Klenba nebeská
Povíme si nìco z antické kosmologie, pár vìt o tom, jak se nad Olympem probouzel den, a usedala noc. I na to mìli Øekové své bohy. Králem dne byl pochopitelnì Hélios. Mìl jiskrný zrak, zlaté vlasy a kolem èela mu záøila koruna jasných paprskù. Na nebeskou klenbu vyjí¾dìl z východu, na zlatém spøe¾ení, ta¾eném ètyømi okøídlenými koni. Héliova cesta konèila na západì, tam se jeho konì vykoupali a on sám jel na krásném èlunu, vykovaným samotným Héfaistem, zpìt na východ, aby ráno mohl zase nastoupit svou dùle¾itou pou».
Héliovými sestrami byly Selené, bohynì mìsíce, a Eos, bohynì jitra, kterou známe také jako Jitøenku. Ta vycházela ještì pøed Héliem a otevírala støíbrnou bránu Heliovi. Jede pøed ním a sype mu na cestu rù¾e. Proto ráno celý východ plane rù¾ovì. Jitøenku mìli a mají rádi pilní a pracovití lidé, proto¾e probouzela k práci, jedinému zdroji pravého štìstí. Naopak lidé líní Jitøenku rádi nemají, nemají ji rádi básníci, ¾ene je brzy z lù¾ka, a ani uèitelé, vychovatelé. Po projetí Jitøenky je èekala trudná povinnost vyuèování. (Zpytoval jsem svìdomí a musím øíci, ¾e v mládí jsem býval spíše „skøivan“, ale k stáru nastal mùj „soví“ èas.)
Jitøenka ovšem byla asi trochu na mu¾e, a kdy¾ její první man¾el prohrál svùj boj s Diem a skonèil v podsvìtí, poohlédla se po dalším a volila zajímavì. Orion pøišel na svìt velmi zvláštnì, ale to není pøedmìtem mého vyprávìní. Byl to mimoøádný silák a krasavec a také vášnivý lovec, patrnì miláèek nejen ¾en, ale i bohyò. Jitøenka ale mìla na man¾ely smùlu, i ten druhý prošel øadou slo¾itých peripetií a nakonec dostal pevné místo na obloze, dokonce jako souhvìzdí. Tøetí man¾el u¾ byl jenom smutnou teèkou.
Pøiznejme si, ¾e Hélios byl trochu „béèkový“ bùh, na druhé stranì zase na své pouti oblohou mnohé vidìl a mohl dosvìdèit. Podle nìkterých povìstí dokonce prásknul Héfaistovi nevìru man¾elky Afrodity, prostì neudával, ale obèas nìco nahlásil. Kdy¾ si bohové rozdìlovali majetek, na Hélia prý zapomnìli a on si tedy sám vytáhl z moøe ostrov Rhodos.
Na velké problémy si ovšem Hélios zadìlal se svým synem Faëthonem, ale o tom a¾ pøíštì, a¾ Jitøenka a ohniví okøídlení konì projedou zase oblohou. Bohu¾el, ne tak jasnou, jako byla ta nad Olympem.
PS: Jak jsem se zamiloval do paní Ludmily (skoro)
Nebojte se, nenabídnu ¾ádnou staøeckou lovestory z mého ¾ivota. Jenom decentní chválu a obdiv sympatické dámì s humorem.
S paní Ludmilou se známe-neznáme. Osobnì jsme se nepotkali nikdy a patrnì u¾ jí to nehrozí. Pracovnì jsme ovšem v kontaktu pár let, velmi øídkém, struèném a vìcném. Øekl bych, ¾e oba preferujeme struènost a ironický nadhled. Pokud se nìkdy do mého textu po publikování vloudila chybièka, øešili jsme to korespondenènì, velice rychle a prostì. Ovšem takových pøípadù bylo minimum.
Ani o tom posledním bych nepsal, kdyby mne pøístup paní šéfredaktorky doslova neokouzlil.
To bylo tak
Na jeden z víkendových dnù vyšel mùj text o èeském spisovateli. Spokojenì jsem si ho prošel, zdál se mi slušný, ale oko spoèinulo na chybì v datu narození. Udìlal jsem z nìj skoro stoletého kmeta. U poèítaèe jsem sedìl, napsal paní Ludmile, ta byla také na pøíjmu a chybu okam¾itì i opravila, tak¾e ji snad nikdo ani neregistroval.
Ovšem reakce paní šéfredaktorky mne okouzlila.
Napsala mi: Jsem blbá! V¾dycky data kontroluji.
Blbý jsem v tomto pøípadì byl jednoznaènì já, pøesnìji tedy chybující. Ocenil jsem ovšem, ¾e paní Ludmila zaèíná s hledáním chyb u sebe. Ne u tìch druhých, jak je v kraji zvykem.
Sna¾ím se o to celý ¾ivot té¾, zda úspìšnì, a» posoudí jiní.
Zakonèím své vyznání platonické lásky paní Ludmile konstatováním, ¾e je milé spolupracovat s takovou šéfredaktorkou. Vìcnou, úsmìvnou a s darem vzácné sebeironie a humoru.
JH