Náš Airbus spol. Air Austria se snášel v deset veèer na letištì Indiry Gandhíové v Dillí, hlavním mìstì Indie. Aèkoli jsme byli vybaveni radami známých „co u¾ tu byli“ i informacemi získanými z Internetu a dalších zdrojù, pøesto jsme si s kolegou nebyli jisti, co máme pøesnì oèekávat.
Byli jsme zvìdaví a trochu nejistí. U¾ i ta poulièní svìtla vypadala z výšky ponìkud jinak ne¾ u nás v Evropì. Letištní hala svým vzhledem i technickým stavem pøipomínala nádra¾í ÈD v Ostravì - Vítkovicích. Místo turistické informaèní kanceláøe s poèítaèi, faxem atd. tu byly jen dvì unavené osoby sedící za odøenou døevìnou pøepá¾kou a vybavené pouze tlustými seznamy a psacím strojem. Nejvìtší zá¾itek z odlišné kultury nás však teprve èekal. Øidiè obstaro¾ního taxíku nalo¾il naše zavazadla (poté, co jsme srazili na rozumnou míru pøemrštìné po¾adavky mladíka, který s ochotou pøenesl naše zavazadla asi o patnáct metrù a pak za to ¾ádal 10 dolarù) a vyrazil s námi do hotelu Oberoi Maiden, kde bylo rezervováno ubytování.
Náš hotel byl na opaèné stranì mìsta ne¾ letištì a tak na nás èekala cesta pøes celé mìsto. Pozdìji jsme zjistili, ¾e v Dillí existují široké a prostorné bulváry, nicménì tìm se náš taxikáø (asi volil zkratky) zdaleka vyhnul. Projí¾dìli jsme malými ulièkami mezi domy, které vypadaly jako polozboøené. Namísto poulièních lamp byly ulièky osvìtlené desítkami ohòù u nich¾ se ohøívaly skupinky podezøelých lidí. Mìli jsme pocit, ¾e snad chystají nìco nekalého. Obèas jsme vidìli, ¾e na ohni stojí obrovské hrnce ze kterých si lidé kolem nabírají – asi indický fast-food. U nìkterých chatrných domù stály hranaté náklaïáky, na které byly nakládány obrovské balíky èehosi neidentifikovatelného, kdoví èeho, kdy¾ byla skoro pùlnoc. Rùznì v ulicích postávaly a potulovaly se povìstné indické krávy. Taxikáø naštìstí nikde nezastavoval a nakonec jsme dojeli k hotelu, honosné budovì v britském koloniálním stylu, pøipomínající slávu zašlých let.
Ubytování bylo slušné, ale pøesto mi pøipadalo spíše jako ostrov uprostøed divoèiny. Moc jsem si neumìl pøedstavit, ¾e v tomto prapodivném svìtì se má stavìt metro, kvùli kterému jsme sem pøijeli. Druhý den nás mìl pøesvìdèit o tom, ¾e Indie je skuteènì zemí kontrastù. U¾ za denního svìtla jsme jeli taxíkem na místo našeho jednání, kde stojí vládní budovy a odehrává se i obchodní ¾ivot.
Na rozdíl od úzkých, pøecpaných ulièek starého Dillí jsme nyní projí¾dìli širokými ètyøproudými ulicemi se systémem kruhových objezdù. Kolem ulic byly rozlehlé parky, ve kterých byly skryty budovy rùzných ministerstev a úøadù. Názvy budov pøipomínaly naše staré èasy: místo prostého nápisu Nemocnice byla pøed nemocnièním komplexem obrovská cedule honosným názvem „Ústøední ústav pro zdraví národù“.
Pøesto i tady jsme vidìli pro nás dost nezvyklé kontrasty. Hned vedle bohatých vil, jejich¾ cena by u nás pøedstavovala desítky milionù, stály ve volných prolukách pøístøešky tìch nejchudších – pøes konstrukci z vìtví stromù pøeta¾ené plátno, které slou¾ilo jako støecha, pøed chatrèí oheò, kolem se batolí dìti a domácí dobytek, o hygienì nemluvì. Na ka¾dé svìtelné køi¾ovatce ¾ebrající dìti v hadrech. Hned za kamennou zdí luxusní rezidence obrovská hromada odpadkù.
Kanceláøe, ve kterých jsme jednali, byly modernì zaøízené, èisté a klimatizované. Pohybovali se zde vzdìlaní, kultivovaní a sebevìdomí lidé, dùle¾ití pánové a dámy státní správy. Musel jsem pøemýšlet nad tím, k jakému vzdìlání se asi dostanou dìti, které jsme vidìli v plátìných chatrèích. Nakolik je trápí vìci, které jsem èetl v indických novinách, která hvìzda Bollywoodu (indická verze Hollywoodu) se s kým rozešla, jak se vyvíjí vztahy s Pákistánem, co se dìje mezi indickými celebritami. Vidìl jsem, ¾e vedle úzké elity, která je vzdìlaná a dobøe situovaná, ¾ije vìtšina tìch, kteøí jsou rádi, kdy¾ najdou nìjakou práci a získají pár rupií za den (rupie je ménì ne¾ naše koruna). Aèkoli jsme bì¾nými zamìstnanci èeské firmy, pro vìtšinu prostých Indù jsme byli bohatými bílými mu¾i. Èlovìk se ani moc nemohl zlobit na to, ¾e za jakoukoli, by» i drobnou úsluhu, èekali Indové nìjaký bakšiš.
Byli jsme se také podívat u posmrtného památníku Mahátmá Gándhího, kterému Indie vdìèí za pokojný pøechod z britské nadvlády k nezávislosti. Byli jsme dojati úctou, kterou mu obyèejní Indové prokazují. Uvìdomovali jsme si, ¾e k jeho myšlence svobody a rovnosti pøíle¾itostí pro ka¾dého, i toho nejprostšího Inda, má jeho zemì ještì kus cesty pøed sebou. A nejen jeho zemì.