V zamyšlení pøed pamìtní deskou
O Balbínovi, Pelclovi, èeských bratøích, vzbouøencích a Komenském
Zastavíme-li se u kostela svatého Havla v Rychnovì nad Knì¾nou, mù¾e nám toto rozjímání poslou¾it jako doklad dialektiky vývoje. Nebo» ne na mnoha místech se najde tolik rozporností jako právì zde. Posuïme sami. Jeho kmotrem byl Albrecht z Valdštejna, jako 27letý se úèastnil obrany Karlova mostu proti Švédùm, na bojišti se seznamuje s barokním malíøem Karlem Škrétou (v kolowratské sbírce na zámku máme pøece jeho nejslavnìjší obraz Portrét Jetøicha Vitanovského z Vlèkovic) a pamìtní deska na rohu kostela je vìnována P. Bohuslavu Balbínovi, T. J. Zkratky by nás nemusely zaskoèit: P. = páter, knìz, T. J. = tovaryšstvo Je¾íšovo, jezuitský øád, tedy Balbín byl jezuita. Ostatnì i vlevo na obrázku je to napsáno na barokním portrétu ze Zlatokorusnké klášterní školy. Pøipus»me, ¾e byl katolík, ale u¾ ménì horlivý misionáø. Urèitì nepatøil mezi typy Koniášù, je¾ mìl na mysli František Martin Pelcl, kdy¾ si v Pamìtech k 30. bøeznu 1781 poznamenal: „Toho dne pøišlo císaøské naøízení, aby tak øeèení misionáøi byli odstranìni a zrušeni. Bylo jich v celých Èechách asi 24... Kam pøišli, stavìli na námìstí nebo v kostele kazatelnu, kde kázali ráno i odpoledne pokání. Kdy¾ odcházeli, zanechávali po sobì v¾dy 3 nebo 4 osoby, které se zbláznily. Jejich pøièinìním bylo mnoho tisíc lidí uvr¾eno do neštìstí a nesèíslné knihy spáleny. Sláva panovníkovi, který odstraòuje a hubí sbìø, lidskému rozumu tak nebezpeènou.“
Zdá se, ¾e však Balbín mínil svoji misii v Rychnovì nad Knì¾nou dobøe. Kdy¾ se k nám na jaøe 1650 dostal, ubytoval se nejspíš v mokrohovském domì, nejvìtším to tehdy domì ve mìstì. My víme, ¾e to byl dùm opuštìný nekatolíkem a ¾e jej církev katolická vyu¾ila pro svoji faru. Kázal v kostele svatého Havla, a mù¾eme-li vìøit pramenùm, obrátil na Kostelecku a Rychnovsku k víøe katolické 1500 lidí (farnost se táhla a¾ ke kladským hranicím). Pøesto¾e vyrùstal v dobì vítìzného ta¾ení ofenzivní rekatolizace, jeho forma byla údajnì pøíliš mírná a o tomto období sám prohlásil, ¾e se mu podaøilo bez výhrù¾ek a násilí získat pro katolickou víru stovky lidí, a to v dobì, kdy z dùsledkù váleè¬ných událostí poklesl v Èechách poèet obyvatel skoro o polovinu. Zøejmì to nebylo moc platné, proto¾e mu jich 150 z naší farnosti kolem svatého Bartolomìje s dobytkem i nejmenším náøadím zbìhlo za hranice. Ani Balbínovi pøedstavení spokojeni moc nebyli, poslali tedy jiného a tomu jich uteklo 300. Èerstvì vysvìcený knìz 29letý Balbín je tedy po krátkém - ani ne roèním - pùsobení poslán pryè odtud. Nebudeme sledovat jeho ¾ivotní pou», jen pøipomeneme Klatovy, nebo» mají spojitost s Rychnovem.
V nich napsal 1672 dílo, je¾ se vymyká výraznì z celé jeho tvorby – Obrana jazyka slovanského, zvláštì pak èeského. Latinsky napsanou knihu o 18 kapitolách s jedinou èeskou vìtou Nedej zahynouti nám ni budoucím ponechal v rukopise. Teprve po 100 letech se k ní dostává František Martin Pelcl a vydává ji tiskem.
Ostatnì ani dlouhá doba - víc ne¾ 100 let! - neubrala nic na revoluènosti díla. Musíme si uvìdomit, ¾e v dobì vydání (1775) pøitáhl jeden ze selských houfù a¾ do Prahy; právì toti¾ probíhalo velké povstání, je¾ tak neblaze skonèilo 26. bøezna u Chlumce nad Cidlinou. A v tuto kritickou dobu prošla kniha cenzurou, vyšla koncem bøezna a u¾ zaèátkem dubna bylo udání na guberniu (zemské vládì). Následoval zásah pra¾ské cenzury, jen¾e èást výtiskù u¾ byla prodána, dost jich tajnì dopravili do Lipska a zbylých 500 exempláøù bylo zabaveno. Popisovat nechutná jednání nemá cenu, jen tolik uveïme, ¾e si Obranu nechala pøedèítat sama císaøovna. Výsledek? Vídeòská dvorní cenzura udìlila pra¾ské cenzurní komisi dùtku, ale nedoporuèila zákaz prodeje. Sama císaøovna rozhodla na konci roku Obranu nezakazovat, ale taky u¾ víckrát netisknout. Pozoruhodné je, ¾e ani potom lapálie neskonèila - ještì 1779 se stí¾nost na tuto knihu projednávala u dvora. Dùsledky? Cenzor, co knihu propustil, se zøekl místa, ale tradující se názor, ¾e si Pelcl musel odpykat tøi dny vìzení, vyvrátil znalec Pelclova díla a ¾ivota Josef Johanides.
