V listopadu 2011 vyšel poutavý román Blanky Kubešové "Baletky v modrém".
První ohlasy ètenáøù jsou nadšené.
Blanka Kubešová: Baletky v Modrém
anotace
Kdysi, kdy¾ chodily jako malé holky do baletu, byly nerozluèné kamarádky, Vy¾le a Fazole.
U¾ v té dobì se kolem nich a s nimi dìly vìci, které nepøísluší øešit malým dìtem… Po více ne¾ dvaceti letech potkáváme u¾ dospìlé ¾eny. Luïka pracuje jako psychoterapeutka v man¾elské poradnì, i kdy¾ má paradoxnì sama partnerských problémù víc ne¾ dost. Heda se tìší na první dítì, ale...
Autorka rozvíjí propletenec lidských osudù nìkolika velmi rozdílných postav, které jsou spojeny více, ne¾ si samy jsou ochotny pøipustit.
Se znaènou dávkou nadhledu a ¾ivotní moudrosti zaznamenává a odhaluje ony neuchopitelné momenty vztahù a spojitostí, odkrývá polozapomenutá traumata a køivdy a dává ètenáøùm nahlédnout, jak znaènì mohou zasuté zá¾itky ovlivòovat postoje a osudy hrdinù v jejich dalším ¾ivotì. Vykreslení psychologie postav, udr¾ování napìtí a pøekvapivá rozuzlení èiní z prózy Blanky Kubešové výjimeèný román pøesahující rovinu intimního pøíbìhu do výpovìdi o celé spoleènosti.
Ukázka z knihy
Heda se zavrtí v peøinách. Mìla by vstát a zbavit se snu. Rychle, ne¾ se do ní za¾ere. Vygumovat ho nelze, tak aspoò zašlapat zpátky do temného podvìdomí... Ale nejde ani to. Strop na ni padá pod tíhou zá¾itkù a tmy a hlava jí tøeští, jako kdyby nele¾ela v peøinách, ale na seníku. Na seníku... Ještì dnes si odmítala pøipustit, ¾e by byl dìda schopen udìlat jí nìco zlého. A jestli¾e k nìèemu takovému došlo, tak rozhodnì ne proto, ¾e by jí ublí¾it chtìl. Proè se doma nesvìøila? Byl snad dívèí stud a strach, ¾e se matka bude vyptávat, nebo co hùø, ¾e jí nebude vìøit, pøíliš veliký? Stud jí brání vstát, jít do koupelny a podívat se do zrcadla. ®e to má vepsané do tváøe si je toti¾ skoro jistá. Pøitom u dìdy a babièky na venkovì mìla v¾dycky pocit jistoty a bezpeèí, byl to její druhý domov. Jak se mohla tolik mýlit?
Babièka byla pøísná a nikdy toho moc nenamluvila, zato dìda byl v¾dycky laskavý a milý. Poka¾dé se spolu tìšili na nedìli, a¾ babièka odejde do kostela, a¾ si spolu pøile¾í a zalenoší. Nebo vylezou nahoru na seník, koèka tam mívala mladé... Tìšili se, opravdu?
Tak, babi, zadìláno na nedìlní koláèe u¾ máš, odva¾ si zástìru a vem si ty sváteèní šaty, ty èerné s krajeèkou u krku. Rychle, ještì èerné punèochy a èerné boty, kabelku a sváteèní hedvábný šátek. Já u¾ to nevydr¾ím, tak rychle, babi. Øekni tu svoji prùpovídku a pak u¾ jdi, jdi, prosím tì, a» je to za mnou....
Buï tady hodný, dìdo. Nezapomeò, ¾e na tobì v¾dycky všechno poznám... A moc se netìšte, lenoši, pøijdu brzy.
Prùpovídka se ka¾dou nedìli opakovala, jak za ni babièku nenávidìla! Taky dìda se zatváøil poka¾dé zkroušenì a jako zpráskaný, i tohle pøièítala na vrub babièèinì pøílišné strohosti. Nepoznala nikdy nic, ani na ní, ani na dìdovi. Nepoznala, nebo nechtìla poznat? Co kdy¾ naopak vìdìla a mlèela? Ale u¾ klaply dveøe, tak rychle pod peøinu... Já se bojím, dìdo. Je to mo¾ná krásné, ale nesmí se to, docela jistì se to nesmí! Bojím se, slyšíš?
Mohla mu nìco odepøít? Mohla vùbec nìco proti tomu dìlat? Copak netou¾ila vynahradit mu babièèinu nelásku? Milovala jeho oblièej a hlas a byl laskavý i teï, kdy¾ ji hladil. Peøina, její jistota a úkryt, byly najednou pryè, ale dìdovy oèi zùstávaly dál jakoby zasnìné a smutné. Musí to být, holèièko, nemù¾u za to, tak si u¾ zvykni...
Dokonce i kdy¾ se svlékl, kdy¾ i jí vyhrnul košilku, zùstával laskavý, nì¾ný - a smutný. Jak to, ¾e neslyšel, jak jí tluèe a umírá srdce? Já nechci, dìdo, já nechci, slyšíš?
