Ne, ¾e bych byla na uniformy
Jen mne u¾ od malièka fascinoval pohled na velkolepost bitevních obrazù. Jako dítko v Praze narozené mne 
rodièe vodili do obory Hvìzda na Bílé hoøe, na vrch Vítkov, kde je majestátný ®i¾ka na koni, do Maroldova památníku Bitvy u Lipan, a ke všemu jsme bydleli u vojenské nemocnice ve Støešovicích, kde se ulice jmenovaly Baterie, Dìlostøelecká, Na zástøelu a podobnì. O mnoho let pozdìji jsem s pøáteli z Belgie navštívila Waterloo. Jestli tam nìkdo z vás byl a shlédl mistrnì udìlaný dokument, jistì mi uvìøí, ¾e mám husí kù¾i i teï. Památný vrchol, 40mterù vysoký vznikl z hlíny, ze které ¾eny, matky, sestry, vdovy vyhrabávaly své mrtvé a hlínu vršily na kopec. Z jeho vrcholu dodnes hledí lev na pora¾enou Francii.
Waterloo se stalo synonymem prohry
V Èechách jsem v roce 1966 shlédla „Hradecké Requiem 1866 ,“bylo nezapomenutelné. Letos jsem osobnì navštívila vzpomínkové oslavy bitvy z roku 1866, která se jmenuje „Prusové u Hradeckých bran .“ Poøádá ji Garda mìsta Hradce Králové a úèastní se jí spolky, kluby v dobových výzbrojích a uniformách i ze zahranièí. Scénáø je velmi dramatický, pùsobivá hudba a patetický hlas vypravìèe umocòuje a evokuje pro¾itky váleèné vøavy. Rok 1866 poznamenal nadlouho veškeré dìní v Èechách. Psala jsem o tom i v èlánku o Spolku Vltavan, o právech na obchod se døevem a voraøství.
Co se událo roku 1866?
Dne 3. èervence 1866 se støetla pruská a rakousko-saská vojska v rozhodující bitvì války o nadvládu v nìmeckých zemích a støední Evropì. Nedaleko královéhradecké pevnosti se støetlo témìø pùl milionu 
vojákù všech mo¾ných národností v uniformách rakouských èi pruských. V krvavém dni obì armády ztratily na mrtvých, ranìných a zajatých témìø 50 000 vojákù. Zranìní a smrt na bojišti nalezlo i témìø 7000 koní. Bitva se pøímo dotkla i samotného Hradce Králové, nebo» zde po bitvì zùstalo mnoho ranìných. Pøi pronásledování ustupujících u Plotiš» bylo pøesnì støíleno na Prusy z pevnostního ravelínu è.16. Po marné výzvì Prusù k vydání pevnosti byl 5. èervence Hradec bombardován polním dìlostøelectvem. Hradec Králové byl mohutnou pevností a ve své dobì tehdejšími vojenskými prostøedky prakticky nedobytný. Celkový dojem o vzhledu a velikosti pevnosti lze shlédnout na modelu, který je umístìn v královéhradeckém muzeu. Málokdo ví, ¾e pevnost Hradec s rozlohou 330 hektarù byla jednou z nejvìtších - její stavba zaèala roku 1765 a trvala 23 let nákladem 90 milionù zlatých. Po válce roku 1866 se ukázala nepotøebnost podobných pevností, nepøítel je prostì obcházel, a proto v roce 1884 zaèalo systematické 
nièení hradeckého opevnìní. Pevnostní útvary skýtaly levný stavební materiál k výstavbì domù a tak rychle zanikaly mohutné bastiony, ravelíny, poterny, kurteny, fleše a další hradby, jejich¾ názvy jsou u¾ dávno zapomenuty. Pøesto však lze ještì nalézt ve mìstì nìkolik zbytkù pevnostních staveb. Pora¾ená rakouská armáda prchala k Hradci Králové a dál na Moravu. V samotném pevnostním mìstì zùstali jen ranìní, kteøí nemohli postupovat dál. Dále zde byla stálá posádka pìchoty, jízdy a dìlostøelectva. Tato posádka musela neèinnì pøihlí¾et, jak vojáci zápolí s vodou zatopených pevnostních pøíkopù. Zmatek byl dokonalý, jezdci bez koní, pìšáci na koních, ucpané cesty povozy a kanony a k dovršení chaosu do toho všeho pálili pronásledující Prušáci. Dokonce i ustupující spojeneètí Sasové se díky svým modrým uniformám dostali do palby vlastních pevnostních dìl. Pevnostní dìlostøelci v Hradci si spletli jejich modré šiky s pronásledujícími Prusy. Mnoho dalších ¾ivotù tak bylo zbyteènì zmaøeno. Bylo dobojováno, støelba postupnì ustávala vysílení vítìzové nebyli schopni dalšího postupu a po mnohých dnech poprvé odpoèívali.
