Do Japonska to bylo ještì asi 12 000 km, kdy¾ jsem za¾il první šok. Po necelých dvou hodinách letu z Prahy jsem vystoupil na letišti Heathrow v Londýnì. V odbavovací hale jsem si vybral svùj kufr a zeptal jsem se velmi lámanou angliètinou letištního zøízence v uniformì, nejmíò kapitána britských aerolinek, který vypadal jako Ind a asi jím i byl, kudy se dostanu ke stanovišti letadla do Japonska. Ind jen neurèitì mávnul rukou smìrem k nejbli¾ším dveøím a já se vydal na cestu. Proto¾e jsem netušil, jak daleko budu muset jít, nevyu¾il jsem asi kilometrového pohyblivého chodníku a vláèel jsem se s kufrem v ruce a taškou pøes rameno pìšky. Kdy¾ jsem došel a¾ na konec haly, další zøízenec mi na mou otázku opìt jen ledabyle ukázal na dveøe. V tu chvíli mi došlo, ¾e jsem se klidnì mohl svést. Tato kilometr dlouhá hala slou¾í, jak jsem pozdìji zjistil, pouze k odbavování letadel ze starého kontinentu. Za jejími dveømi byly u¾ jen schody vedoucí dolù. V hale o patro ní¾e nám další indický kapitán s úsmìvem oznámil, a» chvíli poèkáme. Za pár minut za dveømi zastavil kloubový autobus, kterým jsme vyjeli na okru¾ní cestu. Mezi obrovskými halami, rozsáhlými patrovými parkovišti a skladišti, v tunelech a na kruhových objezdech toho moc k vidìní není. Já jsem ale koukal jako Alenka v øíši divù, v¾dy» jsme témìø 25 minut jeli jen v prostorách letištì!!!.
Pak nás autobus vysypal u dalších dveøí s nápisem Intercontinental airport. Eskalátorem jsem vyjel, stále ještì s 40-kilovým kufrem a taškou jen o málo lehèí pøes rameno do druhého patra.
Prostor, který se pøede mnou otevøel, zabrzdil mé kroky jen pár metrù od vstupu - to jsem ještì nevidìl.
Odbavovací hala pro mezikontinentální lety je vysoká asi jako pìtipatrový dùm, široká jako dvì fotbalová høištì a dlouhá snad kilometry. Uvnitø je nìkolik proslulých obchodních domù, mnoho restaurací a znaèkových obchodù, stovky, mo¾ná tisíce lidí z nejrùznìjších koncù svìta a k tomu moje malièkost, prostì novodobý Babylon. Teprve tady jsem si poprvé uvìdomil, co to je „SVÌT“. Ne, ¾e bych byl poprvé za hranicemi naší krásné zemièky, ale letištì Heathrow je svìtem samo o sobì.
Nìjakou dobu mi ještì trvalo, ne¾ jsem se vzpamatoval.....
Let
Zhruba po dvou hodinách od pøíletu do Londýna sedím ve tøetím oddìlení letadla Boeing spoleènosti British Airways a sleduji letušku, která pøedvádí, co je tøeba dìlat v pøípadì jakékoli havárie. Souèasnì se vedle ní promítá instruktá¾ na plátno asi 1,5x2,5m. O pár minut pozdìji se rozsvítí nápis "Pøipoutejte se", zaburácejí motory a my startujeme. Je neuvìøitelné, s jakou lehkostí se tento obr mezi letadly, jeho¾ pilotní kabina je ve výši témìø 20 metrù a který pojme pøes 400 cestujících, zvedá ze zemì. V okam¾iku pøeletíme nad Londýnem a zamíøíme nad Dánsko a dál smìrem na severovýchod. Stevardka pøináší svaèinu a nápoje, veškerá konzumace vèetnì alkoholických nápojù nejlepších znaèek je v cenì letenky. Zaèíná se šeøit a tak vyu¾ívám posledních zbytkù svìtla, abych zajistil nìjakou filmovou dokumentaci.
