Vá¾ení ètenáøi, dovolím si teï trošku pøehodit èasovou posloupnost dìje. Asi to není správné, ale kdy¾ jsem psal o „ofuru“, vzpomnìl jsem si na další pøíhody spojené s japonskou tradicí.
Jednu nedìli, jsme ráno nastoupili do auta a jako v¾dy zamíøili k letišti. Nepøedpokládal jsem, ¾e v nedìli budeme pracovat a proto mi bylo divné, ¾e jedeme stejným smìrem. Odboèku k „Flašce“ jsme však minuli a zamíøili smìrem k jihu. Jamaguèi nám nic neprozradil, a tak jsme jeli na výlet do neznáma. Po nìkolika kilometrech jsme najeli na silnici, která kopírovala pobøe¾í kagoshimského zálivu a smìøovali k jihu. Byl nádherný listopadový den, asi 24 stupòù celsia a my jsme vlastnì poprvé poøádnì vidìli Pacifik.
Asi po hodince pomalé vyhlídkové jízdy jsme dojeli do mìsteèka Ibusuki na témìø nejji¾nìjší konec Japonska (tedy alespoò co se týèe nejvìtších ostrovù). Láznì Ibusuki jsou v Japonsku vyhlášené a Jamaguèi nám navrhl, abychom si vyzkoušeli lázeòskou kùru. Netušili jsme co nás èeká a tak jsme souhlasili. Vstoupili jsme do budovy lázní, svoje šaty jsme v šatnì vymìnili za jakýsi ¾upan v tradièním japonském støihu (šatnáø mìl trošku problém najít pøimìøenou velikost) a vyšli jsme na plá¾. ®upan byl jediné co jsme na sobì mìli a na koupání to tedy nevypadalo. Po nìkolika krocích jsme došli na místo, které vypadalo jako nìjaký nepovedený høbitov. V øadì za sebou byly navršeny malé pískové mohyly z nich¾ v¾dy koukala hlava za¾iva pohøbeného lázeòského hosta. S tradièní japonskou pohostinností nám byly nabídnuty pøedem vykopané hrobeèky. Byli jsme vyzváni abychom si do nich lehli a my tak uèinili. Personál nás potom jednoho po druhém zasypal poøádnì pískem.
U¾ kdy¾ jsem si lehal bylo mi jasné, o èem jsou láznì Ibusuki. Písek nìkolik centimetrù pod povrchem plá¾e byl velmi teplý, na dohled byla sopka Sakurajima a mì bylo jasné, ¾e vyhøívání zaøídila pøíroda a ne technický um Japoncù. Ibusuki jsou píseèné termální láznì.
Nìkolik minut zahrabaných v písku bylo velmi pøíjemných, pøedevším si libovala páteø, která si u¾ dlouho takového tepla neu¾ila. Nevím jestli jsem citlivìjší ne¾ kolegové, kteøí si spokojenì lebedili, ale já jsem po necelých dvaceti minutách mìl pocit, ¾e jestli budu zahrabaný ještì chvíli, uvaøím se! Podaøilo se mi zavolat zøízence, který mì vyhrabal, a šel jsem se zbavit nánosu písku, který se i pøes ¾upan dostal takøka všude.
Japonsko je zemì neuvìøitelných kontrastù, na jedné stranì špièková technika, na druhé stranì tradice. Nenašel jsem ¾ádné sprchy, ve kterých bych se mohl opláchnout, bylo tam opìt „ofuru“ s protékající vodou. Chvilku jsem sledoval jak postupují pøi oèistì domorodci a pak jsem následoval jejich pøíkladu. Suchý písek jsem otøel dolù ¾upanem, sedl jsem si na malou ¾idlièku do prvního velmi plytkého (20 cm) bazénku, vzal jsem si plastikové vìdro a napustil vodu na opláchnutí. Kolem delších stìn bazénku je øada nezastavitelných kohoutkù, z jednoho teèe voda vøelá, z druhého studená. Abyste se mohli opláchnout musíte ji smíchat. Udìlal jsem tak, a zaèal se oplachovat. Kdy¾ u¾ jsem byl témìø hotov a naléval si ještì poslední vìdro na bøicho, zaklonil jsem se dozadu, a abych nespadl ze ¾idlièky, natáhl jsem levou nohu dopøedu. Pøímo pod kohoutek s vøelou vodou. Myslím, ¾e øada domorodcù si zapamatovala jedno jadrné èeské slovo, které mi v tu chvíli z plných plic uniklo!
