Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (27)

Tìším se domù, a pøesto se mi odtud nechce…

Další naše kroky, vedené podle plánku tìchto katakomb, smìøovaly do pøedposledního “výstavního areálu”. Procházeli jsme opìt bludištìm chodeb, kde po stranách byly rozmístìny v prosklených vitrínách makety cirkusových šapitó, od poèátku jejich éry v USA a¾ do dnešní doby. V hlavním jeskynním dómu viseli od stropu místo krápníkù cirkusoví artisté na hrazdách èi lanech a šplhali po ¾ebøících nebo se projí¾dìli na rùzných zvíøatech. Vrcholným èíslem tohoto umìle postaveného pøedstavení mìlo být zøejmìvystoupení pìti slonù, k nerozeznání od ¾ivých, kteøí v pìti, ve dvou patrech nad sebou, vytváøeli jakousi ¾ivou pyramidu, na jejím¾ vrcholu se usmívala polonahá rozevlátá krotitelka.

Obhlídku jsi musel vykonat po tøípatrovém ochozu, který vyús»oval u stoèlenného cirkusového orchestru – sestaveného tentokrát z figurín muzikantù v ¾ivotní velikosti. Ka¾dý z nich hrál na nìjaký hudební nástroj. Jejich tìla i hudební nástroje, opìt centrálnì øízeny, budily dojem ¾ivých postav. Na lavièkách v jejich blízkosti sedìlo mnoho návštìvníkù muzea, zaposlouchaných do melodií, a po skonèení produkce tuto “mrtvou” kapelu odmìnili potleskem. Nebo snad potlesk patøil tomu, který vhodil do automatu ètvr»ák?

 

Hned za cirkusem, v dalších chodbách,byly sbírky rùzných zbraní a» indiánských, èi kovbojských. Mì nejvíce zaujal kolt, zasazený do vydlabaného “stehenního svalu” døevìné protézy. Dále následovaly sbírky starých pokladen a další a další nová hudební tìlesa, tentokrát pøedvádìjící skladby Mozarta a Beethovena, mezitím jakési buddhistické oltáøe celé ze zlata a sbírky dìtských panenek. Odtud jsme pak vstoupili do prodejny Mc Donalds – èili do reálu. Restaurace slou¾ila návštìvníkùm k nasycení, k vyprázdnìní, k naèerpání nových sil a odpoèinutí. Byla do tohoto podzemí zabudována jako souèást celého komplexu a nebylo mo¾no se jí vyhnout.

“Honzo, chceš jíst?” Byla to Pavlova ucelená vìta, o které vìdìl, ¾e jí budu rozumìt. Bìhem celé naší procházky jsme sice obèas prohodili pár slov, ale tì¾ko by se mi podaøilo dát tomuto rozhovoru písemnou a srozumitelnou formu. Naše rozmluvy byly vedeny “rukama nohama” a obèas nìjakou kresbou.
“Jíst nechci. Chci u¾ ven”.

Pavel s Mary souhlasnì kývali, ¾e oni té¾. Èekala nás ještì poslední místnost, spíš budova, která mìla tentokrát celou jednu stìnu prosklenou a opìt z nìkolika pater ochozù po jejím obvodu poskytovala výhled do lesnatého údolí. Byla celá vìnována dopravním prostøedkùm. Od stropu byly zavìšeny létací balony a v pøízemí sbírka nejstarších automobilù vyrobených v Americe. A na konci na dveøích nápis EXIT.

Mìl jsem pocit, ¾e to bylo pro nás pro všechny vysvobození. Neocitli jsme se však pod modrou oblohou, ale v obrovské prodejnì suvenýrù. Za dalšími dveømi s nápisem EXIT byla prodejna hraèek, v další místnosti pak nabídka fotografické techniky, následovala prodejna trièek a jiných odìvù, ještì trochu sladkostí a pak pøišlo pøekvapení – nad námi se rozprostøelo nebe. Vše jsme absolvovali za ètyøi hodiny. Doplnil jsem si opìt kamínek do mozaiky o ¾ivotì v Americe. Co následovalo potom, není tøeba ani detailnì popisovat. U první pumpy jsme zastavili a mohu zodpovìdnì prohlásit, ¾e jsem toho nikdy u “mekáèe” tolik nesnìd, jako po této procházce.