V prùbìhu skoro tøináctihodinové cesty do japonské Osaky sleduji filmovou projekci, ke které si mù¾ete vybrat zvuk do sluchátek hned v nìkolika jazycích, samozøejmì bez èeštiny, pøípadnì hudební produkci od vá¾né hudby a¾ po rock. Na plátnì se støídají filmy s epizodami seriálu Mr. Bean. Letíme nad Sibiøí ve výšce10 km, rychlostí asi 1000 km v hodinì, teplota venku je 60 stupòù celsia pod nulou. Let je dlouhý a nudný, veèeøe byla chutná a tak brzy usínám. V prùbìhu noci jsem se vzbudil, jen kdy¾ se mìnil kurz letu. V podstatì to vypadá asi jako kdy¾ vlak pøejí¾dí výhybku, párkrát to cukne a dost.
Èlovìk si rychle zvykne
Pøistání I.
Ve ètyøi hodiny ráno se zaèíná letadlo probouzet, roznáší se snídanì, za nedlouho budeme pøistávat. Posunuji hodinky, rázem je poledne. Pøistáváme na letišti Kansai Intemational, které z výšky vypadá jako plovoucí krabièka od zápalek. Ve skuteènosti je to obrovský, umìle vytvoøený ostrov veliký jako malé mìsto (délka 4000 m, šíøka pøes 1000 m ), spojený s pevninou asi 2 km dlouhým mostem. Pilot se naštìstí na tu krabièku suverénnì trefí a bravurnì posadí ten létající kolos na pøistávací plochu. Jsem v Japonsku.
K letadlu stejnì jako v Londýnì nevedou ¾ádné schody, k východùm se pøisaje jakási gigantická hadice od vysavaèe a tou se cestující dostanou pøímo do letištní haly. Nìkde vysoko pod stropem prosklené a snad ještì vìtší odbavovací haly ne¾ jsem opustil v Anglii, línì poletují velké pohyblivé plastiky, mezi tøemi patry se jakoby vznáší prosklené automatické výtahy, obøí barevné obrazovky (3 x 4 m) chrlí jednu reklamu za druhou a mezi tisíci malých èernovlasých Japoncù, oèi navrch hlavy - já. Opìt jsem si uvìdomil, co to vlastnì je ten „SVÌT“.
Zase jsem" se musel chvíli vzpamatovávat...
Zírám pøes sklo na zaparkovaný Boeing 747 Jumbo Jet, kterým jsem pøiletìl a teprve v té chvíli si uvìdomuji, proè se do tohoto letadla nechodí po schùdcích. Museli by jste šlapat do ètvrtého patra. Najednou mi nìkdo klepe na rameno, otoèím se a pøede mnou stojí starší Japonec, ukazuje na mùj fotoaparát a pro mne nesrozumitelnì švitoøí. ®e by se tu nesmìlo fotit? Záhy mu pøichází na pomoc ¾ena, patrnì jeho, která se tentokrát anglicky ptá, jestli nechci foto s letadlem v pozadí, ¾e mi rádi pomohou. Podám jim fo»ák a s tváøí ostøíleného svìtobì¾níka se stavím zády k letadlu.
Imigraèní úøedníci jsou prý v Japonsku nejkomisnìjší na svìtì. Proè jsem pøijel, jak dlouho tu budu, kde budu bydlet a za co? Vypadá to, jako by mì zkoušel, jestli jsem po cestì neztratil pamì». Navíc, kromì poslední otázky jsou všechny napsány v pasu. Nakonec se uvolí pustit mì na pùdu Japonského císaøství. Protluèu si cestu pøes øadu turniketù, sjedu tím vznášícím se výtahem (pro 30 osob) o patro ní¾, kde se opìt dostanu stejnì jako v Londýnì k proskleným dveøím.
Chybí tu však zøízenec, tak¾e se nemám koho zeptat. Není taky na co, celou cestu mì vedou svítící nápisy Kagoshima, cíl mé cesty. Jsme v Japonsku, v Ósace a tak se jen málo pozastavuji nad tím, ¾e vlak, který pøijel pøed dveøe nemá øidièe ani prùvodèího, dokonce nemá ani koleèka, jezdí toti¾ na magnetickém polštáøi. Po nìkolika minutách bezhluèného pohybu se na milimetr pøesnì zastavuje a já spolu s dalšími cestujícími jsme v hale domácích linek. Èeká mì poslední úsek cesty.