I pøes jazykovou bariéru jsem pøesvìdèen, ¾e mi rozumìli. Okam¾itì jsem nohu pøesunul pod vodu studenou, ale u¾ bylo pozdì. Bìhem chvilky mi nabìhl puchýø pøes celý nárt. Dokonèil jsem oèistu prošel velkým „ofuru“, pøevlékl jsem, se a s bolestmi jsem èekal na kolegy.
Nebylo zbytí, nedìle zaèínala, pøed námi byl další program a já nechtìl kazit zábavu, a tak jsem si natáhl pono¾ku, a i na opaøenou nohu obul boty. Za»al zuby a jelo se dál. A¾ veèer jsem se svému spolubydlícímu Petrovi pøiznal, co se mi stalo. To u¾ jsem sundal pono¾ku i s kusem kù¾e. Vypadalo to hrozivì. Druhý den jsem po¾ádal pana Jamamotu (našeho „zamìstnavatele“) o pomoc, a o chvíli pozdìji u¾ jsem byl na cestì do nedalekého zdravotního støediska. Zaøízení bylo velmi podobné nìkterým našim støediskùm na vesnicích. Pod jednou støechou byl obvodní lékaø pro dospìlé, dìti a zubaø. Do okýnka na pøíjmu jsem podal svou mezinárodní pojiš»ovací kartu s oèekáváním, co bude. Sestra si kartièku chvíli prohlí¾ela a pak mi ji vrátila s nìkolika slovy v japonštinì, kterým jsem samozøejmì nerozumìl. Naštìstí byl se mnou Jamaguèi, který jí vysvìtlil o co jde, odkud jsem, a tak jsem se za chvíli doèkal ošetøení. Nevím jaké masti a vodièky jsem dostal, jisté je, ¾e po nìkolika dnech bylo po bolesti a dnes nemám po docela velké opaøeninì ani nejmenší stopy. A mezinárodní zdravotní pojiš»ovna vùbec neví, ¾e se mi nìco stalo.
Jednu nedìli, jsme ráno nastoupili do auta a jako v¾dy zamíøili k letišti. Nepøedpokládal jsem, ¾e v nedìli budeme pracovat a proto mi bylo divné, ¾e jedeme stejným smìrem. Odboèku k „Flašce“ jsme však minuli a zamíøili smìrem k jihu. Jamaguèi nám nic neprozradil, a tak jsme jeli na výlet do neznáma. Po nìkolika kilometrech jsme najeli na silnici, která kopírovala pobøe¾í kagoshimského zálivu a smìøovali k jihu. Byl nádherný listopadový den, asi 24 stupòù celsia a my jsme vlastnì poprvé poøádnì vidìli Pacifik. 
®upan byl jediné co jsme na sobì mìli a na koupání to tedy nevypadalo. Po nìkolika krocích jsme došli na místo, které vypadalo jako nìjaký nepovedený høbitov. V øadì za sebou byly navršeny malé pískové mohyly z nich¾ v¾dy koukala hlava za¾iva pohøbeného lázeòského hosta. S tradièní japonskou pohostinností nám byly nabídnuty pøedem vykopané hrobeèky. Byli jsme vyzváni abychom si do nich lehli a my tak uèinili. Personál nás potom jednoho po druhém zasypal poøádnì pískem. 
opláchnout, bylo tam opìt „ofuru“ s protékající vodou. Chvilku jsem sledoval jak postupují pøi oèistì domorodci a pak jsem následoval jejich pøíkladu. Suchý písek jsem otøel dolù ¾upanem, sedl jsem si na malou ¾idlièku do prvního velmi plytkého (20 cm) bazénku, vzal jsem si plastikové vìdro a napustil vodu na opláchnutí. Kolem delších stìn bazénku je øada nezastavitelných kohoutkù, z jednoho teèe voda vøelá, z druhého studená. Abyste se mohli opláchnout musíte ji smíchat. Udìlal jsem tak, a zaèal se oplachovat. Kdy¾ u¾ jsem byl témìø hotov a naléval si ještì poslední vìdro na bøicho, zaklonil jsem se dozadu, a abych nespadl ze ¾idlièky, natáhl jsem levou nohu dopøedu. Pøímo pod kohoutek s vøelou vodou. Myslím, ¾e øada domorodcù si zapamatovala jedno jadrné èeské slovo, které mi v tu chvíli z plných plic uniklo!