Po delší dobì opìt pozoruji krajinu z okna vlaku. Kdo by øekl, ¾e je prosinec. Modrá obloha, po ní¾ pluje jen nìkolik mráèkù, se odrá¾í na hladinì Vltavy. Skály pod doteky sluneèních paprskù o¾ívají veselejšími barevnými odstíny, dokonce i tráva se zdá být svì¾í zelená. Zelenají se i pole osetá ozimy. U trati poblí¾ Lovosic kvete bodlák obecný, a ne jeden. O prosincovém kvìtu bodlákù jsem se dosud ani nedoèetla...
Vystupuji v Malých ®ernosekách na levém bøehu Labe, jim¾ dominuje Lovoš. ®ernoseky - to je vinaøský pojem. Víno se pìstuje na úpatí Lovoše, ale ještì proslulejší jsou vinice ve Velkých ®ernosekách na pravém bøehu Labe, které nechal zalo¾it Karel IV. Jsou to nejsevernìji polo¾ené vinice u nás. Sever nemusí být v¾dy jen studený. Malebný je pohled na kaòon Labe, zvaný Porta Bohemica (Brána Èech) a nesmím zapomenout na vrch Kalvarie z jeho¾ okrovì zbarveného porostu trávy vykukují èerné amfibolitové skalky. Na vrcholu Kalvarie jsou tøi køí¾e.
Od zastávky se vydáváme cestièkou po levém bøehu Labe podél polí. Pøed námi se tyèí majestátnì Lovoš, který tu vidíme zase z jiné strany. Vpøedu znìlcová Kybièka (Malý Lovoš) a za ním je èedièový Velký Lovoš. Tak ráda bych si kopec namalovala z této strany, ale nemám s sebou tu¾ku ani skicák. Sluníèko svítí, ale tu a tam fouká studený vítr a severozápad se docela mraèí. U cesty nás zaujme kvetoucí rmen, øebøíèek, ¾lutý jestøíbník a dokonce pilát lékaøský s drobnými tmavì fialovými kvítky.Cesta se rozdìluje a my máme na vybranou buï pokraèovat pod Lovoš do Opárenského údolí anebo odboèit vpravo, mírnì stoupající cestou dubovým hájkem a vydat se k lomu Kubo. Proto¾e v údolí bude jistì chladno a vlhko, volíme druhou variantu, která je i pro mì lákavìjší. Lom, to je malý pohled do historie Zemì. Cestou nás ještì zaujme pole špenátu, na jeho¾ okraji kvete drobný rozrazil a dál v poli ¾lutá rostlina z èeledi køí¾atých - patrnì hoøèice.
Lom Kubo není moc velký a v krajinì je tak trochu schovaný, Na jeho západní stranì jsou vysázené bøízky, které pìknì o¾ivují kamenitou plochu, tu a tam mezi kamínky vyrùstá tráva a další rostliny. Zaujmou mì hvìzdicovitì uspoøádané lísteèky drobné rostliny, pøipomínající maøinku.
Zajímavé jsou vysoké suché stvoly rostlin, které bohu¾el takto nepoznám, ale nejsem tu naposledy. Plocha ohranièená haldami kamení pak pøíkøe spadá do vlastního lomu, kde jsou veliké balvany, ale i menší, a naproti pod námi je obna¾ená skála tvoøená èervenavým ryolitem se sloupcovitou odluèností podobnì jako u èedièe. Ryolit - to je hornina stejného slo¾ení jako ¾ula, která na rozdíl od ¾uly vyvøela na povrch. Nad sloupci ryolitù jsou vrstvy tufù (zpevnìného popelu a dalších drobných èástic vyvr¾ených pøi erupci), a nad nimi vrstva pùdy. A v mé pøedstavì se tak odvíjí dávný velmi dramatický obraz bouølivých výbuchù sopek, chrlících ¾havá mraèna, která se promìnila v kamení. Jsem zaujata prohlí¾ením kamenù. tvoøených drobouèkými èásticemi stmelenými ¾árem i tlakem. Nacházím zde i èervenou ortorulu s typickými pásovitými vrstvièkami slídy. Magma si tehdy prorá¾elo cestu prastarými tvrdými horninami a nìkde i s bílými usazeninami moøe. Zatímco kamení mi vypravuje nìco ze své minulosti, sluníèko se schovává za mraky a fouká silnìjší vítr. Barvy kamene jsou tlumenìjší a místo osázené bøízami, mi pøipomíná tundru. Vrchol Velkého Lovoše je zahalený mrakem, mo¾ná, ¾e tam prší a mo¾ná, ¾e déš» dostihne i nás. Ale naštìstí nedostihl. Jsem zaujata prohlí¾ením kamení i rostlin - pro mì je to jedineèný zá¾itek.
Proto¾e se bude brzy stmívat, ukonèíme døíve naši geologickou exkurzi a pak nás èeká cesta na nádra¾í. Ještì poslední pohledy na Lovoš a rozlouèení s krajinou, která v¾dy potìší a zahøeje, i kdy¾ fouká studený vítr.