Chodci v soumraku – kniha dùvìrná a blízká
„Nejvíc mrzne v mých vzpomínkách, v nich je taky nejdusnìjší léto, nejvíc v nich voní voda z øeky a nejjasnìji v nich svítí hvìzdy. V nich je všechno nejvíc a v nejèistší a nejpronikavìjší podobì: láska, zklamání, beznadìj, touha.“
Kdy¾ dojdete pøi èetbì nové kní¾ky Václava Chytila Chodci v soumraku (Tilia, Šenov u Ostravy 2011) k tìmto vìtám, budete se u¾ s textem chtì nechtì louèit. Ještì vám zbude devítistránkové postskriptum a pak knihu zavøete s tím, ¾e se k textu urèitì vrátíte. A hned úvodem poznamenejme, ¾e v nìm autor jakoby nepøerušenì pokraèuje v intencích toho nejlepšího z knih pøedchozích – povídkových sbírek Holoubek (1981) a Faraón v deset veèer (1984).
Je zøejmé, ¾e rukopis zrál dlouho; ne náhodou se setkáme se jménem jedné z hlavních postav nové knihy v povídce Poldíèek (Faraón v deset veèer), vypravìèovu maminku potkáme v jedineèné povídce Holoubek ve stejnojmenné prvotinì. A pravdìpodobnì bychom nebyli daleko od pravdy, kdybychom si mysleli na stejného vypravìèe. Také stejná krajina prochází všemi tøemi kní¾kami – je jí ves na Ostravsku, kterou protéká Lucina. Nad lesem se èernají siluety dvou tì¾ních vì¾í a za humny vyrùstá nové hornické sídlištì.
Vypravování zaèíná v první polovinì padesátých let na schùdkách domku v lipové aleji postaveného prarodièi ještì pøed mìnovou reformou v tøiapadesátém. Vypravìèem je, øeèeno s babièkou, chytrý kluk, který poøád ète všelijaké kní¾ky. Víme, ¾e je mu dvanáct, známe chlapcovo celé jméno i nejbli¾ší pøíbuzenstvo – otce, matku, mladšího bratra, tetu, strýce a jeho man¾elku, ale støedobodem celého dìní jsou babièka a dìdeèek, rodièe jeho matky. Pøed otcem se „otevírala politická kariéra, tak¾e jediný z nás vìdìl, co chce. Jeho se otázky po smyslu lidské existence netýkaly, dokonce ho rozèilovaly“. Kdy¾ se ho chlapec jednou zeptá, èím jsme na svìtì potøební a kvùli èemu tu jsme, jednou prov¾dy ho odbude. Chlapec, který vyrùstá u tety a poté u babièky a dìdeèka, má postupnì stále silnìjší pocit, ¾e se stává „neviditelným dítìtem“ svých rodièù, dokonce „èím dál neviditelnìjším“. Pøese všecko však má zato, ¾e „mìl hezké dìtství“.Text vypravování plyne naprosto samozøejmì a jakoby nevzrušivì, ale je to jen zdání. Jsme svìdky ¾ivota plného dramatických, ba pøímo zlomových okam¾ikù, kdy v popøedí je pøedevším postava babièky a dìdeèka, kteøí tou samozøejmostí, jakou ¾ili svùj ¾ivot, do nìho¾ chlapec neodmyslitelnì patøil, sehráli v jeho ¾ivotì prazákladní lidskou roli.
Rukopis, tak symptomaticky ukotvený v dùvìrnì poznané krajinì, kde sociální slo¾ení obyvatel zahrnuje pestrou mozaiku horníkù, zemìdìlcù, øemeslníkù, obchodníkù, jak tomu v té dobì na širším Ostravsku bylo, kde významné postavení mají doktor, uèitel i faráø, je barevný také svými jazykovými prostøedky. Významné dìjové opodstatnìní má zde náøeèí, je zde doslova charakterizaèním prvkem; otec, pocházející z rázovité moravské oblasti, ve spojitosti se svou postupující politickou kariérou zaèíná vsouvat do své øeèi náøeèové výrazy, co¾ chlapec poci»uje jako podbízivé. Dramaticky vypjaté místo je slovnì vyjádøeno právì náøeèím a dochází k tragickému nedorozumìní.
„Pou¾ívám slov, ale nejde mi o slova. Neznám prostì lepší zpùsob, jak se potkat se svými blízkými a sám se sebou, jak zjistit, kdo vlastnì jsem, “ píše Václav Chytil. Chodci v soumraku jsou knihou dùvìrnou a vnímavému ètenáøi bude svou samozøejmou bezprostøedností neobyèejnì blízká. Proto¾e i pro mnohé z nás platí , ¾e „…vzpomínání patøí ke mnì jako ruce a nohy. Díky nìmu jsem schopen skonèit jeden den a zaèít druhý.“
Kniha jedineèná, nehalasný hold èlovìèinì.
Karel Vùjtek
ad foto:
Autorkou obálky je Štìpánka Bìlovská