Porcelánové panenky jsou z Nových Èech
Èeští návštìvníci u¾ na mnoha místech naší republiky (Strakonice, Valašsko, Frýdek-Místek, Mìlník, Bìlá pod Bezdìzem, Benátky nad Jizerou, Doma¾lice, Chomutov, Znojmo, Kutná Hora, Jablonec nad Nisou, Ústí nad Orlicí, Šumperk, Doma¾lice, Hodonín, Semily, Jindøichùv Hradec) mìli mo¾nost obdivovat se kráse porcelánových panenek z tvùrèí dílny Anny Šlesingerové (v souèasné dobì v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy). ®ije se svým man¾elem Jiøím blízko Norimberku, kam emigrovali v roce 1965, zakoupili domek a usadili se zde natrvalo.
Anna Šlesingerová je nejen výtvarnice, která panenky navrhuje, ale sama je modeluje z pastelíny nebo hlíny. Pro ka¾dý díl musí napøed zhotovit sádrovou formu a panenky potom odlévá z porcelánu. Ten se vypalováním v peci, kterou výtvarnice rovnì¾ vlastní, srá¾í zhruba o 15 %, tak¾e se s tím musí od poèátku poèítat.
Jen pro zajímavost a pøedstavu uvedu, ¾e panenka o velikosti 70 centimetrù (nikoliv celá, ale jen její hlava, dvì ruce a dvì nohy) spotøebuje 50 kilogramù sádry. Teprve po dùkladném vysušení lze panenku odlévat z porcelánu nebo jakéhokoliv jiného licího materiálu.
Na výstavách lze spatøit kolem 150 rùzných panenek - od tradièních typicky èeských postavièek z pohádek, bájí a povìstí a¾ po portrétní panenky, vyrábìné vìtšinou na zakázku. K tomu je ovšem tøeba vyrobit potøebné doplòky a pøíslušenství, jako je ošacení, obutí, šperky a jiné ozdoby, kabelky, deštníky, barevné sluneèníky, ale také kusy miniaturního nábytku nebo pískovištì, kde si lze s panenkami hrát.
V zemích vyspìlé Evropy jsou obchody, kde lze koupit formy pro reprodukce také starých francouzských, nìmeckých, ale i moderních panenek. Prodávají i ostatní materiál, potøebný pro jejich výrobu, jako napøíklad oèi, paruky, obleèení nebo boty. Rovnì¾ naše výtvarná umìlkynì musí dodr¾ovat urèitá pravidla – vedle výrobní znaèky originálu zvìènit i svùj monogram a rok výroby, aby bylo napøíklad zøejmé, ¾e jde o reprodukci, nikoliv o padìlek. Panenkáøi mají v zemích západní Evropy dokonce své cechy, poøádají pro své èleny soutì¾e a vzdìlávací kurzy a uèí novým technikám pøi zpracování porcelánu a jeho malování.
Reprodukce starých panenek má svùj pùvod v USA – není dávný, asi pøed tøiceti lety vznikla jako alternativa velmi drahých originálních panenek svìtoznámých výrobcù. Odtud se výroba a zájem o reprodukované panenky rozšíøil do mnoha zemí Evropy. Nároèná je reprodukce starých francouzských panenek, které se døíve pou¾ívaly na hraní nebo také místo módních katalogù. Takové panenky musí mít i spodní prádlo, košilku, šnìrovaèku, punèochy. Jednotlivé díly této panenky se odlévají z bílé hmoty, ale také zabarvené, rù¾ové, ¾luté (pro Èíòany), èerné (pro èernochy) nebo èervené (pro Indiány). Vìtšinou se barva musí nanášet v nìkolik vrstvách, které jsou jednotlivì vypalovány. Napøíklad hlavièka takové starodávné francouzské panenky jde do pece i desetkrát. Kloubové tìlíèko je ušito z jemnì vydìlané kozí kù¾e, vycpané døevìnými pilinami. Neménì pracné jsou staré nìmecké panenky, jejich¾ originální formy pocházejí a¾ z roku 1880. Pøi reprodukci tìchto panenek pou¾ívá „Pupenateliér Anny Šlesingerové“ k pøipojování rukou a nohou k tìlíèku malé drátky. Zhotovit podobnou panenku pøedstavuje týdny práce, a¾ také tøi mìsíce.
Dokonce se jí podaøilo nalézt panenku z bývalého c. a k. Rakouska, odnìkud z Dubí u Teplic. Formu na hlavièku ve zbìdovaném stavu kdosi pohodil na skládku, pøièem¾ oblièejová èást byla k nepoznání, jedno ucho chybìlo vùbec. Pøi reprodukci pomohla obrazová dokumentace.