Pøistání II.
O hodinu pozdìji opouštíme Ósaku. Pilot nad ní udìlá okruh, snad abych si mohl prohlédnout mìsto alespoò z výšky, a nastaví kurz na jih. Letadlo je podstatnì menší jen asi pro stopadesát cestujících, projekèní plátna jsou nahrazena velkými televizemi, ve sluchátcích u¾ si nevyberete a program je ponìkud monotónní, reklamy støídají pohled z kamery umístìné na špici letadla. No prostì místní linka. Jediné, co stojí za zmínku, je párou nahøátý horký ruèník, který vám pøinesou po malém obèerstvení velmi osvì¾ující, radím vyzkoušet. Najednou se nad dveømi rozsvítí nápis "Pøipoutejte se" a na obrazovce se objeví malá pevnina kdesi hluboko pod námi. Chvilku se nic nedìje a pak najednou letadlo sklopí nos dolù a mùj ¾aludek vyletí nahoru. Jdeme na pøistání...
na letišti Heathrow v Londýnì. V odbavovací hale jsem si vybral svùj kufr a zeptal jsem se velmi lámanou angliètinou letištního zøízence v uniformì, nejmíò kapitána britských aerolinek, který vypadal jako Ind a asi jím i byl, kudy se dostanu ke stanovišti letadla do Japonska. Ind jen neurèitì mávnul rukou smìrem k nejbli¾ším dveøím a já se vydal na cestu. Proto¾e jsem netušil, jak daleko budu muset jít, nevyu¾il jsem asi kilometrového pohyblivého chodníku a vláèel jsem se s kufrem v ruce a taškou pøes rameno pìšky. Kdy¾ jsem došel a¾ na konec haly, další zøízenec mi na mou otázku opìt jen ledabyle ukázal na dveøe. V tu chvíli mi došlo, ¾e jsem se klidnì mohl svést. Tato kilometr dlouhá hala slou¾í, jak jsem pozdìji zjistil, pouze k odbavování letadel ze starého kontinentu. Za jejími dveømi byly u¾ jen schody vedoucí dolù. V hale o patro ní¾e nám další indický kapitán s úsmìvem oznámil, a» chvíli poèkáme. Za pár minut za dveømi zastavil kloubový autobus, kterým jsme vyjeli na okru¾ní cestu. Mezi obrovskými halami, rozsáhlými patrovými parkovišti a skladišti, v tunelech a na kruhových objezdech toho moc k vidìní není. Já jsem ale koukal jako Alenka v øíši divù, v¾dy» jsme témìø 25 minut jeli jen v prostorách letištì!!!. 
plátno asi 1,5x2,5m. O pár minut pozdìji se rozsvítí nápis "Pøipoutejte se", zaburácejí motory a my startujeme. Je neuvìøitelné, s jakou lehkostí se tento obr mezi letadly, jeho¾ pilotní kabina je ve výši témìø 20 metrù a který pojme pøes 400 cestujících, zvedá ze zemì. V okam¾iku pøeletíme nad Londýnem a zamíøíme nad Dánsko a dál smìrem na severovýchod. Stevardka pøináší svaèinu a nápoje, veškerá konzumace vèetnì alkoholických nápojù nejlepších znaèek je v cenì letenky. Zaèíná se šeøit a tak vyu¾ívám posledních zbytkù svìtla, abych zajistil nìjakou filmovou dokumentaci.
skuteènosti je to obrovský, umìle vytvoøený ostrov veliký jako malé mìsto (délka 4000 m, šíøka pøes 1000 m ), spojený s pevninou asi 2 km dlouhým mostem. Pilot se naštìstí na tu krabièku suverénnì trefí a bravurnì posadí ten létající kolos na pøistávací plochu. Jsem v Japonsku.
na milimetr pøesnì zastavuje a já spolu s dalšími cestujícími jsme v hale domácích linek. Èeká mì poslední úsek cesty.