Líbal a hladil ji v místech, která od té doby nenávidí. Nenávidí sebe, proto¾e jeho polibky a všechno, co tam provádìl, trpìla. Proè se nevzepøela? Je mo¾né, ¾e se jí to zdálo krásné? Krásné a špatné. Dìdo, prosím tì, jdi pryè. Ještì chvilièku, holèièko, ještì chvilièku... Srdce jí praská úzkostí, ké¾ by jí prasklo, ale je to krásné. Krásné a špatné.
Konec byl v¾dycky stejný. Zpod klamnì a vší silou semknutých víèek vidí, jak se dìdova tváø uvolnila a rozzáøila.
U¾ se otoèil a pomalu vklouzl do nohavic. Heda pocítí úlevu a novou vlnu studu.
I tohle je stále stejné, úleva a stud. Ka¾dou nedìli vìtší a vìtší. Stupòují se k neunesení. Teï dìda otevøel zásuvku starého kuchyòského stolu, vzal do ruky babièky penì¾enku a jako v¾dy jí vstrèil peníze pod polštáø. Kup si nìco dobrého, dìvenko, nìjaké cukrátko...
Kolik jí mohlo být? Byla malá, ale vìdìla, co je to kráde¾. Dìda kradl peníze, aby mìl èisté svìdomí; aby se sám pøed sebou omluvil. Co se dìlo, nebylo zadarmo. Zaplatil. Tím to bylo vyøízeno, sprovozeno ze svìta. Heda se otøese nechutí. Nenávidí peníze. Hned jak dìda odejde, otevøe potichounku šuplík a vrátí je na své místo. Co teï? Musí utéct, jinak to u¾ nepùjde, ale kam?
Brzy se vrátí babièka, tìsto u¾ nadzvedává utìrku. Pozná to? Nepozná? Nejdøív vrznou vrátka na dvùr, pak dveøe do kuchynì.
Heduš, vstávat, u¾ je skoro poledne, lenochu! Všechno v poøádku? Kývne. Èervená se, ale kývne. Proè vlastnì? Babièka vá¾e obìma zástìru, koulí tìsto v dlaních a pak prsty tvaruje koláè. Doprostøed ještì dùlek, Heda do nìj l¾ièkou ulo¾í švestku jako do hnízda a ozdobí zavaøeninou... Tak. Švestka je v bezpeèí. A ona? Má strach. Strach, ¾e babièka nakonec pøece jen všechno pozná. Bojí se na ni i jen podívat.?
A babièka...?
Babièka zemøela a všechno to pokraèovalo... Proè nic doma neøekla? Proè... Je mo¾né, ¾e na ní celá léta nikdo nic nepoznal.
Anebo obì, babièka - a hrùza pomyslet, ¾e i matka - vìdìly, ale mlèely? Je mo¾né se s nìèím takovým vyrovnat? Nebo je to všechno u¾ jednou prov¾dy v ní, do konce ¾ivota?
Heda se koneènì odvá¾í otevøít oèi.
Jste zvìdavi na další pøíbìhy Hedy ?
Tak ještì jedna ukázka z knihy
- Jedna – dva – tøi. Deš»ové kapièky dostaly no¾ièky... Není to pøece vùbec slo¾ité. Kolena výš, vzpa¾it, podívat se za rukama vzhùru, poøádnì zaklonit hlavu, uvìdomit si, odkud pohyb vychází...
Kolikrát to takhle slyšely? Mladé klásky se sna¾ivì vypjaly. Po pochvale tou¾ily všechny, èím byla balerína Andìla pøísnìjší, tím víc se jí tou¾ily podobat. Ráda by zùstala ke všem stejnì spravedlivá, ale a» u¾ to bylo tím, ¾e šlo o nejtalentovanìjší dívky souboru, anebo ¾e dùvod le¾el nìkde hloubìji, Vy¾le s Fazolí jí pøirostly k srdci pøece jen o nìco víc. Pro ty dvì holky mìla prostì slabost, kdyby pro nic jiného, tedy ¾e podobnì jako ona vyrùstaly v rodinì, kde to neklapalo.
...Andìlíèku, dobìhni pro housky, ale cestou se s nikým nezastavuj a s nikým nemluv a kdyby tì oslovil nìjaký mu¾ský, upaluj domù. Pamatuj, ¾e ka¾dý, kdo hledí na ¾enu chtivì, u¾ s ní zcizolo¾il ve svém srdci... Tak tohle byla její matka.
Co to vlastnì je, tohle chtivì, o tom nemìla pøedstavu a také druhé slovo zùstávalo ještì nadlouho záhadou, ale u¾ tušila, ¾e je to nìco velmi zlého. Podobnì záhadné bylo i její jméno, kdo by se také jmenoval Andìla? Jméno ji provázelo z domova celá školní léta a¾ na odbornou taneèní školu a odtud i do prvního anga¾má, kde je koneènì vystøídalo jméno nové – Laòka. Nové, ale právì tak záhadné jako to první.
