Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Libìna,
zítra Saskie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kaluga - Tam, kde se i ledy hnuly


Tak co napsat na závìr mé slu¾ební cesty do Ruska? Tøeba: Slo¾ité jsou ty naše cesty ¾ivotem. No teda, to je ale ptákovina! To je jako konstatovat, ¾e obèas prší. Jirko, u¾ nepiš. Blbneš. Tak jinak. Lidstvo si vymyslelo proti své nekoneèné nudì kategorii cíle. Trošièku lepší. Ale vykašleme se teï na to, co si vymyslelo lidstvo. Tøeba mu to nìkdo nakukal a ono si teï myslí, jak je geniální. Jsem já lidstvo? No jsem. Malinkaté troškulidstvo. Jedna šestimiliardtina. Musím se na sebe hned podívat, jestli jsem vidìt. Sláva jsem. Nìkdy je fajn být. Vlastnì stále je fajn být, proto¾e nikdo nemù¾e být stále. A proto¾e jsme jen chvíli, máme cíle. To Rusko byla náhoda. Nikoliv mùj osud. Tahle firemní válka nebyl mùj boj a já tam byl za profesionálního ¾oldáka. Trochu mì to bolelo. Ale chlap musí obèas cítit bolest, aby si mohl pøipadat jako chlap. Tak nás vychovaly ¾eny. ®eny našeho ¾ivota. Cherchez la femme. ®e, pøátelé?


A» to ale beru z kteréhokoliv smìru, musím se k nìèemu pøiznat. Jak já se vám tìšil domù! Je fajn mít domov. Je fajn nìkam patøit. Mít svojí smeèku. Rozsekávám si svùj ¾ivot na èásti, vpisuji do nìj èárky, teèky, vykøièníky a otazníky, ale ka¾dý ten záznam má jen jediný smìr v psaní. Domù. Nasednu do toho autobusu s køídly, sním si, co mi dají, dosednu na ruzyòskou pøistávaèku a skoro všichni kolem mì budou mluvit èesky. Obejmu rodinu, se ¾enou si navzájem spoèítáme vrásky, spoøádám s chutí všechny nandané knedlíky na talíøi a spolu s Mìsícem, tím kalu¾skoèeským, budeme spoleènì koukat na ty naše borovice za oknem. Proto¾e jsme u¾ oba zapomnìli v noci spát. Já a Mìsíc. Mo¾ná, ¾e je ve Vesmíru nekoneènì mnoho svìtù, ale tenhle je ten mùj a za ¾ádný jiný ho nikdy nevymìním.


Tak co bych ještì o Rusku napsal….Jo, moc se mi líbil vztah místních ke zvíøatùm. Ka¾dou chvíli vidíte, jak nìkdo z kalu¾anù krmí. Ptáky, polodivoké koèky nebo skoro polodivoké psy. Zde je pes respektovaným partnerem po zvíøecím zpùsobu. Já jsem zvíøe, ty èlovìèí zvíøe jsi pøece taky zvíøe. Nemám hlad a je zrovna dost pro oba. A pak si zas bì¾ za svobodou. Obzvláštì z koèek by se dala udìlat galerie krásy. Nìjak se vám tím pøirozeným výbìrem ta zvíøata zkrášlila a koèka je tady koèka. Kdo ví, jestli to tak není i s tìmi místními dvounohými. Pøirozený výbìr. Skoro jsem tady ale nevidìl kosa, drozda nebo straku. Jen pravé vrány, ¾ádné havrany, a pravé holuby. Sýkorky tu jsou snad migrující, proto¾e tu v zimì taky vùbec nejsou. A ani jediný vrabec. Taky ¾ádné labutì a racci. Je tu asi pøece jenom v zimì moc velká zima. Jako v Rusku.


