Co praví legendy a pověsti...

Kříž s Kristem v klášteře křižovníků u Karlova mostu

Na chodbě starého kláštera visí veliký kříž s Ukřižovaným. Kristus má ve své tváři výraz bolesti a utrpení tak pravdivé, až se člověk otřese hrůzou. Jak vznikl tento kříž, vypráví pověst.

V malém domku nedaleko kláštera žil jeden mladý řezbář. Nikdo nevěděl odkud přišel, ale dřevu rozuměl jako málokdo. Byl velmi ctižádostivý, chtěl vyřezávat umná díla, aby se každý u nich zastavil a podivoval se, ale protože ho nikdo pořádně neznal, tak i zakázky neměl. Řezbář byl chudý, peněz neměl a i když se mnohokrát pokusil nabídnout svůj um v palácích a nebo kostelích, zakázky nesehnal. Možná to bylo i tím, že chtěl svoji práci provádět podle svého, nechtěl ani v maličkostech ustoupit od své představy, neuměl být pokorný. Tak většinou vše skončilo hádkou a řezbář se vždy vrátil domů s nepořízenou.

Aby se trochu udržel nad vodou a neumřel hlady, tu a tam vydlabal z dubového kmene dřevěnou štoudev a jiné, potřebné věci pro domácnost. Anebo pomáhal kolářům s hlavicemi a loukotěmi. Jednoho dne se v jeho domku objevil křižovník z kláštera. Řekl mu, že se o něm dozvěděl, že rozumí dřevu jako málokdo. Také mu řekl, že ve starém klášteře měli mnoho vzácných památek ze dřeva, ale že při švédské střelbě o všechno přišli.

A protože vybudovali klášter nový, chtějí mít tam zase pěkné věci. Nabídl mu, že by pro ně mohl pracovat, že zakázek bude mít dost. Ale v první řadě že by chtěli, aby jim vyřezal nový kříž s Kristem. Ten starý se rozpadl při přenášení, byl celý prolezlý červotočem. Nebylo to jenom tak, tím by taky křižovníci zjistili, jestli je opravdu takový šikovný, jak se o něm povídá. A pokud budou spokojeni, dostane další zakázky na ozdobné rámy a sochy. Řezbář se zaradoval a slíbil vyřezat takový kříž, který nikde jinde nebude.

Křižovník už chtěl spokojeně odejít, slyšel o řezbáři také, že s ním není vždy hladké jednání. Tu se mu mladý řezbář přiznal, že je tak chudý, že nemůže pro zakázku koupit dřevo. Křižovník mu tedy nechal zálohu na práci a řezbář nakoupil vzácné dřevo a mazlavou hlínu. Sám moc dobře věděl, že na tom závisí celý jeho život. Když nebudou křižovníci spokojeni, tak už po celé Praze nikdy a nikde nesežene práci.

Chtěl nejdříve svou představu Krista vymodelovat do hlíny a potom teprve vyřezat. Řezbář k tomu potřeboval model. Dlouho hledal, dlouho nikoho nemohl najít, až si vzpoměl, že potkává v okolí Karlova mostu mladého žebráka. Zjistil, že žije v rozpadlém domku za městskými hradbami a vypravil se tam za ním. Docela rychle ho přemluvil, aby mu byl modelem. Žebrák souhlasil a řezbář byl spokojen. Žebrák byl přesně to, co potřeboval, byl nemocný, vyhublý a hlad a bída mu vryly do tváře nesmazatelné stopy, ale obličej ukazoval také zvláštní ušlechtilost a poctivost. Žebrák stál řezbáři každý den modelem. Ten chtěl mít všechno realistické a tak přivazoval žebrákovi ruce k dřevěnému břevnu a pečlivě se snažil zachytit každou maličkost v jeho vyhublém těle. Vše šlo dobře až do té doby, než řezbář začal modelovat tvář. Ta mezitím dostala jinou podobu. Žebrák byl rád, že má denně teplé jídlo a byl se svým osudem spokojený a jeho výraz ve tváři se tou spokojeností také změnil. Řezbářovi se práce nechtěla dařit, nepomohlo okřikování, prošení a přemlouvání, nepomohlo ani to, že přivázal žebráka tak silně, že se nemohl pohnout bolestí.

Jednoho dne řezbář řekl žebrákovi, že ho neodváže tak dlouho, dokud nezachytí jeho tvář tak, jak by ji chtěl mít. Žebrák se snažil, ale řezbář nebyl pořád spokojen. Žebrák nakonec začal volat o pomoc, cloumal sebou a chtěl se vyprostit. Řezbář už viděl, že nebude moct zakázku dokončit a že zůstane v bídě, tak v návalu zuřivosti popadl nůž a hodil ho po žebrákovi. Udělal to dost velkou silou a nůž se žebrákovi zabodl přímo do srdce. Ten jenom slabě vykřikl, sklonil hlavu a už se nepohnul. Řezbář se vylekal, ale když zpozoroval, že tvář žebráka má ten výraz, který potřeboval, začal honem modelovat a neustal, dokud nebyl hotov.

Potom žebráka odvázal a zakopal ho do sklepa, bez výčitek svědomí. Krista začal vyřezávat podle předlohy a práce mu šla od ruky. Brzy mohl kříž donést do kláštera. Převor a křížovníci se dlouho dívali na tvář Krista v údivu. Byla tak věrná a pravdivá, jak ji nikdy nikdo ještě neviděl. Řezbáře pochválili za vynikající práci, dobře mu zaplatili a hned zadali i práci novou. Měl dělat vyřezávané rámy k obrazům. V tu dobu už se po zavražděném žebrákovi začali shánět jeho přátelé žebráci, s kterými sedával u mostu. Řezbář je ale vždycky odbyl, že nic o něm neví. Sám se začal chovat dost podivně. Tak dlouho se těšil, že bude mít dost práce a teď dřevo leželo a on se ho ani nedotknul. Marně se chodili z kláštera ptát, kloudně jim neodpověděl. Řezbářova chování si všimli i sousedé a brzy se rozneslo, že se pominul rozumem. Chvíli seděl a nic neříkal, z toho začal běhat jako smyslů zbavený. Podezření, že žebráka zabil sílilo a když za ním nakonec přišli z radnice a prohledali dílnu, našli nůž se stopami staré krve. Řezbáři už zapírání nepomohlo, přiznal se a řekl, co a jak se stalo. Ukázal i kde zakopal mrtvolu. Soud ho odsoudil ke ztrátě hrdla a řezbář skončil na popravišti. Jak se mladý řezbář jmenoval, dnes už nikdo neví, zůstal po něm jenom tenhle starý kříž u křižovníků v klášteře. Dřevo už zestárlo, ztmavlo a popraskalo, ale pohled na tvář Krista dodnes vzbuzuje pocit hrůzy.

Olga Kotačka

Další články autorky