Výstavy Anny Šlesingerové vyvolávají u nás velký zájem o výrobu panenek. Po pìtileté tradici kurzù o jejich výrobì vznikla v roce 2000 soutì¾ Èeská panenka. Do ní se hlásí desítky spokojených absolventù kurzù, ale i ostatní zájemci o prezentaci tohoto druhu umìní. První roèník se konal ve Strakonicích a potom, v prostorách zámku v jihoèeské Blatné, kde soutì¾ podporuje mìstský úøad a pracovníci jeho kulturního oddìlení.
Pro letošní soutì¾ bylo vyhlášeno téma: Vánoèní pøíbìhy od Martina do Tøí Králù. V historických prostorách karmelitánského kláštera v Jindøichovì Hradci se shroma¾ïují desítky soutì¾ních panenek, ale vlastnì také panáèkù a loutek. Mezitím se chystá další výstava v Olomouci, aby stihla ještì pøedvánoèní termín.
A jaká je úloha man¾ela Anny Šlesingerové? Vydatnì pomáhá ve všem, proto¾e od pradávna je „broukem Pytlíkem – pro práce všeho druhu“ a své nìkdejší elektrotechnické øemeslo nezapøe. Ale jeho zájmy jsou mnohem širší, staèí zabrousit do literatury, historie, povídání o významných osobnostech a u¾ jste s ním na jedné lodi jako doma. Však on to byl, kdo mne vyzkoušel ze znalostí dìjepisných. Víte, kde jsou Nové Èechy? Tak si pøeètìte ještì nìkolik následujících øádek.
Sedmdesátiletý Jiøí Šlesinger je zastáncem známého rèení: Kdy¾ chceš vìdìt, kam jdeš, musíš napøed vìdìt, odkud jsi pøišel. A pøi jeho praktickém uplatòování objevil zajímavé kulturní a dìjinné spojitosti a tìch je opravdu po¾ehnanì kolem Norimberka, kde ¾ije se svou man¾elkou (jak u¾ jsem uvedl výše, ale pøesnìji jde o mìstys Schwanstetten).
Socha Karla IV. se nachází pod hodinami kostela v Norimberku, který dal panovník postavit v letech 1352-58 kým jiným ne¾ Petrem Parléøem (pracoval na stavbì chrámu sv. Víta v Praze). Na kostele je orloj a na nìm se ka¾dý den ve 12 hodin chodí Karlu IV. klanìt sedm nìmeckých kurfiøtù. Další èeský moment: jak Václav (*1361), tak Zikmund (*1368) se narodili v Norimberku.
Pøi výjezdu z Norimberku silnicí B 14 mù¾eme spatøit repliku hranièního kamene, proto¾e tudy skuteènì probíhala hranice Horní Falce a èástí Støedního Franku. Toto území získal Karel IV. pro vytvoøení spojovacího koridoru mezi Lucemburkem a Èeským královstvím. Ano – ocitli jsme rázem v Nových Èechách!
Zmínìná silnice B 14 je èástí hlavního spojení Norimberka s Prahou, øíkalo se jí Zlatá cesta. Nebo také Øíšská cesta, proto¾e ji pou¾ívali králové pøi cestì na snìmy nebo k volbì císaøe. Na námìstí v další zastávce v mìstì Laufu najdeme dùm s pamìtní deskou, ¾e zde pøenocoval Mistr Jan Hus pøed svojí cestou na popravu do Kostnice. A hned pod námìstím stojí zámek sv. Václava, u jeho vstupní brány má svoji sochu zhotovenou Petrem Parléøem v roce 1360. Celý zámek je z pískovce a zpùsob jeho opracování dává tušit, ¾e šlo o stavitele Matyáše z Arasu (ten postavil také kapli sv. Kateøiny u nás na Karlštejnì).
Jsou i vzpomínky nemilé. Mìsto Sulzbach a jeho okolí bylo v roce 1430 obsazeno husity a témìø úplnì znièeno. Rychle dál do Pegnitzu, kde jsou u¾ jen zbytky dalšího hradu Karla IV. Název zùstal: Böhmenstein.
V roce 1998 oslavoval Norimberk 950 let od svého zalo¾ení, rok pøedtím byl otevøen dálnièní úsek Plzeò – Waidhaus, tak¾e byl uèinìn dìjinný krok nìmecko-èeských vztahù, které nám pøipomíná historické spojení ji¾ pøed mnoha staletími Zlatá cesta – Via Carolina.
Nu – a jsem zpátky u panenek, proto¾e ty sem do naší souèasné Èeské republiky vozí právì touto cestou man¾elé Šlesingerovi, pendlují tak nìkolikrát roènì a zatím jsou svì¾í, èiperní, humorní, radost povídat…