Jako brdský patriot, pova¾ující Brdské lesy za dojímavì krásný kout zemì (ostatnì s nostalgickým - a v souvislosti s vyprávìním o Bezdìzu i nelogickým - opìvováním Ji¾ních Èech se v mém povídání asi setkáte èastìji), musím aè nerada pøiznat, ¾e krajina pod Bezdìzem je unikát. Zdánlivì rovinatá, je však rozbrázdìná hlubokými kaòony s bizarnì vymodelovanými pískovcovými skalami. A naopak nahoøe, na té zdánlivé rovinì, døepí ku¾ele tøetihorních vulkanických vyvøelin. Není proto divu, ¾e zdejší kraj pøitahoval romanticky zalo¾ené básníky, filosofy i výtvarné umìlce ji¾ od poèátku 19.století. Rázovité lidové stavby, které se dochovaly a¾ do dnešních dnù a které jsou s láskou udr¾ovány starousedlíky i chalupáøi, zase pøitahují mne, ale o tom a¾ nìkdy jindy. Dneska bych vám chtìla vyprávìt, jak vznikl kopec na kterém byl pozdìji zalo¾en gotický hrad Bezdìz. Nedejte se zmást mojí výše uvedenou informací, ¾e kopec je vulkanického pùvodu z období tøetihor. Nic takového. To si sice myslí geologové, ale já o tom vím své a to co vím je zaruèenì pravdivé. Ve skuteènosti to bylo tak:
a dávných dob zde mìli svùj pelech tøi èerti. Pamìtníci sice øíkají, ¾e to byli raraši plní potmìšilostí a su¾ovali svými kousky celý kraj, ale já si myslím, ¾e nebyli tak hrozní. Zdejší strašidla, která jsem osobnì poznala, nebyla zlá ani zákeøná. Dovedla sice postrašit, to ano, ale byla mírná a nìkdy i tak trochu nostalgická a smutná. Proto jsem pøesvìdèená, ¾e i ti èerti byli spíše veselá kopa, ne¾ ukrutní satanáši. Nakonec posuïte sami…
V jedné osadì uprostøed hlubokých lesù umíral bohatý zeman. Zrovna tou dobou poletovali poblí¾ toho statku ti tøi èertovští kluci, nudili se a vymýšleli co by komu vyvedli za lotrovinu. Šup, hup, a u¾ byl jeden z nich v sednici. A prý zemane dej sem duši! Jen¾e u lù¾ka umírajícího u¾ stála Panna Maria, kterou svými motlitbami pøivolala zemanka. Èert zavýskl radostí, to je bájeèná pøíle¾itost jak pozlobit zemana i Panenku Marii. Navrhl, aby o zemanovi rozhodla sázka. Duše mìla pøipadnout tomu, kdo vlastníma rukama – a s úšklebkem se podíval na nì¾né ruèky Matky Bo¾í – do západu slunce navrší vìtší kopec. Marie pøesvìdèená o spravedlnosti svojí vìci sázku pøijala. Nosila hlínu i drobné kamení ve své zástìrce a vesele si pøi tom zpívala zbo¾né písnì. Èert, jak jinak, švindloval kde mohl, dokonce oba jeho kumpáni mu tajnì pomáhali, ale nebylo to nic platné. Kopec Panny Marie rostl rychleji. Kdy¾ slunce zapadlo, èert sázku prohrál a s ostudou utekl. Od tìch dob se menšímu z bezdìzských kopcù øíká „Èertùv“ a vìtšímu „Mariánský“.
Od vzniku kopcù a¾ do doby, kdy král Pøemysl Otakar II. zalo¾il jako støedisko královského zbo¾í hrad Bezdìz, se na Mariánském kopci událo mnoho dalších pøíhod. Po prohrané sázce o zemanovu duši, se toti¾ èerti nechtìli jen tak smíøit se svou porá¾kou a vymýšleli další kousky, ale to u¾ je jiné vyprávìní.
a dávných dob zde mìli svùj pelech tøi èerti. Pamìtníci sice øíkají, ¾e to byli raraši plní potmìšilostí a su¾ovali svými kousky celý kraj, ale já si myslím, ¾e nebyli tak hrozní. Zdejší strašidla, která jsem osobnì poznala, nebyla zlá ani zákeøná. Dovedla sice postrašit, to ano, ale byla mírná a nìkdy i tak trochu nostalgická a smutná. Proto jsem pøesvìdèená, ¾e i ti èerti byli spíše veselá kopa, ne¾ ukrutní satanáši. Nakonec posuïte sami…