O médiích bez servítkù
Náhoda tomu chtìla, ¾e zrovna kdy¾ vypukla aféra, v ní¾ Petr Hájek, zástupce vedoucího kanceláøe presidenta Klause, vyjádøil pochybnosti o vysvìcení prof. Tomáše Halíka za knìze, jsem právì doèetl Hájkovu knihu Smrt ve støedu, která vyšla ji¾ pøed dvìma roky. Musím pøedeslat, ¾e se s klausovskými názory autora knihy pøíliš neztoto¾òuji, pøesto jsem však ocenil jeho pohled na novináøe a pùsobení medií na spoleènost. Po pøeètení jsem také pochopil, ¾e ve sporu s Halíkem nejde o nìjaký úlet, ale o souèást politické hry, do její¾ zákulisí nevidím.
U¾ pøed èasem jsem publikoval svùj referát pøipravený do kursu Univerzity 3. vìku (http://zvedavec.org/komentare/2011/04/4337-politicky-marketing-a-valky-v-minulem-stoleti.htm) , v nìm¾ jsem vzpomenul mj. Edwarda L. Bernayse (1891 -1995), který zahájil éru vìdeckého masového ovlivòování. Jemu vdìèíme za pojem a pøedstavu slova „image“, on nahradil zdiskreditované slovo propaganda pojmenováním Public relation - PR. Ve své práci se nezamìøoval jen na prodej nìjakého zbo¾í èi slu¾by, ale šlo mu o zmìnu chování veøejnosti po¾adovaným smìrem.
Tyto metody dnes dosáhly témìø naprosté dokonalosti, a ani¾ by Bernayse zmínil, Hájek popisuje jejich aplikaci v dnešní dobì naprosto bez servítkù.
Aèkoliv v posledních 15 letech novináøi stále silnìji ovlivòují prakticky všechny aspekty lidského ¾ivota, kupodivu v nepøímé úmìøe k tomu potøebují stále nicotnìjší specifickou kvalifikaci, osobní zkušenosti èi všeobecné vzdìlání. A proto¾e oni takové zbyteènosti nepotøebují, vìtšinovì nic takového ani nemají – píše autor na str. 163 své knihy. U¾ toto samo staèí k tomu, aby byl Hájek vydáván v mediích za více èi ménì potrhlého. (Pøipomeòme, ¾e podobný názor na novináøe zastával svého èasu i Miloš Zeman.) Své názory autor dále rozvíjí.
Postdemokracie pøinesla pozoruhodnou praktickou inovaci: média manipulují primárnì politiky, jejich prostøednictvím politiku, a teprve jejím prostøednictvím obèany. Podle Hájka se z nìkdejších profesionálních novináøù stali široce akceptovaní nevolení superpolitici. Exekutivnì rozhodují o válkách, ekonomické prosperitì, recesi èi dokonce krizi. Formulují vytváøení èi úpravy zákonù. Jsou ¾alobci i soudci zároveò. Policisté a státní zástupci podle jejich not vyšetøují, obviòují a vynášejí médii po¾adované rozsudky. Nekontrolovaná a nekontrolovatelná politická moc médií je taková, jako nikdy v historii.
Nejde s tím nic dìlat, proto¾e legislativní regulace svobody slova by mohla pøerùst v ještì dynamiètìjší omezovaní svobody projevu, která u¾ stejnì probíhá.
Autor tvrdí, ¾e u nás existuje pøes 90 % politikù, kteøí témìø nic nevìdí o podstatì souèasných mediálních technik a technologií, a pøesto se pokoušejí stát se publicisty. Zkøí¾ením vzniká nový druh – publitici. Ti pak v komentáøích zaujímají stanoviska k politickým problémùm a kauzám a vytváøejí prostor pro další útoèné mediální reakce, které bez zájmu vytìkají, nebo se mohou pozdìji stát pøedmìtem diskreditace, proto¾e situace se mezitím vyvinula jinak.
Metoda úèinnìjšího prùniku do mediálního svìta je sofistikovanìjší a skrytìjší. Vyu¾ívá PR, píár, public relations, tzv. vztah s veøejností.