V sobotu ráno, kdy¾ Pavel s Mary sbalili svá zavazadla, vydali jsme se spoleèenì na rozluèovací veèírek do Kenoshy za Davidem a Danèou. Proto¾e Pavel jel poprvé navštívit bratra do nového bydlištì, rozhodla se Dana, ¾e jej bude navigovat. Jeli jsme s Tondou sami a mìli jsme poslední tøi hodinky, kdy se daly probrat všechny mo¾né zále¾itosti. Na nedìli odpoledne jej mìla opìt zamluveného jeho firma.
“Kluci, rozhodla jsem se tady zastavit na malé obèerstvení, proto¾e by se mohlo stát, ¾e nás nebudou na obìd oèekávat. Víš pøece, Tondo, jak to s nimi je, kdy¾ mají zodpovìdnost za obchod.” Danina slova se naplnila asi v jednu odpoledne, kdy¾ jsme stanuli pøed jejich zavøeným bytem. Naštìstí cesta k nim do práce nám trvala necelých tøicet minut.

“Maminka, nezlob se, já musím ještì dovézt obìd zamìstnancùm a za hodinku pùjdu domù. Zatím se podívejte okolo do krámù. Danèa musela dnes vzít práci a¾ do veèera do šesti hodin.”

Ne¾ David odjel, staèil se pochopitelnì ještì pøivítat s bráchou a Mary a nám doporuèit nìkteré zajímavé prodejny. Pøijel po tøetí hodinì. Odbìhl si ještì koupit boty a ve ètyøi jsme sedìli u nìj v obýváku. V navr¾eném poledním jídelníèku jsem si mohl odškrtnout peèenou husu s knedlíkem a se zelím – to co si Dana naplánovala. “Rada starších” rozhodla, ¾e poèkáme na Danèu. Já s Danou jsme zaujali pozici napùl vsedì, napùl vle¾e na pohodlné sedaèce a pustili si èeský film “Vesnièko má støedisková”. Tonda si v kuchyni vzal do parády jeden poèítaè a Pavel, David a Mary v druhém pokoji druhý a èekání si krátili hrami. S veèeøí se jaksi poèítalo doma. Tonda potøeboval v nedìli dopoledne sbalit vìci na tøídenní slu¾ební cestu a já si pøipravit pár slov na rozlouèenou se svými kolegy v hotelu. Nikdo o tom sice nemluvil, ale všichni jistì mìli podivný, nikým nezavinìný pocit, ¾e dnešní rozluèovací party se konat nebude. Danèa pøijela o pùl sedmé a ne¾ se pøevlékla a pøisadila ke spoleènosti, aby si mohla po dlouhé dobì u¾ít Pavla a Mary, zaèala sestra zva¾ovat, zda má cenu riskovat se pozdì v noci vracet domù, nebo radìji pøespat zde a odjet brzy ráno. Opìt “rada starších” – rozumìj tím otce se svými syny – uznali návrh matky za správný a vìnovali se dál poèítaèùm. Pøišla další starost, co v tuto dobu k veèeøi?

“Dìti, chtìli jsme vám udìlat radost a upéci v poledne husu. Kdy¾ u¾ to nevyšlo a já pøivezla knedlíky, které tolik milujete, navrhuji k veèeøi knedlíky s vejcem. Co vy na to?” Od poèítaèù se ozvalo nìco jako souhlasné zamruèení. Pøed pùlnocí jsme zalehli a pøes veškerou snahu odjet brzy ráno jsme se vzájemnì louèili a¾ po deváté hodinì. Pavel s Mary odstartovali smìrem do Michiganu a my do New Glarus.
Nedìle, poslední den mého pobytu na území státu Wisconsin, zaèala trochu zmateènì. Zøejmì se na všech projevila nervozita nebo snad i trochu smutku pøed louèením, které se nejprve odehrálo v Kenoshy, dnes mì èekalo s Tondou a v pondìlí ráno, u¾ definitivní, s mou sestrou. Nyní po návratu od Davida bylo nutné rychle pøipravit Tondovi cestovní zavazadlo na tøi dny, co¾ si vzala na starost Dana. Pøipravit k pøevozu video-pøehrávaè, který bylo nutné pøevézt do hotelu k promítnutí filmu o Praze, a videonahrávky z hotelového zázemí – o to se staral Tonda. Já potøeboval dokonèit proslov na rozlouèenou. Naskytla se mi první a zároveò poslední mo¾nost, jak všem s kterými jsem spolupracoval, vyjádøit své podìkování a sdìlit jim vše, co mi le¾elo na srdci. Dana pøislíbila pøetlumoèení mého rozlouèení.

