Podivná ZOO
Dalo mi to dost pøemlouvání, ne¾ Pé»a souhlasil, ¾e mì vezme do ZOO. Tìšila jsem se, a kdy¾ jsme koneènì vyjeli, byla jsem natìšená a¾ a¾. Ale takovouhle divnou zoologickou zahradu jsem ještì nevidìla.
Sotva jsme tam vstoupili, u¾ jsem se zaèala bát. Pobíhalo tam hodnì zvíøat, ale ¾ádné nebylo v kleci. Chodila si, kam se jim zachtìlo a po chvíli se mi zdálo, ¾e jsou hladová, ¾e jim nikdo nedal na¾rat. To jsem usoudila, kdy¾ mì nìkteré ze zvíøat chtìlo se¾rat. Tomu byste nevìøili, ale kdyby mì Pé»a nezachraòoval, tak by mì nìkteré skuteènì sluplo jako malinu.
Tøeba takový krokodýl. Veliký jak autobus pøibìhl ke mnì a chytil mì za hlavu. Vidìla jsem jen jeho ostré dlouhé zuby a hrùzou jsem zaèala øvát na celé kolo. U¾ mìl mou hlavu v tlamì, u¾ mì chtìla ta pøíšera spolknout, kdy¾ vtom ke mnì Pé»a pøiskoèil, chytil mì za nohu a vytáhl mì na poslední chvíli z té otevøené tlamy. My jsme mìli štìstí, a ten krokodýl po svaèince.
Maminka by ostatnì Pé»ovi asi utrhla hlavu, kdyby mì nezachránil. Ale to nebylo všechno. Sotva jsme popošli o kus dál, udìlal si na mì zálusk jeden pøíšernì tlustý a dlouhatánský had. Zatímco jsem koukala na opice, pøiplazil se ke mnì, otevøel tlamu plnou jedovatých zubù a chytil mì za nohu.
Zase jsem mìla víc štìstí ne¾ rozumu. Pé»a mu skoèil na ocas, popadl ho obìma rukama, pøitáhl si ho a ne¾ had sklapl zuby, nohu jsem vytáhla. Ptala jsem se Péti, co je to za hada, ale on nevìdìl.
„Vypadá to na hroznýše královského,“ øekl, kdy¾ se ta potvora odplazila pryè.
„Proè mì chtìl se¾rat? Mohl mì uštknout?“
„Nemohl. Hroznýš je škrtiè. Nejdøív koøist omotá smyèkami svého tìla, aby ji zardousil, a pak ji polyká od hlavy.“
„Naè má tedy takové zuby, kdy¾ ji nerozkouše?“
„Tak to nebyl hroznýš, ale kobra královská,“ opravil se Pé»a. „Nejdelší jedovatý had. Sám je proti hadímu jedu imunní, ale i kdy¾ kousne, poka¾dé nevypustí jed.“
„Pé»o, to jsem mìla štìstí?“
„Se mnou budeš mít v¾dycky štìstí.“
Vzala jsem ho za ruku, abych se mu v takové podivné ZOO neztratila. Ale on si všiml, ¾e se celá ještì tøesu strachem z tìch pøíšerných oblud, z jejich hrozných zubù a posadil si mì na ramena. To mám ráda, proto¾e tak se cítím v bezpeèí. Sedím hezky vysoko, dr¾ím se ho jako klíštì, nikdo na mì nedosáhne a mám krásný rozhled.
Tak si hezky kráèíme takovou zvláštní a pustou krajinou.
„Jdeme do pravìku,“ øekne Pé»a a já dost dobøe nevím, co to znamená.
Koukám kolem, co se kde objeví. A najednou pøed námi trèí holé kopce. Ne nìjaké bábovky, ale hory a¾ do mrakù. Strašidelné a¾ hrùza.
„Pé»o, já se bojím,“ zaèala jsem kòourat.
A ne¾ jsem to doøekla, u¾ jsem v dálce uvidìla nìjaké hroznì veliké zvíøe s dlouhým krkem a malièkou hlavièkou.
„Co to je?“ zajektaly mi zuby.
"Toho se neboj, to je brontosaurus nebo dinosaurus. Takový obrovský ještìr u¾ milión let ne¾ije a masem se nikdy ne¾ivil.“
„Ale v¾dy» tak hroznì øve. A támhle k nám nìco letí,“ ukázala jsem.
Pé»a se najednou zapotácel, jak se leknul a já málem spadla. Ta obrovská ptáèí hlava letìla pøímo na nás a otvírala zobák èi co a já myslela, ¾e nás spolkne. Nestaèila jsem ani køièet, øvát, nic, jen jsem balancovala, abych se Pé»ovi udr¾ela na ramenou a nespadla mu pøímo do huby.
Pøe¾ili jsme to. A pak u¾ jsme si øekli, ¾e té prehistorické doby a toho strachu máme dost a vypravili jsme se do jiné èásti zahrady. Do takové, kde se všechna zvíøata mají rády. Tekla tam øeka, na bøehu stála ¾irafa, také sloni tam pochodovali ve stádì svým rozvá¾ným krokem. A to všechno pozoroval král zvíøat. Lev s mocnou høívou kolem hlavy. Zvíøata pøed ním neutíkala. Ani rohatá kozièka, ani poník. Pé»a poníka pohladil a poprosil ho, zda si mù¾eme na nìj na chvilièku sednout. On pokýval hlavou a celkem proti tomu nic nemìl.
Tak jsme se na nìj posadili a bylo nám opravdu krásnì.
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky