Støípky z mocnáøství
vám nabízíme neuèesanì a na pøeskáèku. Kyvadlo odporu k Rakousku se u¾ pøesunulo na opaènou stranu, a tak i ty støípky jsou spíše vlídné a úsmìvné…
* * *
Šlechtièny radodajné
Ti, kteøí ètou èastìji mé texty, u¾ vìdí, ¾e obèas o dìjích minulých vyprávím s jistým ironickým nadhledem. Vìøím, ¾e laskavým. To zajímavé slovenské slùvko radodajné jsem pou¾il podobnì. Chci trochu vyprávìt o mravech té doby a o nechtìných šlechtických dìtech, zejména ve století devatenáctém.
Pro vìtší srozumitelnost zaènìme pøíbìhem naší spisovatelky Bo¾eny Nìmcové a její velké protektorky, knì¾ny Zaháòské. O tom, kdo byli její skuteèní rodièe, se pøou i vìdci a pravda je nám zatím dokonale skryta.
Jisté je zatím jen to, ¾e její matkou nebyla knì¾na Zaháòská, jak se také spekulovalo. Ta byla matkou jediné, také neman¾elské dcery, kterou mìla se svým vychovatelem, o 24 let starším švédským generálem. Dcera byla dána do výchovy jiným rodièùm a jiné dìti knì¾na Zaháòská kvùli velmi tì¾kému porodu u¾ mít nemohla.
Zachoval se i dopis, který své dceøi zanechali skuteèní rodièe:
„Adelaido Gustavo Aspasie, kdy¾ u¾ Tì stihlo neštìstí ztratit otce a matku døíve, ne¾ Ti bude zveøejnìno tajemství Tvého zrození, tak vìz, nì¾nì milované dítì, ¾e jsi plod nejvroucnìjší lásky, která spojuje srdce podepsaných. Ti se starali o Tvé blaho, a i kdy¾ jim nebylo dopøáno, aby Tvou výchovu øídili sami podle svého pøání, bude Tì jejich po¾ehnání v Tvém ¾ivotì chránit. Gustavo Aspasie, narodila ses 13. ledna 1801 ve ètyøi hodiny odpoledne v Hamburku. Ti lidé, za jejich¾ dceru jsi pova¾ována, Tì adoptovali z vdìènosti k Tvému skuteènému otci, jako jejich dcera jsi pod datem 13. èervence 1800 zapsána do matriky. Podepsáni: Gustav baron d'Armfelt a Kateøina, princezna Kuronská, vévodkynì Zaháòská."
Ano tak to tenkrát asi fungovalo docela bì¾nì, matriky se padìlaly. Ostatnì není tajemstvím, ¾e Bo¾ena Nìmcová byla patrnì o dva, tøi roky starší, ne¾ uvádìl zápis v matrice.
Chtìl bych se dnes ale vìnovat zajímavému rodu Kuronských, který se po øadì politických zvratù v carském Rusku uchytil na Náchodském panství. Nebudu podrobnì líèit slo¾itou cestu toho rodu, jeho¾ pùvodní panství le¾elo v dnešním Lotyšsku. Otec Petra Birona, vévody Kuronského a Zaháòského, si u¾il i vyhnanství na Sibiøi a ta pomìrnì významná rodina mìla pøíbuzenské napojení i na carský trùn. Petr Biron koupil Náchodské panství roku 1792 a nejen, ¾e se tam usadil, ale za nìkolik let pozdvihl panství na vysokou úroveò, zejména kulturní.
Po vévodovì smrti roku 1800 panství zdìdila jeho nejstarší dcera Kateøina Bedøiška Vilemína, ji¾ zmiòovaná paní knì¾na z Babièky. Celý pøíbìh rodiny je a¾ pøekvapivì bohatý, matka „paní knì¾ny“ je v literatuøe popisována jako velkorysá evropská kurtizána, která své dcery dosazovala velmi rafinovanì na evropské dvory. Kdoví, zda její smrt v roce 1821 nesehrála roli i v tom, ¾e se malá Barunka musela narychlo dostat do rodiny Panklových.
Petr Biron mìl dcery ètyøi, ale podle dochovaných pramenù ta ètvrtá, Dorotea, nebyla z jeho krve, pøesto ji adoptoval, ale pøíliš se k ní nehlásil. Byl to urèitì jiný svìt, jiná morálka, jiná pravidla. Nemám potøebu soudit, sna¾ím se tu dobu trochu pøiblí¾it.
Dorotea, stejnì jako její starší sestra Kateøina, patøila ke skuteèným dámám Evropy. Zatímco Kateøina byla respektovanou pøítelkyní a milenkou kní¾ete Metternicha, Dorotea se stala sice man¾elkou synovce slavného diplomata a státníka Talleyranda, postupnì se ale sblí¾ila pøímo s ním a po jeho smrti se stala jeho univerzální dìdièkou. O dámské èásti rodiny Kuronských se dá trochu s nadsázkou øíci, ¾e díky svému vlivu na mu¾e ovládala Evropu. Pokud vás budou zajímat jejich osudy i mo¾ná bli¾ší vazba na èeskou spisovatelku podrobnìji, doporuèuji knihy dr. Heleny Sobkové.
Nevím, zda v nich najdete i zasvìcené povídání o ústavech šlechtièen. Existovaly v Evropì v dost hojném poètu, a zejména v dobì tereziánské se jim daøilo. Slou¾ily pøedevším k tomu, aby zchudlé šlechtièny mohly v klidu do¾ít dùstojného stáøí. K tomu úèelu byla zøizována i øada nadací a bylo by jistì zajímavé vìdìt, kolik jich bylo úspìšnì „vytunelováno“. Ústavy šlechtièen mìly ale ještì jeden úkol. Výchovu mladých dívek šlechtického, ale neman¾elského lo¾e. A takových nebylo málo. Dámì se dostalo slušného vzdìlání a v dobì dospìlosti i malé vìno do ¾ivota. Na to pak mohl èekat nìjaký císaøský oficír, který se o ni ucházel. Èasto ale utratil vìno v kartách a nevìstincích, odkud si pøinesl hlavnì neléèitelnou pohlavní nemoc. Ostatnì jednoho takového zahrál skvìle Petr Èepek v Petrolejových lampách.
Svìt šlechtické nádhery mìl i svá zákoutí, a právì o nich chci vyprávìt.
Pøíštì o kní¾eti Metternichovi, co¾ byla patrnì jedna z nejvýraznìjších osobností té doby v tom dobrém i slo¾itìjším významu.
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora