Šuplík plný pohlednic

Co praví legendy a pověsti...

Čertův vrch u Bezdězu

V okolí hradu Bezděz se zalíbilo čertům. Zbyl tu po nich Čertův vrch a Čertova věž. Tak vám povím, jak tomu došlo.
Jednou jeden z čertů nabídl staré babce, co tu žila, sázku o dva pytle zlaťáků. Prý kdo z nich postaví od setmění do svítání nejvyšší horu. Babka sázku přijala. Pustila se do kopání a nakopanou zem nosila v košíku na jednu hromadu. Čert se jenom usmíval, ten nosil kameny a stavěl pevné základy u své hory. Pak se ale rozběhl k poli, kde sedlák oral se svými koňmi, sebral mu jednoduše koně s potahem a začal svážet hlínu ke své hoře. A když se babka nedívala, tak jí kradl hlínu i z její hory. Oba pracovali tak pilně, že si ani nevšimli, že začíná svítat a v nedaleké vsi zakokrhal první kohout. Oba museli v práci přestat, tak bylo domluveno. Přeměřili svoje hory a světe div se, hora babky byla vyšší, než ta čertova. Jisté je, že babka zajásala a čert jí musel vyplatit slíbené zlaťáky. Potom utekl s hanbou do pekla a mstí se odtud těm lidem, kteří na jeho horu vystoupí, ale ne ve dne, jenom v noci. Od svítání čert nemá sílu lidem škodit.

A ještě je tu dlouhá, čedičová zeď, jmenuje se také Čertova. Jak vznikla, to dnes nikdo neví. A tak vznikla pověst. Prý před mnoha dávnými lety tu bydleli tři čerti. Okolí o nich vědělo a tak k nim jednoho dne přijel jezdec na bílém koni. Ptal se, který je z nich nejrychlejší, že by s ním chtěl uzavřít sázku. První čert mínil, že on je nejrychlejší. Řekl, že když jezdec vystřelí šíp, že on ho chytne v běhu. Jenže to jezdci nestačilo. Tak se ozval druhý čert a řekl, že když pojede na koni, že on stihne dláždit kamením všechny stopy, které kůň zanechá. Ale ani to jezdci nestačilo. Třetí čert se trochu ošíval, ale pak řekl, že on je rychlejší, než jeho myšlenky. Na co prý jezdec pomyslí, to všechno stačí udělat. Tak to už se jezdci líbilo a uzavřeli sázku. Jezdec čertovi řekl, že chce mít postavenou zeď, která bude obíhat tohle místo, ale ve velkém kruhu. Poručil mu, aby teda šel a stavěl, kudy on si myslí, že by měla vést. A když ho nedohoní do prvního kohoutího zakokrhání, že tedy čert vyhrál. Čert souhlasil a jezdec si pomyslel kudy a kterými osadami má zeď vést, ale čert už ji měl hotovou. Tak jel jezdec na koni, co mu síly stačily, jako vichr se hnal úvaly a stráněmi, ale čert byl pořád rychlejší. Kameny měl na hrudi v zástěře a odtud je bral na stavbu zdi, skládal je v dlouhou zeď. Pořád byl čert před jezdcem. Teprve, když už se vraceli k místu, kde začali, jezdec čerta dohonil. No jo, čert už byl také pořádně unavený. A v tom padl první paprsek slunce na vrcholky hor a první kohout zakokrhal. Čert vzteky odhodil zástěru s kameny a ty se vysypaly a z nich se navršila hora. Tak čert sázku prohrál, ale zeď a hora tu zůstaly až do dnešních dnů.
Aby čerti nemohli dál provozovat svoje darebnosti a svádět lidi k hříchu, nechali páni hradu Bezděz postavit na hradě kapli svatého Michala. Ten se proslul svou statečností v boji s čerty. Čerti se nenechali jenom tak zapudit, usídlili se ve věži u třetí hradní brány a dělali tam vždy hluk, když kněz sloužil v kapli mši. Bylo jim potěšením, když mohli strašit hradní posádku a lidi na hradě. Zjevovali se jim jako černí kohouti a kozlové. Jak se s tímto hradní páni vypořádali, to už jsem se nedopátrala. Ale dnes už je hrad v rozvalinách a nikdo tu nebydlí, ani ti čerti.

O bezdězském poustevníkovi

V bezdězském lese se ubytoval jeden poustevník, jmenoval se Jan Kvarin. Odkud přišel, nikdo nevěděl, ale rychle se rozšířilo, že zná tajemnou moc bylin, dokáže uzdravovat a také, že pomáhá zbloudilým poutníků. Zprávy o jeho dobrotě se rychle rozletěly po okolí. Ale nejenom dobří lidé se to dozvěděli, ale také v pekle. A tak ďábel Běs se rozhodl, že se mu pomstí.

