Co praví legendy a pověsti...
Pověsti k plumlovskému zámku - Zkamenělá paní

Jedna z plumlovských paní milovala velice ruční práce. Jakmile paní zjistila, že některá služebná je zběhlá a pilná v ručních pracích, tak se ta služebná měla na zámku velice dobře. Ostatní služebné byly na ty hrubé práce a tak se také na hradě dlouho neudržely a odcházely.

A plumlovská paní byla taky velice pyšná na to, že uměla krásně vyšívat a plést, vše vypadalo jako jemná krajka. Proto se jí také velmi dotklo, že jí jednou její manžel řekl, že ona sice dělá krásné věci, ale že viděl v kovárně pod hradem ještě krásnější výšivky. Paní se cítila dotčená a tak se rozhodla, že se do kovárny vypraví a podívá se sama, zda je to pravda. V kovárně našla mladou dívku, která vyšívala krásnou stuhu. Paní si práci prohlédla a pozvala dívku na hrad, že by měla pro ni práci. Dívka přisvědčila, že tedy půjde.

Na hradě jí paní zavřela do malé komůrky a dala jí vyšít nejprve šátek. Dívka vyšila nádherné květy, že jenom z blízka bylo vidět, že jsou vyšitá, tak vypadaly krásně. Potom jí paní nechala vyšít fěrtošek, i ten byl překrásný. Tak si nakonec paní vymyslela, že dívka musí vyšít stuhu, kterou by mohla omotat celý hrad a to měla udělat během jednoho dne, tak jako předchozí výšivky. To už děvče nemohlo dokázat, byla za ty dva předchozí dny unavená, vyšívala dlouho do noci. Ale paní se na ni rozkřikla, že se jí nechce, že je líná. Dívka se rozplakala a rozhodla se, že raději ukončí svůj život. Ale ještě předtím, než se oběsila na stuze, kterou měla vyšít, proklela plumlovskou paní hroznou kletbou. Přála jí, aby zkameněla a nedošla dříve klidu, dokud se plumlovský hrad nerozpadne na kámen.

Paní na kletbu brzy zapomněla, co šlo o nějakou služebnou a její kletby...
Tak opět sedávala na svém oblíbeném místě na srázu nad rybníkem a bavila se ručními pracemi. Jednou při pletení jí klubíčko vlny spadlo a skutálelo se až k rybníku. Paní se nechtělo dolů a kolem nebyl nikdo, kdo by jí klubko mohl podat. Tak si jenom povzdychla, že by bylo krásné, kdyby jí to klubko mohl někdo podat. Ani to nedomyslela do konce a už se před ní objevil krásný mladý rytíř, uklonil se jí a podával jí klubíčko vlny. Paní mu ani nestačila poděkovat, když rytíř byl pryč. A jakmile se paní klubíčka dotkla, začala kamenět. Ještě dnes před zámkem, na srázu nad rybníkem, je kámen, který připomíná sedící ženu.

O zkáze plumlovského zámku
Kdysi dávno žil na plumlovském zámku jeden statný a sličný rytíř. Tomu přisoudily sudičky při jeho narození velkou válečnickou moc a nezranitelnost. Jenom jedna sudička vymezila, že mu neublíží žádná zbraň, mimo praku. Když dospěl, byl z něj brzy oslavovaný válečník a jeho sláva se rozkřikla po celém širokém okolí. Rytíř se oženil, ale v manželství spokojený nebyl. Jeho žena byla hrdá a sobecká, velice často vybuchovala hněvem kvůli maličkosti a tím rytířův život nebyl vůbec klidný a spokojený. Tak není divu, že pokud rytíř mohl, tak z hradu utíkal do podhradí, tady se mu dýchalo volněji. Při jedné takové vyjížďce do podhradí uviděl v kovárně, kam zajel, aby mu nově okovali koně, veselou a krásnou dívku. Na první pohled se do ní zamiloval a netrvalo dlouho, dívka z kovárny milovala rytíře také.

Jisté je, že rytířova manželka se brzy o tom dozvěděla a přísahala pomstu. Jenže .... rytíř byl prakticky skoro nezranitelný. V té době se vrátil z jedné vojny bratr té dívky z kovárny, byl to vynikající prakéř. Toho využila manželka rytíře, když se o jeho návratu dozvěděla. Navštívila ho v kovárně a vyzvala ho, aby pomstil hanbu své sestry. Jisté je, že mu podala příběh této lásky upravený podle svého. Dívčin bratr souhlasil a tak se každý den vypravoval k úpatí skály, odkud měl krásný výhled na zámek.

