je zase zaklapl a vrátil zpìt mezi ostatní. Co chvíli zavadil pohledem o znaèkové rolexky na levém zápìstí. Na první pohled bylo vidìt, ¾e je v èasové tísni.
„Mohu vám nìjak pomoci?“ pøitoèil se k nìmu andílek, který mìl podobu mladièké prodavaèky.
Krasavci spadl kámen ze srdce.
„To vám budu zavázaný, milá sleèno,“ vysekl jí poklonu a na vteøinu se zatváøil bla¾enì: „Zítra letím do Austrálie. Koneènì uvidím vodopády Fitzroy Falls, Monorail v Sydney a zlatokopecké mìsteèko Sovereign Hill.“
Jen¾e pak se zase zasmušil. „Ale ta cesta! Dvacet hodin v letadle! To se snad nedá pøe¾ít!“
Prodavaèka s andìlskou tváøièkou na nìj nechápavì zírala, ale pak jí to docvaklo. „Chcete si koupit nìjakou detektivku, aby vám ukrátila dlouhý let.“
Kdy¾ krasavec pøikývl, jala se v øadì knih hledat ona. Andílkùv prstík »ukal na vázané høbety jednotlivých titulù s tichým – ta ne, ta ne, tahle také ne. A¾ po chvilce prodavaèka podala krasavci tlustou bichli.
„Tak za tu budeš nejspíš platit na letišti pøirá¾ku za nadváhu zavazadla,“ napadlo mì.
Krasavec však byl nadmíru spokojený. Hned detektivku popadl a bì¾el k pokladnì, aby mu ji rychle zabalili.
Kdy¾ zaplatil za knihu høíšný peníz a chystal se koneènì vypadnout z obchodu, andílek prodavaèka mu ještì vstoupila do cesty a ujistila ho: „Dobøe jsem vám poradila. Budete spokojený. Od té knihy neodtrhnete oèi. To se a¾ na pøedposlední stránce dozvíte, ¾e vrahem je Bred.“
Vylovila jsem z kabelky mobil a zavolala pøítelkyni Jitce, spolu¾aèce ze základky, ¾e ji zvu na Petøín do restaurace Na terasách. A proè také ne.
I já si toti¾ tu detektivku chtìla koupit, tak¾e jsem vlastnì – díky a¾ pøíliš ochotné prodavaèce, ušetøila. Tak proè bych si teï nemohla dovolit obìd v luxusní restauraci s výhledem na Petøín Hill?
Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové: “… úsmìv prosím …”, kterou bohatì ilustroval barevnými kresbami Karel Klos. Knihu je mo¾né si objednat na adrese:
Nakladatelství Laguna
Zimova 625/3, 142 00 Praha 4
Tel.: 602 322 387, 602 391 231
nebo e-mail: lagunaknihy@seznam.cz
***
Jaroslava Pechová
Narodila se 25. èerna 1950 v Petrovicích u Rakovníka. Od roku 1958 bydlela v Rakovníku. V roce 1980 se pøestìhovala do Olomouce. Od roku 1986 ¾ije v Praze. Pracovala øadu let jako volná novináøka. Spolupracovala také s Ès. rozhlasem a s Union internationale de la Marionnette. Získala novináøské ceny za publicistickou èinnost, ocenìní za pùvodní rozhlasovou dramatickou tvorbu a ocenìní v soutì¾i Nejkrásnìjší kniha roku 1996. Øada rozhlasových pohádek Jaroslavy Pechové je zaøazena ve Zlatém fondu Ès. rozhlasu. Ve své tvorbì se stále navrací do kraje dìtství - na Rakovnicko a Køivoklátsko.
Pro dìti a mláde¾ napsala knihy Pohádky na draka, O Perejdovi, O vykutáleném Melichárkovi, Strašuláci, Pohádky z mechového lesa, Pohádky ze støíbrné tùnì, Èeské pohádky, Èáry máry Bublifuk a leporela Hurá, jdeme do svìta, Uka¾ mi oveèku a Kapr pøes palubu.
Pohádkové kní¾ky pojímá Jaroslava Pechová jako jednotné soubory, je¾ se upínají k jedné postavì nebo ke skupinì postav - pochopitelnì jde o postavièky báchoreèné. V kní¾kách o¾ívají skøítci, víly, vodníci, obøi, hejkalové, plavajzníci, polednice, lou¾enice a další postavièky z pohádkového svìta. Pohádkové knihy plné osobité poetiky, spravedlnosti, humoru a upøímnosti jsou v¾dy bohatì ilustrovány pøedními ilustrátory, napø. Zdenou Krejèovou, Editou Plickovou, Evou Sýkorovou.
Jaroslava Pechová ovšem není pouze autorka pohádek. Její zájmová a tvùrèí paleta je podstatnì širší. Píše poezii, pøevá¾nì intimní, rellexivní lyriku. Napsala básnické sbírky Láskám všem, Modré z nebe, Rajská zahrada, Na konci nekoneèna, Støípky zázrakù, Ostrov nadìje, Toulky v nalezeném èase.
U pøíle¾itosti 70. výroèí narození spisovatele Oty Pavla vydala úspìšnou knihu Zpáteèní lístek do posledního ráje Oty Pavla, která doposud vyšla v pìti vydáních. Spisovatelka v ní s neobyèejným taktem, citem a pronikavou vnímavostí dovedla o¾ivit atmosféru kolem tohoto prozaika a kolem lidí, s nimi¾ se na své krátké ¾ivotní cestì potkal. Publikaci doprovázejí fotografie Milana Richtermoce.
Je také autorkou tøinácti Hrníèkových kuchaøek.
Je èlenem Obce spisovatelù ÈR a Syndikátu novináøù ÈR.
Více se o autorce dovíte http://www.databazeknih.cz/citaty/jaroslava-pechova-3835