Salonek v Hotelu New Glarus, bì¾nì u¾ívaný k mimoøádným akcím do poètu tøiceti osob, byl dnes pøipraven k rozlouèení s D¾aným. V èele místnosti byl bufetový stùl plný dobrot od zamìstnancù. Zde se témìø všichni chtìli pochlubit americkými specialitami, které, jak tvrdili, pøipravují doma pro vzácné návštìvy. Kdy¾ jsme s Tondou a Danou vstoupili, bylo zde pøítomno asi deset zamìstnacù. Julie a Mike i se svými dìtmi. Ostatní, zejména ti co byli ve slu¾bì, pøicházeli postupnì, jak jim pracovní povinnosti dovolily. Hans nás všechny pøivítal a nabídl ka¾dému nápoj dle vlastního výbìru. Sestra se pak za mne dovolila, abych mohl pøeèíst svùj pozdrav na rozlouèenou. Pøedkládám jej nyní i ètenáøi v plném znìní tak, jak jsem jej z konceptu, který jsem si pøivezl, pøeèetl v nedìli 26. øíjna 1998: “Je to dnes 3 mìsíce, co jsem se louèil doma s rodinou pøed dalekou cestou do USA. Za tu dobu, kdy vrcholilo krásné léto a pozvolna pøecházelo v barevný podzim, jsem prostøednictvím televize byl svìdkem uzdravení našeho prezidenta po tì¾ké operaci, teroristického napadení velvyslanectví USA a pozdìjší, raketové odvety vlády Spojených státù, návštìvy prezidenta Havla ve vaší zemi, sexuálních problémù amerického prezidenta a tøí hurikánù. Kromì toho jsem se také jednou poøádnì øízl do prstu. S vámi jsem mimo jiné pro¾il Volfest, Wilhem Tell Festival, Labrdays, Chissdays a Oktoberfest.

Pøi cestování jsem vidìl obrovská letištì v New Yorku, Netwark a v Chicagu, krásnou èlenitou krajinu s rozsáhlými údolími i vysokými horami, mohutné, nìkolikapatrové køí¾ení vozovek v centru Milwaukee, starý vlak s památnou lokomotivou è.49 i nový vlak Amtrak, staré zpustlé nádra¾í i moderní v rozsáhlých podzemních prostorech v centru Chicaga. Vidìl jsem v autech jezdit dìti od šestnácti let a starce, kterým bylo mnohdy pøes devadesát. Projel jsem témìø polovinu vašeho státu od západu, od øeky Mississippi a¾ k východu, k jezeru Michigan. Navštívil jsem vaši školu v New Glarus, zúèastnil se vyuèování a odvá¾ím asi ètyøicet dopisù ¾ákù ètvrté tøídy pro jejich vrstevníky u nás. Jel jsem dvì hodiny na kolesovém parníku QUEN LA CROSSE po øece Missisipi a sedmdesát vteøin výtahem na nejvyšší mrakodrap SEARS TOWER. Vidìl jsem toho tolik, ¾e to nelze ani krátce vylíèit. Sna¾il jsem se vše peèlivì zaznamenat a s sebou si odvá¾ím osm videokazet o krásách vaší zemì.