Čert vstoupil do těla dcery místního knížete, Milady. Ta se začala chovat jako posedlá a když měla jasné chvilky, tak trvala na tom, že pokud jí někdo může pomoci, tak jedině poustevník Kvarin. Kníže ji tedy odvezl k poustevníkovi do jeho chatrče. Ten slíbil, že ji uzdraví, ale dal si lhůtu jednoho roku. Kníže souhlasil a Miladu mu tam zanechal. Ten ji ubytoval v nedaleké jeskyni a denně se za ní chodíval modlit.

Jednoho dne Kvarina navštívila jedna stařena, nastrčená od čerta, a když se dozvěděla, že Milada bydlí v jeskyni sama, tak mu to vytýkala, že ji tam nechává samotnou. Poustevník se tedy rozhodl, že ji ubytuje u sebe v chýši. A teďĄuž to ďábel měl opravdu jednoduché. Svedl poustevníka, který se do Milady jeho přičiněním zamiloval a svedl ji. Milada mu po čase porodila dítě.

Kvarin najednou pochopil, co udělal a v pominutí smyslů Miladu zabil a mrtvolu zakopal. Dítko ale zmizelo. Když Kvarin zase nabyl jasného myšlení, zhrozil se, co provedl a uložil si sám trest. Rozhodl se žít v lese jako zvíře. Když po roce kníže chtěl svoji dceru zase zpět, našel jenom prázdnou chýši a po poustevníkovi a Miladě nebylo stopy. Knížeti nepřišlo na mysl něco zlého, domníval se, že jsou oba někde na procházce a tak si krátil čekání na ně lovem. Při lovu potkal divného muže, který si sám pro sebe pořád něco mumlal. Byl to Kvarin a když viděl knížete, vše mu řekl, co se stalo a sám pro sebe žádal trest smrti. Ten se členové knížecí družiny rozhodli také hned provést. Již tasili meče, že Kvarinovi setnou hlavu, když se objevilo to dítě, které tak záhadně zmizelo. Pachole Kvarinovi odpustilo,co se stalo s jeho matkou a i kníže se dal obměkčit a i on Kvarinovi odpustil. Kníže vzal poté pachole na svůj hrad a s manželkou se těšili alespoň z vnuka.

O Daliborovi z Myšlína

Nedaleko Bezdězu žil kdysi ve staré tvrzi, uprostřed bažin Dalibor z Myšlína. Žil zde se svojí ženou Maruší, kterou nade vše miloval. Kvůli ní se rozkmotřil a rozešel i se svým bratrem dvojčetem, který ji miloval také. A udělal dobře, jeho žena mu byla věrná a měli spolu krásnou dceru.

Jednoho dne se do bažin nastěhovala banda lapků. Sám král Karel IV. pověřil bezdězského purkrabího Tista, aby lesy a celé okolí od této bandy vyčistil. Ale, lehce se nařídí. Ať se Tista snažil sebevíce, nedařilo se mu to. Vypadalo to pomalu tak, že lupiči jsou o všem, co se na hradě usneslo informováni. To se také časem potvrdilo. Myslivci purkrabímu jednoho dne řekli, že viděli vůdce lapků a že jim není nikdo jiný, než Dalibor z Myšlína.

Purkrabí tomu nechtěl uvěřit, znal Dalibora jako čestného člověka. Ale svědků přibývalo. Jednou byl na hradě vzácný host, kupec z Benátek. Pobyl na Bezdězu a vydal se na cestu domů. O jeho návštěvě na hradě věděl jenom pan Dalibor, purkrabí a myslivec Ješek. A stalo se, že kupce na cestě přepadli a oloupili. Jednomu z doprovodu kupce se ale povedlo utéci a purkrabímu popsal vůdce loupežníků. Purkrabí už toho měl právě dost a tak milého Dalibora obvinil u loupeže, vyhrožoval mu soudem i smrtí. Dalibor už dávno na svého bratra zapomněl a když byl v nejvyšší nouzi, tak si vzpomněl, že by to mohl být jenom on. Byli si opravdu moc podobní, nakonec, byli přece dvojčata. Dalibor nelenil, vzal své věrné a vydal se do bažin hledat svého bratra a jeho bandu. Po cestě potkal myslivce, který mu vyprávěl, že právě viděl před pár hodinami jeho ženu, která byla doprovázená neznámým mužem. Dalibor pochopil, že bratr se mu chce mstít. Tak se rychle vydal směrem, který mu řekl myslivec.

Nakonec, po dlouhém hledání, úkryt lapků přece jenom našli. Byl dobře schován na jedné skále. Dalibor chtěl svoji ženu osvobodit, ale jeho bratr se mu postavil se zbraní v ruce a vyzval ho k vyřízení starých účtů. Tím myslel to, že se s ním Dalibor rozešel kvůli krásné Maruši. Bojovali spolu dlouho, ale nakonec Dalibor přece jenom svého bratra přemohl a svoji milovanou Maruši osvobodil.

Bratr Dalibora skončil na šibenici, jak jinak. Dalibor se až do své smrti těšil se svou celou rodinou přízni samotného krále.

Olga Kotačka

Další články autorky

Související odkazy:

Královský hrad Bezděz