„Píár“ se projevuje zvnìjšku øízeným zájmem médií o nìjaké téma èi osobu, pro ni¾ agentura pracuje. Ta dodává novináøùm ke zvoleném tématu informace a usnadòuje jim tím práci. Agentura postupnì zcela ovládne prostor tématu a prosadí zveøejnìní v podobì, pøedem dohodnuté s klientem, nìkdy dokonce pøímo od ní samé profesionálnì zpracované.
V nejsyrovìjší podobì agentura podplatí novináøe èi vedení redakce, pøièem¾ k dispozici má celý vìjíø mo¾ností. Zkorumpovaní ¾urnalisté pak vášnivì popisují korupèní kauzy politikù, státních úøedníkù èi podnikatelù a veøejnosti jim aplauduje jako stateèným hrdinùm. O tom, ¾e jde o „koupený“ materiál konzument nic netuší, spoty, reportá¾e, èlánky èi rozhovory, komentáøe a fotografie se tváøí jako objektivní materiál…
Média ¾ijí z inzerce a reklamy, pøièem¾ její cena se odvíjí od poètu ètenáøù. Vyšší podoba PR dohod se dìje na úrovni vedení redakcí. Klient zaruèí zadání inzerce za vysoké èástky a vedení protihodnotou zaruèí, ¾e bude v zájmu zadavatele informovat, referovat èi toèit v rùzných podobách. Nejvyšší forma píár dohod se odehrává na úrovních vydavatelských domù, mediálních kartelù èi na mezinárodním základì. Tady u¾ ale nejde jen o peníze, ale o strategické zájmy celých odvìtví politiky a hospodáøství. Hájek soudí, ¾e asi 70 % veškerého obsahu „seriózních“ médií a 90 % bulváru je dnes výslednicí explicitních èi implicitních píár metod. Miliarda nic netušících podvádìných bytostí na planetì dennì naslouchá, sleduje, ète a prohlí¾í obraz svìta, který byl pøedem vymalován podle objednávky. Neprùstøelnost této metody spoèívá v tom, ¾e nikdo z úèastníkù nesmí vìdìt všechno. Management redakcí neví o drobných kšeftech redaktorù, vedení redakcí nezná obsah dohod majitelù s mediálními kartely atp.
Odhalit, jak to všechno funguje není snadné, tajemství udr¾í svou nedùvìrou sama klamaná veøejnost, která není ochotna akceptovat, ¾e je balamucena. (Viz pád Dvojèat èi smrt Bin Ládina, její¾ variantu autor na str. 59 v citovaném díle nastiòoval u¾ v r. 2009).
Kdy¾ nastane nìjaká neoèekávaná událost, která zmìní zájmy a priority, pøichází na øadu píar metoda, kterou jsme vidìli v americkém filmu Vrtìti psem. V reklamní hantýrce se nazývá „event marketing“, (EM), nìco jako „komunikace události“. Právì významní publitici takové události vyu¾ívají nejèastìji a usilují „komunikovat událost“ tak, ¾e ji média nemohou ignorovat. Pokud publitik stvoøí událost (event) šikovnì a neztratí nad její interpretací kontrolu, výsledek se dostaví a cíl akce se splní.
Takových plánovaných operací probíhají stovky, a dennì jsme jako ètenáøi s nimi konfrontováni. Hájek dokumentuje prùbìh na srozumitelném pøíkladu – válce.
Na poèátku zadání vyvstane problém, napø. kdy¾ politik uchvacuje moc, neplní politické a obchodní dohody, nebo nìco podobného. Média rozbouøí politickou hladinu zemì a politikova kariéra je ohro¾ena. Pokud jsou klasické metody obrany vyèerpány, pokouší se mediální manipulací zmìnit svùj obraz u veøejnosti. V kritické situaci je ideálním øešením válka. Tu média nemohou pominout a obraz spravedlivé války všechno pøekryje. Média posilují národní hrdost, zdùvodòují oprávnìnost vojenského øešení, pøinášejí zprávy z bojištì a jsou zcela v rukou publitika a jeho týmu. Kdo by zapochyboval èi nespolupracoval, bude pokládán za zrádce èi protivníkova agenta. V dùsledku marketingové operace se sjednotí veøejnost - a pøedchozí problém je zapomenut.