Pomìrnì brzy pochopila, ¾e ve svìtì mu¾ù vidí matka pro dívku na ka¾dém rohu jen nástrahy a nebezpeèí. Kdo je vidìl spolu, musel si øíct, ¾e po ní holka rozhodnì není. Matka mìla krásné, ale zranìné rysy.
Byl do nich vrytý jakýsi smutek, který nedokázalo nic rozehøát. Také její do strany, jakoby pochybovaènì našpulené rty vyvolávaly dojem, ¾e neustále berou v potaz, co se jim pøedkládá. Já ti nevìøím, takových slibù jsem u¾ slyšela, ráda bych, ale nemohu ti dùvìøovat..., øíkaly ty rty a tím pøesnì odrá¾ely, co se dìlo v duši.
Otec je opustil, kdy¾ byla ještì docela malá holka, ten druhý lítal za ka¾dou sukní a tøetí je bil. Kdy¾ se matka koneènì odvá¾ila od nìj odejít, strach z mu¾ovy pomsty šel s ní. A taky veliké plátno Andìla strá¾ného. Neustále se stìhovaly, ale ten obraz táhly všude s sebou. Nebeské paprsky padaly na andìla shùry, za¾ehovaly mu dlouhé zlaté vlasy splývající volnì pøes ramena a osvìtlovaly úsmìv ve tváøi tak nebeské a bez viny, ¾e to vyrá¾elo dech.
Ten andìl, to jsi ty, prohlašovala matka. To jméno jí kolovalo v ¾ilách. Kolovalo a zavazovalo. Chápala je po svém: Musí matku chránit! Taková je pøece úloha andìlù? Dostávala z veškeré té odpovìdnosti husí kù¾i. Dlouho si namýšlela, ¾e všechno, co se kolem ní dìje, zapøíèiòuje právì ta zvláštnost jejího jména, které se odrá¾elo a dál ¾ilo v její tváøi barvy slonové kosti s jemnými, prý andìlskými rysy. A¾ daleko pozdìji ji napadlo, ¾e u¾ tehdy ji z pocitu výjimeènosti a pýchy zaèal obcházet ïábel. Mnì neunikneš, budu poøád s tebou, pochechtával se, mnul si èerné, chlupaté ruce a radoval se. Matèiny obavy byly zbyteèné. Andìla, která mìla nejen vlasy, ale celé tìlo jakoby posypané zlatými ¾etony, s pohledem mladé srny, který vyrá¾el dech, nedùvìru k mu¾ùm do sebe vstøebala a nasála s jejím mlékem a byla nedobytná jako zlatá pokladnice
Chladný odmítavý postoj si zachovala i v dobì, kdy si u¾ byla dobøe vìdoma, jak mu¾e provokuje právì tím odstupem.
Jestli¾e byla matka zapøísáhlá odpùrkynì mu¾ù, jí se stejnì jako pøe¾ívající nerovnoprávnost a diskriminace ¾en dotýkala patriarchální spoleènost jako taková. Byla to spoleènost stvoøená mu¾i pro mu¾e. ®eny nejen¾e v ní nebyly schopny plnì se prosadit, ale i kdy¾ jim to bylo zákonem dovoleno a jejich práva byla uznána, mnohé nedokázaly ve svìtì mu¾ù shodit ostych, projevit svou vùli a ¾ít po svém. Zdvoøilost mu¾ù jim byla udìlována jako milodar za jejich slu¾by a ony ji s povdìkem pøijímaly. I proto jimi pohrdala. Zdály se jí neschopné a hloupé, stvoøené k tomu, aby slou¾ily. Jestli¾e po nìèem tou¾ila, tak po tom, aby se vymanila z téhle a¾ osudové pøedurèenosti.
Andìla zvolila odmítání a provokaci jako svùj postoj a zpùsob ¾ivota. Zavèas pochopila, ¾e krása je síla. Krása obecnì, ale ta ¾enská tím víc. Zadarmo nic do klína nepadne, rozhodla se nadvládu nad mu¾i dobýt krásou a nadáním. Kdyby nemìla vlohy k baletu, pravdìpodobnì by si vybrala jiné povolání, ve kterém by mohla vyniknout její ¾enskost stavìná na odiv pøedevším proto, aby skrze ni získala respekt a vládu nad mu¾i. Nové jméno, které dostala na své první štaci, bylo i prvním krokem k osvobození a novému ¾ivotu.
- Jedna – dva – tøi...
Skladba se symbolickým názvem Jako deš»ové kapky zaèínala jen jako jednoduché rytmické cvièení. Dívky se dr¾ely v øádce podle bradla a jedna po druhé se vzpínaly za rukama vzhùru, aby skoro vzápìtí vyskoèily …
Jste zvìdavi na další pøíbìhy Vy¾le s Fazolí?
V naší knihovnì www.jkk.estranky.cz/ v Kluèovì vám knihu pùjèíme.
Chcete si knihu koupit? Pokud ji nenajdete ve svém knihkupectví, mù¾ete si knihu objednat v nakladatelství Eroika, které knihu vydalo. Objednávky vyøizuje anna.ledererova@gmail.com
© pro SeniorTip pøipravila Janina Svobodová, prosinec 2011