Dětské nemoci

S jistotou to tvrdit nemohu, ale mám pocit, že lékaře jsem poprvé navštívil až v Praze. Nejbližší byl asi v městečku vzdáleném dvacet kilometrů a naštěstí jsem ho nikdy nepotřeboval. Jen nevím, zda po válce už probíhala nějaká povinná očkování.

Občasné nemoci jistě přicházely, menší, ale horší bývaly úrazy. Ten z hodně dětských let nepamatuji, jen se ústně tradoval. Přeletěl jsem prý jako dítě úhledným saltem z pece přes plotnu s řadou hrnců s vařícími pokrmy a přistál naštěstí na nohy a skoro do maminčiny náruče. Zázrak se konal, můj andělíček strážný nezaspal. Potom ovšem dvakrát ano. Jednou jsem, ještě jako neohrabané batole, vlezl na takovou speciální kozu na řezání dřeva, padl nějak nešťastně na železnou hranu od starého vědra, kterému se říkalo hezky česky kýbl. No a ta hrana mě na temeni lehce skalpovala. Žádný lékař nebyl v okruhu desítek kilometrů a tak byla samozřejmá léčba domácí. Co jsem tak potom zaslechl, sousedka nabídla jakýsi odvar mořské cibule. Tím mi ránu omyli, maminka kůži připlácla zpět a časem se vše zahojilo, zůstalo pár jizviček. Možná svět přišel o génia, to netuším. Druhý úraz už si dost pamatuji. Jako kluci jsme běžně chodili i běhali bosí. Nevěřícně si vzpomínám, že jsem dokázal chodit bosou nohou po strništi. Chtělo to zvláštní techniku. No a jednou ten rozběhaný klouček někde došlápl patou na ostrý kámen. Vzniklo něco, čemu se tady říkalo náraz, já bych to dneska nazval pěkně podebranou pastou. Asi po týdnu pata uzrála, já už nemohl chodit, našlapoval jenom na špičku a bylo rozhodnuto o operaci. Strýc z druhého konce vesnice přišel jako ranhojič, táta mě držel, v ohýnku se nažhavila jakási silnější jehla a strýc odborně a skoro bezbolestně podebranou patu propíchl. Pečlivě vymačkal hnis, to trochu zabolelo, ale žádná tragedie. Potom maminka patu vyčistila, ovázala, pár dnů jsem nenašlapoval na celou nohu a byl jsem vyléčený.

Běžná nachlazení se léčila čajem zvaným lipové téé, který se vaříval z nasbíraných a usušených lipových květů. Nějaké drobné nemoci určitě byly, ale utkvěly mi z té doby vzpomínky spíše na zvýšenou láskyplnou péči rodičů i bráchů. Hlavně ovšem k nemocem patřila zvýšená péče maminčina a zejména přísun pochoutek, které by dnešní děti možná nevzaly do úst. Já pamatuji, jak jsem miloval polévku, které se říkalo skleněnka a když někdy zbyla nějaká pouťová hnětynka, to byla lahůdka opravdu výjimečná. Dětské nemoci jsou vzpomínky převážně příjemné. Jsou spojeny s jistotou, tolik potřebnou pro dětský svět.

Josef Hejna