Na rozdíl od skuteèné války je publitik jediný, kdo zná dopøedu i variantní øešení. EM válka musí být krátká a úspìch spoèívá ve správném dávkování a naèasování celé operace. Autor uvádí jako pøíklad konflikt Gruzie s Ruskem.
Saakašvili, který pøišel z USA, EM metodu urèitì znal a znali ji i jeho poradci, které si pøivedl. Kdy¾ byl jako souèást nekonzervativního exportního balíèku „demokratické revoluce“ instalován do funkce prezidenta Gruzie, zaèal se chovat natolik brutálnì autokraticky, ¾e omezoval i svobodná média, s jejich¾ pomocí se dostal do funkce. Porušoval tedy pøedchozí dohody o vlivu a hrozilo mu, ¾e neslavnì skonèí.
Zaútoèil proto na Ji¾ní Osetii, zrovna v den zahájení Olympijských her v Pekingu, kde právì dleli hlavní pøedstavitelé zájmovì úèastnìných velmocí, kteøí mohli situaci zhodnotit a dohodnout øešení. Lze ovšem spekulovat, ¾e zadání èi autorství marketingového plánu mohlo mít ještì vyšší zájmy. Mohlo ovlivnit prezidentské volby v USA pøedstavou ruského agresivního medvìda a na druhé stranì posílit velmocenskou pozici Ruska, ztracenou pøi rozpadu SSSR. Média na gruzínský problém rychle zapomnìla, proto¾e ho nemìla èím ¾ivit.
Èeská média se do této EM operace zapojila a¾ na výjimky ¾alostnì. Explodovala devótností a jako sna¾ivý ¾áèek vzlétla spoleènì s vládními politiky okam¾itì do nejvyšších pater primitivního antirusismu. Tak zhodnotil situaci Petr Hájek a my si vzpomeòme na pøekvapivou obhajobu Ruska z úst Václava Klause.
Autor Smrti ve støedu uvádí i další EM operace, napø. izraelský útok na Gazu v pøedveèer izraelských voleb, Vondrovo zadání „oficiální plastiky“ na bruselské zahájení èeského pøedsednictví EU, které vyjádøilo pohled ÈR na ostatní státy aj.
V další èásti knihy se zabývá skuteèností, ¾e mnohovrstevné, technologicky a psychologicky promyšlené mediální pùsobení je u¾ na takovém stupni, ¾e lze tì¾ko posoudit, do jaké míry jsou základní postoje bì¾ného obèana ještì autentické a svobodné, nebo u¾ zmanipulované a indoktrinované. Média nám stále sugestivnìji diktují, co si máme myslet, co jist, co pít, co dýchat. I v pøemýšlivých lidech vyvolávají pocit, ¾e je informují o pøeva¾ujících trendech a mínìních a zesilují tlak na pøirozenou konformitu. Prùzkumy veøejného mínìní pak podle zadání objednavatele formují toto veøejné mínìní a pomáhají váhajícím se pøiklonit k vìtšinovému názoru. Média jsou nejsilnìjším hráèem na trhu zbo¾í, idejí i politiky a jsou prakticky nekontrolovatelná.
Hájek konstatuje, ¾e k ovládání jednotlivcù i celých národù èi kontinentù není v postdemokracii potøeba ¾ádný demokratický proces, a ¾e staèí, kdy¾ demokracie funguje virtuálnì, pøedstíranì. Zabývá se i tím, zda lze zabránit vzniku nové totality, dùmyslnìjší ne¾ všechny pøedchozí. Soudí, ¾e média budou brzy pøedstavovat jedinou reálnou velmoc. Pøedpona vel- pak ztratí smysl a zbude jen MOC bez alternativy, kterou u¾ jsme za¾ili.
A» u¾ s jeho pojetím souèasné politiky souhlasíme èi nikoliv, kní¾ka nutí ètenáøe k zamyšlení nad souèasností i budoucností. Je škoda, ¾e to, kam souèasný vývoj dospìje, nedoká¾e pøedpovìdìt velkou mírou pravdìpodobnosti nikdo. Patrnì ani ti, kdo¾ stojí v pozadí, na vrcholu moci a vrtí lidskou myslí.
Ivo Krieshofer