Šuplík plný legend a povìstí
Legenda o hradu Klep
Zatímco Oráè vštípil svým následníkùm péèi o pole, kraj kolem horní Oharky slynul bohatstvím dobytka a mno¾stvím š»avnatých luk, která slou¾ila za pastviska. Asi proto pøijal tamìjší lid jméno Luèané. Byl to lid hrdý, bojovný a vládcem se mohl stát, jak pamì» rodu po pokolení pøikazovala, jenom nejudatnìjší a nejodvá¾nìjší z nich.
V dobì, kdy se po Køesomyslovi na Vyšehradì podle synovského práva ujal vlády rozvá¾ný, ale bázlivý Neklan, vybralo si Lucko Vlastislava. Hoj, to byl naopak jezdec i váleèník nad jiné! Ve svých šestnácti letech dovedl zkrotit nejbujnìjšího høebce a bez sedla jej hnát luèinou, a¾ høíva i mladíkovy vlasy v jedno vìtrem splývaly...
Nejinak si Vlastislav vedl s meèem nebo kopím a nejinak umìl rozhodovat - rychle, bez báznì, ale také bez rozmyšlení a s prchlivostí mládí. Luèané si ho však v krátké dobì zamilovali, nebo» on to byl, kdo je vedl k váleèným výbojùm do jiných krajù, a s ním se veselili po vítìzné bitce nad koøistí, nebo podaøilo-li se rozmno¾it stáda. Neklana Vlastislavovy èiny znepokojovaly. Sám mírný, rád by mìl pokojného souseda. Ale mládenec, jako by znal nerozhodnost a bázlivost kní¾ete, zaèal sbírat své divoké pastevce, vtiskl jim do ruky zbranì a pustošil kraj smìrem ku Praze. Samoty, osady i tvrze se vzdávaly jedna za druhou jezdeckým tlupám, a kdy¾ se Vlastislav pøibli¾oval k Labi, dal vystavìt mezi vrchy Medvìzí a Pøipek pevný hrad, který nazval svým jménem. Ani to mu však nestaèilo. Jednoho dne zavolal Lévu, pøíbuzného, a øekl: "Je na èase, abych vlastníma oèima mohl zjistit, co se v Praze dìje a co na nás Neklan chystá...
Bì¾, Lévo, a najdi vrch, odkud by bylo vidìt a¾ k Vyšehradu. Tam hned postavíme další hrad.. "
Jak Vlastislav rozhodl, tak Léva uèinil. Nalezl ji¾nìji špièatý, do daleka viditelný vrch, osadil ho lidmi a zaèal na nìm stavìt hrad. Pra¾anùm bylo Lévovo poèínání trnem v oku. Sna¾ili se Luèany z pøíhodného místa vypudit, ale marnì. A¾ kdy¾ byl hrad skoro dostavìn, pøilehli s vìtším vojskem k jeho døevìným palisádám a pustili se do obléhání. Na takový zpùsob boje nebyli Luèané zvyklí.
"V¾dy» nás tady pomordují jako myši v díøe?" stì¾ovali si.
"Radìji bychom se bili venku, kde mají konì vìtší rozbìh …"
Ani Lévovi se vyhlídka na obléhání nezamlouvala, proto všem poruèil, a» se pøipraví k boji a jen ¾enské se smìly ukrýt v hradních srubech. Potom dal otevøít palisádu. Jako smrš» se vyøítili Luèané na koních i pìší na pøekvapené Pra¾any a zaèali se probíjet jejich øadami. Ale na ka¾dého luckého bojovníka je pøesila nepøátel a pa¾e umdlévají. Zda-li by pøece jen nebylo lepší bránit se za hradbou? Proto u¾ nìkteøí zaèínají couvat, zahazují štíty, hledají cestu k bezpeèí...
"Zpátky! Do boje!" ozval se však najednou ¾enský køik z palisád. To Luèanky povzbuzují své váleèníky. Ty nejvíc rozkacené však vyskoèí na hradbu. neslušnì ukazují pod suknì a køièí: "Nebo se bì¾te schovat sem, zbabìlci!"
Mu¾ským se studem nahrnula krev do tváøí. Rázem pøestali myslet na ústup a tak se do Pra¾anù pustili, a¾ je v krátkém èase rozprášili jako plevy. Luèané tedy svùj hrad uhájili a kronikáø jen dodává, ¾e mu dali jméno Klepý pro onu ¾enskou hubatost, klevetu a klep, které tak napomohly k vítìzství.
Dnes je hrad znám pod názvem Házmburk.
Milena Horáková