Duchařina

Už si sotva budete pamatovat, jak jsem asi před dvěma lety vzpomínala na své "duchařské" zážitky, na podivnou znalost hrádku Hněvína v Mostě a pak na setkání s manželem zemřelé, o níž bych sama mohla přísahat, že jsem to já. Díky tomu jsem se asi před dvaceti lety seznámila se záhadologem Arne Vašíčkem, který si mé příběhy vybral k natáčení pro svůj televizní pořad o podobných zážitcích. Nemohu říct, že bych nějak toužila být viděna v televizi - a to ani tehdy ne, kdy jsem ještě byla pohledná paní. Ale jedno televizní přání, bohužel nesplněné, mám přece. Byl mi do vínku dán kontraalt, kterému technici v rozhlase říkali "mikrofonový hlas" a má touha nebyla dabing, ale možnost si zkusit podmluvit některý z přírodopisných nebo zeměpisných pořadů. Nějak to nevyšlo. Co naplat, přání bývají nevyslyšena. A možná je to tak i dobře.

A na mou duši nevím, jestli mám ve vzpomínání na své duchařské zážitky vypovědět jeden z nich, nemám-li v očích svých čtenářů vyvolat dojem - "no jo, Vencovská se zbláznila". No nešť, však mi to pěkně nandáte v komentářích.

Jak je o mně známo, často jsem se stěhovala. A jakkoli to zní neuvěřitelně - mé byty ke mně měly osobní vztah. Dokud jsem žila v početné rodině, tak to nebylo tak výrazné, nebyl čas, i když jsem si to uvědomovala. Ale když jsem pak před více než dvaceti lety jako vdova s odrostlými dětmi začala žít sama, dávaly mi mé byty jasně vědět, jestli mne "mají rády". A několikrát i velmi zřetelně. Jedna příhoda ale obzvlášť stojí za zmínku. To jsem sice nežila úplně sama, ke konci aktivního života jsem měla pár let partnera, ale stalo se to, když byl jako tlumočník ve Wiesbadenu při jednáních o Schengenu několik dní mimo Prahu. A právě tenhle náš byt mi obzvlášť při mnoha příležitostech dával vědět, že mi fandí.

Naše lednice se hodně nešikovně odledňovala a tak jsem partnerovu nepřítomnost uvítala s tím, že se aspoň vyhnu běžné ranní neshodě proto, že přes noc voda vyteče v kuchyni na zem a Jarda samozřejmě do té kaluže šlápne, uklouzne a bude navztekaný. No co chcete, mužský, nemůže si přece pamatovat, že přes noc odledňuji, což trvá nekonečně dlouho a nádoba na vodu v lednici, byť objemná, nepostačí.

Prima, jsem sama doma, já si samozřejmě pamatuji, že ráno mám napoprvé jít do kuchyně s hadrem a kýblem a tak jsem večer nastavila odlednění, naposledy vylila po televizi z mísy vodu a spokojeně usnula. Ráno se hrnu utírat a zůstala jsem na prahu jako přimražená. Na zemi ani kapka, lednice opět v plném provozu věci, které jsem na noc vytáhla na linku uskladněné v ní ....

No tak, řeknete si samozřejmě, v noci ji to strašilo a tak vstala, v polospánku dala vše do pořádku, pak to zaspala a teď ráno se diví. Problém je ale v tom, že já jsem nemohla tohle všechno udělat, aniž bych se dokonale probudila a věděla moc dobře o tom, že vstávám z postele. Dneska už mám "stařeckou" vyvýšenou postel, ale tehdy jsme spali na moderních nižších lehačkách a už tehdy mne začínala pořádně zlobit kolena. Vstát z postele a nezaskučet bolestí, dokonce se přitahovat za kliku otevřených dveří do pokoje a neprobrat se - nemožné! A nepamatovat si, že jsem takhle musela skučet v noci - no vyloučeno!

Pak se mi tak stala ještě jedna naprosto neuvěřitelná věc, ale tu už si opravdu netroufnu vyprávět, tak je neskutečná. A při tom bych řekla, že na tajemno nijak zvlášť nevěřím, i když se "bojím" docela ráda, ale jen tak, pro obzvláštnění běžných dnů. A proč jsem si na to vzpomněla právě teď? No, stalo se mi něco, co by se možná dalo nějak technicky vysvětlit, i když mne nic nenapadá. Už dávno, ještě za totáče jsem si pro útěchu po manželově smrti na Staroměstském náměstí koupila keramického - no jak to nazvat? Postavička jako z dětských seriálů, na kulaté směšné hlavě to má nějaký trojroh, je příjemně hnědá - prostě říkám jí Zmok a odjakživa stojí ve zcela určité poloze na televizi. Hne se jen tehdy, když ji zvednu, abych utřela prach. Ale jsem protivný "punťa", zase ji narychtuji přesně do "předepsané" polohy. Rodině jsem pro tohle rovnání věcí odjakživa byla pro smích. A v posledních dnech mi něco při sledování zpráv vadilo, že není jak má být - koukám, Zmok se nedívá k oknu, ale otočil se a kouká na mne. A právě dneska večer znova, už potřetí. Při tom ve stavu naprosté příčetnosti vím, že jsem se ho ani nedotkla, prach jsem, nepořádnice, neutírala už dobré tři dny. Ulice je klidná, nic domem neotřásá, ani zvuk telky nemám tak nahlas, aby to mohlo mít nějaký vliv - celé roky se ani nehnul - prostě se to strašidýlko už třikrát samo od sebe otočilo a zírá na mne. Něco vzkazuje?

Naďa Vencovská

Další články autorky