Øíkává se, ¾e i knihy mají své osudy. O spise Obrana jazyka slovanského, zvláštì pak èeského, který rozhodnì není nìjakým kabinetním uèeneckým traktátem, ale vášnivým politickým pamfletem, to platí stejnì. I pokraèování bojù o vydání je zajímavé - výòatky z Obrany uveøejòoval Havlíèek ve svém Slovanu (1850) a celá vyšla èesky a¾ 1869.
Rychnováci mohou být právem pyšní na svého rodáka Pelcla, poèínal si pøi vydání diplomaticky a navíc - uveïme popravdì - mìl vynikajícího ochránce v hrabìti Nosticovi. Pøímo se nám nabízí paralela s Pelclovou knihou Pamìti, která mìla v podstatì stejné osudy. Umí si nìkdo pøedstavit, ¾e by za jeho ¾ivota mohla být uveøejnìna tøebas tato její èást? Citujme: 15. èervna 1782. Døíve musel ka¾dý doktor pøi promoci a ka¾dý profesor jednou za rok pøísahati, ¾e bude vìøit a uèit, ¾e Panna Maria poèala bez poskvrny. Však se Pelclovi taky øíkalo Arcièech.
My se vrátíme ještì do dob pronásledování nekatolíkù, do 16. a zejména 17. století. Slovo pikhart bylo tehdy bì¾né v protireformaèní literatuøe, znamenalo v podstatì nekatolíka. Takovými v našem okolí byli pøedevším èeští bratøi. Pøesto¾e ¾ili pøíkladnì, spoøádanì, pracovitì, pøece se proti nim vydávala ostrá naøízení. Byli obraceni na víru nebo odcházeli za hranice. A kdy¾ zùstali? Zatvrzencùm dali do obce 10 a¾ 20 vojákù na stravu a byt, a co mìli chudáci dìlat. Takový èlen zlopovìstné sekty pikhartské radìji ujel se svými 500 souvìrci do vyhnanství; stalo se na Rychnovsku za Ferdinanda I. Na víru neobrácený a u nìkoho pøechovávaný zpùsobil svému chránìnci hotovou pohromu - pokuta 100 kop èeských grošù, pøípadnì - pozdìji - ztráta majetku i hrdla. Pøejete si další pøíklady? V soukromí provozovaná pobo¾nost - dáš 4 litry voskového svìtla katolickému kostelu. Bratrský sbor v Rychnovì ponièen, pøítomní èlenové jednoty zbiti a uvìznìni. Ani za tøicetileté války lépe nebylo - naším krajem procházela vojska saská i švédská a s nimi se na èas vraceli i naši nekatolíci. Ale jen cizí vojska odešla, navrátilci dopadli zle. Napø. Valdštejn sice Sasy vyhnal, ale nato pobil 500 reemigrantù a 600 jich dal uvìznit. Tyto cejchem potrestal, mnohým nosy uøezány. Zemì zplundrovaná, tøi ètvrtiny království zkonfiskovány, i našemu pánovi na Rychnovì Kryštofu Bettenglovi mladšímu byl majetek zkonfiskován za pomoc Fridrichu Falckému. Opakovaly se morové epidemie, lidé odcházeli ze zemì, a tak v zemi zùstala tøetina obyvatelstva a zanikla tøetina vesnic. V Rychnovì zbylo asi 800 lidí, i rychnovský hrad byl zpustošen - postarali se o to Švédové 1639, pro ukrutnosti nazývaní èerní Nìmci.
Èím zakonèit? Tøeba krátkou a pravdivou historií: V zimì 1628 vypuklo na Smiøicku, Opoèensku a Novomìstsku selské povstání. Jeden asi 70èlenný houf vzbouøencù odtáhl na ®almanovu Lhotku (nyní Kostelecká Lhotka), zabil tam malíøe a pátera Kamila Gramba. Tento jezuita nebyl ledaskdo - za prvé bratr Kašpara Gramba (Nizozemce, jeho¾ úkolem bylo po Bílé hoøe vyèistit zdejší krajinu od pikhartù) a za druhé èlen reformaèní subkomise pro rychnovské a sousední panství. Ve starší literatuøe bývá líèen páter Gramb jako mírný, pravda je spíš opaèná - jako knìz ¾il ¾ivotem svìtského feudála. Všechno bylo dost slo¾ité, tøeba to, ¾e v kritické dobì byla na ®almanovì Lhotce pøítomna Magdalena Grambová, švagrová Kamilova, co pøinesla na Vambersko palièkování. Ta s dìtmi zachraòovala holý ¾ivot, její man¾el v té dobì zrovna válèil v severním Nìmecku. Císaø Ferdinand II. u¾ 14. bøezna 1628 vydal patent s oznámením o tìchto bouøích, souèasnì pøišlo císaøské vojsko a následovaly tresty vzbouøencùm. Zohavené tìlo Grambovo bylo vystaveno v kapli svatého Klimenta v Hradci Králové, kde je sedmiletý Balbín vidìl vystaveno. Do toho vlo¾te povìst, ¾e krátce pøedtím mìl procházet právì Rychnovskou Lhotkou - na protìjší stráni - a Rychnovem Jan Ámos Komenský.
Poslední pohled vìnujme pamìtní desce Bohuslavu Balbínovi - první jeho kritický ¾ivotopis napsal Hugo Toman, ostatnì zase Rychnovák. Ale zpátky k ní - skoro bych vìøil, nebýt ateistou, ¾e i pøi jejím odhalení zasáhl nìjaký Osud - druhou noc nato byl Mnichov. Staèí se pozornì podívat dolù na desku, odhalena byla 28. záøí 1938. A kdopak ještì ví, ¾e jeho kmotrem byl Albrecht z Valdštejna, ale to bychom se dostali do Jièína nebo a¾ Chebu…