Hérakleitos, øeèený temný
Vím, ¾e se krátkými texty o antických filozofech pouštím na velice tenký led. O mnohých byly napsány tlusté a uèené knihy, u jiných nevíme pøesnì ani kdy se narodili, a jejich dílo se dochovalo jenom ve zlomcích nebo v ústní podobì. Proto berte zejména mé obèasné kategorizace jenom jako nastavení jisté smìrovky. Kdo má zájem, mù¾e zkoumat dál a hloub, kdo u¾ zájem nemá, ujasní si alespoò, kudy ta cesta vede.
Hérakleitos bývá vìtšinou oznaèován z Efesu. Mìli bychom vìdìt, ¾e to bylo øecké mìsto, které ovšem le¾elo v dnešním Turecku, v Malé Asii. Egejské moøe spojovalo toti¾ širší helenistickou obec. Zdá se, ¾e Hérakleitos pocházel z bohaté místní aristokracie, byl myslitel - samouk. Zaøadit ho mù¾eme na pøelom šestého a pátého století pøed naším letopoètem. Byl souèasníkem Pythagora, vìtšinou však s jeho myšlenkovou školou nesouhlasil.
Kdy¾ obèas slyšíte od našich politikù jednu z velmi oblíbených frází o nevstupování do stejné øeky, vìzte, ¾e èerpají z tohoto filozofa. To moudro je staré dva a pùl tisíce let. Hérakleitos tvrdil, a mìl pravdu, ¾e stejnou nohou nelze dvakrát vstoupit do té¾e øeky. Nebo», ne¾ nohu znovu ponoøíte, voda u¾ uplynula dál, a jak tvrdil: vše plyne. Panta rei, to je ta myšlenka, která stojí u základù filozofického myšlení, kterému se øíká dialektické. Na zatímním konci je Hegel, ale také Marx, pøiznám se, ¾e i já, aè ne tak uèenì.
Velmi zjednodušenì øeèeno, opakem dialektiky je metafyzika, tedy jistá víra ve statiènost svìta, jeho trvalou danost. Pùvodnì pojem metafyzika platil pro filozofii vùbec, pøesnìji pro úvahy o Jsoucnu, Bohu. Kdy¾ velký systematik Aristotelés dìlil vìdu, uznával fyziku a to, co je za fyzikou - meta ta fyzika. Ale je to opravdu ukazatel velmi, velmi zjednodušující. Mo¾ná spolu nìkdy nahlédneme do myšlení Aristotelova, ale zase jenom útr¾kovitì.
Hérakleitos byl prý také velký tupitel davù a zapøísáhlý nepøítel demokracie. Jako vìtšina pøedsokratovských myslitelù hledal jakousi pralátku, on za ni pova¾oval oheò, pøesnìji praoheò, èím¾ snad myslí nìco, co bychom pøelo¾ili jako energii. Veškerý vývoj se odehrává v souhøe protikladných sil. V tomto smyslu je tedy boj a válka "otcem všeho, králem všeho". Svìt ¾ene dopøedu svár protikladù, jednota v mnohosti a mnohost v jednotì. Boj jako symbol pokroku pozdìji pøevzali tøeba i Nietzche a Darwin.
Temným je dávný antický myslitel zván také proto, ¾e se prý stranil lidí, na konci ¾ivota byl dokonce patrnì prvním evropským poustevníkem. ®il sám v horách a ¾ivil se koøínky. Paradox jeho ¾ivota se podle anekdotických legend završil jeho osobitou léèebnou metodou. Po urèitì dobì, kdy byly jeho jedinou potravou koøínky, zaèal trpìt vodnatelností. Vrátil se do mìsta a svým pøíznivcùm pøikázal, aby ho zahrabali do hnoje. Vìøil, ¾e vodnatelnost vytáhne, uklidní. No a tak ten velký myslitel a objevitel protikladu, jako základního hybatele svìtových dìjin, zemøel v hromadì hnoje.
Patrnì mou chybou se nám trochu popletlo poøadí. Hérakleitos mìl pøedcházet Sókratovi, ale snad to pøe¾ijete.