Jednoho dne brzy potom se rytíř díval z okna zámku směrem ke kovárně, když jej zasáhl kámen přímo do čela. Kámen vystřelil prakem dívčin bratr. Rytíř padl mrtvý k zemi. Rytířova smrt se rychle po podhradí rozkřikla, všichni ho měli rádi. Dívka se tu zprávu dozvěděla od svého bratra, který jí řekl i proč a na čí popud to udělal. Dívka plakala a ve svém žalu vyřkla nad hradem na skále těžkou kletbu. Každý rok se měl z hradu utrhnout kámen a to tak dlouho, dokud z něj nezůstanou jenom ruiny.

Meluzína
Na plumlovském hradě žil kdysi velmi bohatý a urozený pán, byl vdovcem. Jeho žena zemřela již před léty a on se staral o své dvě dcery, které nade vše miloval. Mladší se jmenovala Meluzína a měl ji každý rád. Starší Lidmila byla zlá, hašteřivá a lakomá, navíc svoji mladší sestru neměla ale vůbec ráda. Tak její hlavní starostí bylo, jak to udělat, aby otec odkázal celý majetek jenom jí a ne i Meluzíně. Jejich otec často z hradu odjížděl za povinnostmi a o chod hradu se starala starší Lidmila. Ta hlídala každý vydaný groš a přísně trestala sebemenší přestupky buď vězením a nebo nepřiměřeným výpraskem holí. A když se Meluzína potrestaných zastávala, sestra se jí jenom vysmála a trest zpřísnila.

Lidé se Lidmily báli a také se báli postěžovat jejímu otci, když se vrátil na hrad. Také Meluzína se bála otci stěžovat. Otec byl vždy s Lidmilou spokojený, viděl, že na hradě je vše v pořádku, ale ostatní neviděl. Tak Meluzína raději chodila ven, do lesa a tam si mohla bez zábrany poplakat. Jednou ji slyšel plakat kolemjdoucí mládenec a tomu Meluzína řekla, jak žije na hradě a jak se jí tam nelíbí. Mládenec ji utěšoval a brzy se začali scházet pravidelně.

Ani jednomu z nich nevadilo postavení toho druhého, že Meluzína byla dcera hradního pána a mládenec jenom obyčejný kovář ze sousední vesnice. Jednou zase Lidmila svojí sestře zle vyčinila a ta se s pláčem rozjela za svým milým do kovárny.Ten jí ukoval malou podkovu pro štěstí. Jenže služka, která Meluzínu sledovala, hned vše za tepla řekla Lidmile. A Lidmila už věděla, jak to udělat, aby majetek zůstal jenom jí.

A tak, když se otec opět vrátil na hrad, Lidmila si začala stěžovat na chování svojí sestry Meluzíny, dokonce přivedla i tu služku, s kterou měla domluveno, co má hradnímu pánovi říct. Otec se velmi rozzlobil a nechal si Meluzínu zavolat. Ve zlosti rozhodl, že jeho dcera Meluzína musí zůstat na hradě a nesmí ze své komnaty, dokud jí nesežene ženicha, který by jí byl rovný stavem a ne jako nějaký kovář. Meluzína se bránila, ale bylo vše marné. Navíc Lidmila měla dohlížet na to, že se stane vůle otce. Otec odjel a Meluzína musel zůstat ve své komnatě na hradě. Psala lístečky svému milému, ale služka je předávala Lidmile. Jenže se stalo, že hradní pán byl na jedné cestě přepaden a následkem zranění, které při přepadení utržil, brzy zemřel. Toho využila dokonale Lidmila. Svoji sestru Meluzínu nechala zavřít do sklepa, kam jí proradná služka nosila jenom chléb a vodu a sama se prohlásila za jedinou dědičku. A když se někdo po Meluzíně ptal, tak řekla, že její sestra je těžce nemocná a nemůže z lůžka. Lidmila věznila nešťastnou Meluzínu dlouhý čas, až se ta utrápila k smrti.

Duch Meluzíny bloudí i dnes za větrných nocí po zámku, který byl postaven na místě starého hradu. Pláče a naříká nad nespravedlností otce a svojí sestry Lidmily.

Olga Kotačka

Další články autorky