Je 4. èervence 1866, den po bitvì. Na bojišti zaèíná hromadné pohøbívání mrtvých, v lazaretech jsou ošetøováni ranìní a provádìny amputace. Málokdo však zranìní pøe¾ije, na nedokonalost zdravotních prostøedkù doplácí stovky vojákù. Pøedsunuté pruské hlídky se pøibli¾ují k pevnosti a vyzývají jejího velitele generálmajora Weigela ke kapitulaci . Dochází k ojedinìlým støetùm s hlídkami pevnostní pìchoty. Velitel si nechal den na rozmyšlenou a pak vydání odmítl. 5. èervence proto dostal 6. pruský sbor rozkaz k ostøelování pevnosti. Na ravelínu è.9 je pohotovost, pevnostní dìla opìtují palbu a pruské pìší hlídky manévrují v okolí pevnosti a sna¾í se dostat svá dìla k hradbám . Rakouský polní zbrojmistr Benedek proti rychle støílejícím jehlovkám prosazoval taktiku zvanou „štostaktik“, tedy rychlého pøiblí¾ení své pìchoty a pou¾ití bodákù. Tento nesmyslný zpùsob útoèení zbyteènì stál ¾ivot mnoha rakouských, tedy i èeských vojákù. Zajímavostí z roku 1866 je fakt, ¾e ošetøovatelé a nosièi ranìných u Prusù ji¾ byli oznaèeni èerveným køí¾em, nebo» Prusko na rozdíl od Rakouska vstoupilo do ¾enevské konvence. Rakouští ošetøovatelé se od bì¾ných vojákù témìø nelišili a dokonce byli vyzbrojeni puškou pro zvláštní sbory.
Èasto se setkáváme s tvrzením, ¾e Prusové zvítìzili díky masovému nasazení pušky nabíjené zezadu, takzvané jehlovky. Rakušané ještì pou¾ívali pušky nabíjené zepøedu, témìø pìtkrát pomalejší pøi støelbì. V tom je jen èást pravdy, nebo» výbornì obsluhovaná rakouská dìla svojí pøesnou støelbou nedostatky své pìchoty vyrovnávala.
Vyòato z dobové básnì Jana Votrubce
Dìla strašnì dlouho hømìla, øady se prorá¾ely,
Skrze pruskou velkou sílu, naši coufat museli,
Osmnáctý batalion, ten byl nejvíc neš»astný,
Pod kaplièkou to nad Chlumem, hnijou tam jejich kosti.
Matka, otec bì¾í strachem, by tu syna spatøili,
Najednou vidìli ho nésti, nohy mìl ura¾ený,
Syn tu spatøil otce, matku, i pøátelé svoji,
Srdeènì se na nì podíval, a to bylo poslední.
Pro Boha vás vesmìs ¾ádám, vlastencové rozmilí,
Abychom se ka¾dého dne za ty mrtvé modlili,
By jejich ubohé duše Pán Bùh pøijmul na milost,
Bo¾e odpus» provinìní, popøej jim v nebi radost…
Pruské vítìzství bylo zpeèetìno
Kdy¾ se král setkal s korunním princem, povìsil mu na hruï nejvyšší pruské vyznamenání "Pour'le Mérite" a plaèíc si padli do náruèe. Vojáci omdlévali únavou, pøedevším gardové pluky, které urazily k bojišti ètyøicet kilometrù pìšky a gardisté témìø bez pøestání útoèili a støíleli salvy rychlopalbou.
Jedna z nejvìtších bitev v historii byla dobojována. Význam vítìzství v bitvì, celé válce a smyslnost všech obìtí ironicky zhodnotil køídelní adjutant pruského krále, který veèer po bitvì øekl kancléøi Bismarckovi:
"Dnes jste exelence náš nejvìtší mu¾. Kdyby ovšem korunní princ nebyl dorazil na bojištì vèas, byl byste nejvìtší bídák."
"Hlavní vìc je, ¾e dorazil vèas", odpovìdìl Bismarck. "Ale teï, kdy¾ jsme vyhráli, jde o to, abychom zase obnovili své tradièní pøátelství s Rakouskem".
Spolek zalo¾ený Janem Nepomukem Steinským roku 1888
Komitét pro udr¾ování památek z války roku 1866 je spolek zamìøený na ochranu, údr¾bu a evidenci památek z 
prusko-rakouské války roku 1866 s pùsobností na celém území ÈR.
Historie Komitétu pro udr¾ování památek v války roku 1866
Popud ke vzniku spolku, který si vytyèil za cíl ochranu a údr¾bu stávajících a zøizování nových pomníkù z prusko-rakouské války roku 1866 na bojišti u Hradce Králové byl dán 16. listopadu 1888. Toho dne probíhal v lese Svíb, který le¾í nedaleko obce Chlum u Hradce Králové, lovecký hon. Mezi úèastníky byl také setník zemské obrany ve výslu¾bì a váleèný invalida Jan Nepomuk Steinský. Ten se 3. èervence 1866 zúèastnil bitvy u Hradce Králové a právì v bojích ve svíbském lese utrpìl tì¾ké zranìní ruky, která mu musela být amputována.
Vzpomínka na krvavou øe¾ umocnìná chmurným podzimním poèasím a desítkami hromadných hrobù oznaèených rozpadajícími se provizorními døevìnými køí¾i nebo plukovními pískovcovými pomníky pøimìla setníka Steinského k myšlence zalo¾ení spolku, který bude peèovat o zøízené hroby a pomníky padlých vojákù, bude iniciovat zøízení èi vlastními silami budovat nové památky na místech posledního odpoèinku rakouských, pruských a saských vojákù.
Èinnost pùvodního ústøedního spolku byla obnovena na jaøe 1990, kdy byl na ustavující valné hromadì pøijat název Komitét pro udr¾ování památek z války roku 1866, jeho¾ sídlem se stal Hradec Králové.
Eva Marková