Témìø na ka¾dém kroku jsem musel vyhledávat nìjaké zvláštnosti, abych se ubezpeèil, ¾e jsem opravdu v Americe a nepotuluji se nìkde po vlastech èeských. Máte asi lepší auta a vìtší náklaïáky, ménì dopravních znaèek a velmi špatné dopravní znaèení. Pro vaše farmy jsou typická sila na kukuøici, která jsou jiná ne¾ u nás na obilí. Máte tøiapùlkrát levnìjší benzin, levnou elektroniku a auta. My se mù¾eme chlubit, v porovnání s vámi, levnìjšími nájmy.

Tìch rozdílù je mnoho, ale jistì pro dobré vztahy nejsou nikterak dùle¾ité. Co však na mì nejvíce zapùsobilo, je mentalita lidí. Klid a pohoda, která mì všude doprovázela. Vzájemná úcta, ochota, pøátelský vztah, úsmìv na tváøi… bylo to pøíjemné mezi vámi ¾ít a tyto vztahy pozorovat a postupnì i do sebe vstøebávat. Bylo mi zde mezi vámi O.K.

Dovolte mi, abych v den našeho posledního setkání, zde pøed vámi, podìkoval své sestøe Daniele a švagrovi Tonymu (jak jste jej zaèali nazývat), ¾e mi umo¾nili tento pobyt, ¾e mì umo¾nili procestovat velký kus Wisconsinu a ¾e kromì penìz, co jsem je stál, mi vìnovali ještì spoustu volného èasu. Chtìl bych podìkovat Hansovi, ¾e mi dovolil nahlédnout do jeho kuchynì, do hotelového provozu vèetnì celého vedení, ¾e jsem mìl mo¾nost poznat systém obsluhy i zásobování. Seznámil jsem se snad se všemi pracovníky – od úklidu a mytí nádobí, pøes pekaøky, cukráøky, kuchaøe a obsluhu, a¾ po samotného majitele vèetnì jeho man¾elky. Hodnì jsem se zde mezi vámi nauèil. Zajímal jsem se o vše – co dìlají ti, co jsou u nádobí, jak pracuje uklízeèka, co musí staèit servírka, jak pracuje recepèní a co musí všechno zvládnout kuchaø. Vše jsem musel “hltat” oèima, co se dalo ochutnat, jsem ochutnal a jistì bych se dozvìdìl mnohem víc, kdybych ovládal angliètinu. Odjí¾dím s pøesvìdèením, ¾e Hans si kolem sebe vytvoøil dobrý kolektiv. Pøesvìdèil jsem se o tom v¾dy, kdy¾ to v hotelu huèelo jako v úlu. Vaše práce mi pøipadala jako koncert symfonického orchestru – ale bez dirigenta. Ten má toti¾ tak secvièenou kapelu, ¾e pøi ka¾dém jejím vystoupení mù¾e klidnì zaujmout jakékoliv místo v orchestru a spoleènì si se všemi zahrát.

Pravdìpodobnì asi nevíte, jak perfektní místo mi bylo urèeno jako mé pracovištì. To veliké okno nad mým stolem, s výhledem do ulice, bylo pro mì vlastnì velikou televizní obrazovkou, kde se mi dennì promítal nìmý film o Americe. Nevìøili byste, kolik zá¾itkù a poznatkù o vašich lidech mi toto místo poskytlo. Teï pova¾uji za nutné omluvit se všem ¾enám v hotelu, které zavítaly do kuchynì, za mé nespoleèenské chování vùèi nim – byl jsem vìtšinu èasu, co jsme se setkávali, k nim otoèen zády. Budi¾ mi omluvou „špatné umístìní“ mého pracovního stolu.

Omluva patøí té¾ všem, s kterými jsem se dennì setkával a nemìl mo¾nost je poznat jmenovitì. Tento mùj nedostatek spoèívá pøedevším v mém pracovním zaøazení, co¾ byla kuchynì. Chtìl bych vás dnes všechny pozdravit a rozlouèit se s vámi. A» jsou to pokojské, nebo pekaøky a cukráøky, co dennì tvoøily chøupavé houstièky a výborné dorty, dìvèata v recepci èi v kanceláøi v èele s ¾enou majitele a Mikeho man¾elkou. Zdravím ty, kteøí zajiš»ovali v restauraci veèerní zábavy pro autobusové zájezdy a ve volném èase se starali o kvìtinovou výzdobu snad celého mìsteèka. Mùj pozdrav patøí všem tìm mladým, ještì mnohdy školou povinným, kteøí svou všestranností se o víkendech dokázali postavit k jakékoliv práci.

Dìkuji za pøíjemné zakonèení pracovního dne, kdy zamìstnanci v pizzerii mají dennì trpìlivost na závìr své smìny ještì obslou¾it poslední sklenicí drinku kuchaøe a obsluhující personál.

Závìr mého osobního vzpomínání teï bude patøit jmenovitì nìkolika pracovníkùm. Joe od nádobí, malá potetovaná kulièka, byl v¾dy klidný a rozvá¾ný, i kdy¾ ho za tou hromadou nádobí nebylo nìkdy ani vidìt. V¾dy se svou partou dokázal ke spokojenosti všech se vším se vypoøádat. Robert, milující ¾eny a sázení, dokázal i v tom nejvìtším náporu, ¾e je tím správným mu¾em na svém místì za barovým pultem. Nemohu zapomenout na všestranné servírky v èele s krásnou Karen a Barborou, v¾dy slušivì upravené a i v té nejvìtší obsazenosti s trvalým úsmìvem pro ka¾dého hosta. Na vše pak dohlí¾el a objevil se v¾dy tam, kde bylo tøeba vypomoci, vedoucí støediska Michal. Louèím se v závìru se svými nejbli¾šími spolupracovníky, s kuchaøi Hotelu New Glarus: S Majkem, kterého snad potkáte všude. Vaøí zde i v hotelu LanDhaus, zde v poledne pøedvede jedné skupinì pøípravu švýcarských fondù a veèer pro jinou griluje sele na zahradì. Potkáte ho servírovat jídlo na rùzných party nebo shánìt rajèata. S ¾enou si popovídá v práci a s dìtmi veèer po telefonu. Ptám se, kdy jste mìli, Majku, èas udìlat si tøi tak pìkné dìti?

S Julinou, její¾ ÓÓÓKÉÉÉJ mi bude ještì dlouho znít v uších. Byla jediná z kolektivu kuchaøù, která se mnou hovoøila pouze anglicky a zøejmì nese nejvìtší zásluhu na tom, ¾e jsem si s velkou slevou dokázal nakoupit vlajku v prodejnì indiánských suvenýrù. Je velmi starostlivá a se svými specialitami snad i nenahraditelná.

S Davidem, s kterým jsem si asi nejvíce porozumìl a pøi odpoledních smìnách i nekoneènì dlouho dokázal povídat v anglicko-nìmecké konverzaci o zajímavostech z výletù po Wisconsinu a krásách naší republiky. Tìším se, ¾e se uvidíme v Praze, kam se chystá podívat.

S Joem, který je jistì rovnocenným partnerem všem svým kolegùm, a a¾ kdy¾ jsem se dozvìdìl, ¾e zaèal chodit do kuchaøské školy, pak jsem pochopil, ¾e je teprve uèedníkem.

Louèím se s dalším kuchaøem, který do tohoto kolektivu neodmyslitelnì patøí. S kuchaøem, který je v kuchyni pøi obìdech i veèeøích, s kuchaøem, který se nìkolikrát za den pøevléká z kuchaøského do civilního obleèení a naopak, s kuchaøem, který vítá ka¾dou skupinu turistù a» zde, nebo v LAndhaus, s kuchaøem, který by potøeboval, aby den mìl ètyøicet osm hodin – louèím se s majitelem. Poznal jsem èlovìka, o kterém budu u nás hodnì vyprávìt.

Bylo mi zde moc dobøe. Mìl jsem výborné prostøedí doma u sestry – díky jí a jejímu mu¾i. Mìl jsem velkou rodinu v Hotelu New Glarus – díky vám všem. Odlétám za pár hodin. Odlétám s velmi smíšenými pocity – tìším se domù, a pøesto se mi odtud nechce. Ale stesk po rodinì a touha vrátit se domù je silnìjší. Pøipadám si jako E.T.

Pokraèování pøíštì…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 03.11.2021  08:41
 Datum
Jméno
Téma
 03.11.  08:41 Von