Chvála desatera
Kdy¾ jsem se jednou takhle po obìdì pøi siestì zamyslel nad tím, co vlastnì tìmito svými chválami „chtìl básník øíci“, s hrùzou jsem zjistil, ¾e si „quasi básník“ vlastnì jaksi není jist! To je samozøejmì zjištìní tristní, ale co nadìlám? Psavec ve mnì prostì nedovolí, abych alespoò jednou týdnì nìco do kompjùtru nenaklepal. Nevím, jak to pøesnì nazvat a dokonce si myslím, ¾e èasto je tì¾ké to mé naklepané „nìco“ literárnì zaøadit. No – nebudu si s tím lámat hlavu a budu psát jak mi mozek a prsty narostly. A tak v této chvále se opìt jednou jako literární kaskadér pokusím po svém vychválit jeden ze základních pilíøù lidské morálky – Desatero bo¾ích pøikázání.
Samozøejmì dobøe vím, ¾e se pouštím na jeden z nejtenèích ledù! Toto téma mì ale lákalo u¾ pøíliš dlouho a tak mohu jen ve skrytu duše doufat, ¾e budu pochopen. Dokonce váhám, zda nyní nemám vyzvat ortodoxnì vìøící, aby teï radìji pøestali èíst?!
V nábo¾enství jsme se – bohu¾el jen nìkteøí z nás - dozvìdìli, ¾e Desatero pøedal Bùh Moj¾íšovi na hoøe Sinaj, matnì si pamatuji, ¾e snad bylo vytesáno do kamenných desek a my se ho za II. Svìtové války uèili takto:
V jednoho Boha vìøiti budeš!
Nevezmeš jména Bo¾ího nadarmo!
Pomni, abys den sváteèní svìtil!
Cti otce svého i matku svou, abys dlouho ¾iv byl a dobøe se Ti vedlo na zemi!
Nezabiješ!
Nesesmilníš!
Nepokradeš!
Nepromluvíš køivého svìdectví proti bli¾nímu svému!
Nepo¾ádáš man¾elky bli¾ního svého!
Ani¾ poøádáš statku jeho!
Klidnì mohu prozradit, ¾e v dìtství, které spadalo do váleèných let, jsem tyto chvályhodné pøíkazy pøijímal bez vìtších problémù. Jen nepatrné potí¾e mi èinilo pøikázání druhé, a co se týèe pøikázání šestého, pamatuji se, ¾e pro zpovìï v kostele jsme my „hoši co spolu chodili“ vymysleli milou formulaci – „myslel jsem na vìci nestydaté!“ Naopak pøikázání tøetí bychom nejradìji rozšíøili na co nejvíce dní. Závìreèná pøikázání pak se nás dìtí vlastnì netýkala, ta byla pøece pro dospìláky!
A nyní je na èase, abych se pøiznal, ¾e asi tak od svých dvaceti let jsem na pochybách, zda jsem èlovìk vìøící, èi nevìøící? Samozøejmì ka¾dý èlovìk musí v nìco vìøit, ale… S pøibývajícími lety jsem bohu¾el zjistil, ¾e ve jménu prvního pøikázání bylo prolito pøíliš mnoho krve, nebo» ka¾dá z válèících stran mìla svého jediného boha, nebo jich mìla i více, a pøitom ani jedna se neøídila pøikázáním pátým. Pøikázání druhé se mi brzy zaèalo zdát jaksi plytké, nebo» se vlastnì jedná o pouhá „slova, slova, slova.“ Ze ètvrtého pøikázání si pak mnozí mladí zøejmì zapamatovali jen jeho druhou polovinu. A samozøejmì jsem všude kolem sebe zjiš»oval, ¾e pøíkazy celé druhé poloviny Desatera se spíše nedodr¾ují, ne¾ dodr¾ují. V¾dy» i mrška poèítaè mi to slovo „nesesmilníš“ pùvodnì podtrhl! Nejvíce jsem se však v¾dy divil, ¾e se do Desatera nedostal snad nejkomplexnìjší morální pøíkaz – nikdy neèiò druhému, co nechceš, aby jiní èinili Tobì! Ó jak by se zmìnil svìt, kdyby si všichni vzali k srdci toto jediné univerzální pøikázání!
Èlovìk zøejmì v¾dy potøeboval, potøebuje a stále bude potøebovat nìjaká závazná pøikázání a zákony, aby vìdìl, co se smí a co nesmí. Jestli¾e na staré, dobré a chvályhodné Desatero staèily dvì kamenné desky, nejstarší øímské právo z poloviny 5. století pø.Kr. u¾ bylo vyryto do dvanácti bronzových desek a stránky našich souèasných zákoníkù u¾ nikdo nespoèítá! A pøitom je evidentní, ¾e èím více má lidstvo zákonù, tím je jich zcela logicky více porušováno a morálka dostává èím dál tím více na frak!
Myslím, ¾e zdaleka nejsem sám, kdo dospìl k takovýmto skeptickým závìrùm a závidím opravdovým vìøícím, ¾e se s tím vším, co se teï ve svìtì dìje, zøejmì prostøednictvím své neochvìjné víry vyrovnávají.
Závìr i této kaskadérské chvály by ale mìl být optimistický. A tak si pro odlehèení a zejména pro nás skeptiky dovolím pøidat patero nových pøikázání, která jsem samozøejmì nevymyslel já, ale lidé mnohem vzdìlanìjší a moudøejší:
Naslouchej i nìmým a promlouvej i k hluchým! Sna¾ v¾dy vyjít a¾ na vrchol, ale ne po zádech a na úkor jiných!
Pamatuj, ¾e dávat pøináší mnohem vìtší spokojenost a štìstí, ne¾ dostávat!
Nikdy neusínej na vavøínech, z té vùnì èasto bolí hlava!
Dùvìøuj pouze dùvìryhodným, nedùvìryhodným nikdy, i kdyby vypadali dùvìryhodnì!
Pokornì se omlouvám za toto rouhání, ale - co øíkáte? Neuèinilo by toto patero oficiální desatero ještì chvályhodnìjším?!