Taky se mi líbil vztah Rusù k ly¾ím. Jezdí tu na bì¾kách hodnì lidí. To vidíte staøenku, tedy doopravdy staøenku, s døevìnými starodávnými bì¾kami, ana jde. Ana se tedy šourá. Nejde. Špièku ly¾í má zabalenou v plátìném obalu. Dojde a¾ k pøehradì, dlouho se do tìch ly¾í šnìruje a pak vyrazí. U¾ se nešourá. Je jí najednou o tøicet ménì. Bì¾í. Nebudete mi to urèitì vìøit, ale potkal jsem jednu a ta si pøi tom bìhu i zpívala. Škoda ¾e mì pøi tom jejím sledování nikdo nevyfotil. Lotova ¾ena byla proti mnì neuvìøitelnì ¾ivá. Já tam bez hnutí stál snad pìt minut, díval jsem se za paní a èekal, kdy ji nìco trefí, kdy u¾ koneènì upadne vyèerpáním nebo vlastním vìkovým opotøebením. Zmizela v dáli na horizontu a já jí závidìl vitalitu, radost ze ¾ivota a dokonce i kondici. Jezdívaly vám tu v sobotu nìkdy i “vláèky” bì¾kaøù naòahòaných ve stopách za sebou a vesele si povídající z první stopy do ètvrté.


Zde v Kaluze mají také ideálnì vyøešenou mìstskou hromadnou dopravu. Mají klasické mìstem provozované linky, ale vedle toho se jim zrodil v tom raném kapitalismu také zcela neortodoxní zpùsob pøepravy. Jezdí zde Gazely. Nebìhají ale jezdí. GAZ se prostì zmìnil na skøíòový a je pro dvanáct a¾ patnáct lidí. Taková naše Dvanáct set trojka. Ty øídí soukromnící jezdící po pravidelných trasách. Kdy¾ má ještì volné sedadlo, zastaví vám na mávnutí, ale i s vámi kdekoliv na trase zastaví. Nastoupíte vzadu a pošlete desetirublovku øidièi k volantu. Ta putuje hezky z ruèky do ruèky a¾ do øidièovy kapsièky. Bez papírkù, bez jízdenky. Jen tak volnì. Jo na danì se mì prosím neptejte. Nejsem stát. Je fakt, ¾e to funguje perfektnì i pøes úskalí jednotného vstupného. Váš problém, zda jedete jen jednu zastávku, nebo a¾ na koneènou.


Co tedy unavuje Støedoevropana v Rusku nejvíc, je to šílené mno¾ství státních a polostátních institucí, které se tu ¾iví mocí. To se zatím moc nezmìnilo. U¾ jenom to odbavení na letišti. Zouváte se, èasto i svlékáte, ruky vìrch dáváte a ti pozorovatelé to èiní s takovým potìšením, a¾ z toho mrazí. I pøi odchodu ze závodu jsme museli ukazovat prùchodky. Ba èasto i pøi pøechodu z haly do haly. Ta projevená pøevaha èlovìka trochu urá¾í. To ani slušnost nevyvá¾í. Jestli nìkde zavedou nepøetr¾ité sledování všech lidí pomocí implantovaných èipù, tak to mù¾e být jen v Americe nebo v Rusku. Sledovanost provedená ad absurdum. Strach mocných je nekoneèný. Strach z volnosti, rovnosti a bratrství. Tøeba je ten strach oprávnìný. Nevím. Ale vím, ¾e touhu po svobodì mù¾e zabít jenom smrt. Naše smrt. Ale koho by pak mocní øídili? Na kom by bohatli? Kým by pohrdali? Sami sebou? Tak tomuhle já tedy nevìøím. Mírou všech vìcí lidských je míra svobody všech. O zbytek se postará Bùh a matka pøíroda.


Co ve mnì z Ruska zùstane? Myslím to zajímavé, krásné a povznášející. To špatné se normálnì zapomene. To mozek vygumuje a nebo spíš ukryje. Tak za prvé…. ®e se ještì umím poprat sám se sebou. Na zaèátku jsem byl chvíli úplnì na dnì. Plácal jsem se v bahnì hùø ne¾ král Šumavy. Osm dní jsem nemìl mìøák a mo¾ná ètrnáct dní ho zprovozòoval. Poèítaè mi ka¾dou chvíli “zamrzal”. Tedy poèítaèovì. A já nemìøil. Znáte to. Tak tohle tedy nefunguje. Musím zkusit tohle. Taky nefunguje. Tak tohle. Hlava šrotuje a šrotuje, u¾ i bolí a vy stále nemìøíte. Chvílí jste neš»astní, pak vzteklí, pak zase neš»astní a pak tak šílenì unavení, ¾e je vám u¾ všechno jedno. Expert si neví rady, majitel firmy od mìøáku si neví rady a váš šéf vám na tu dálky u¾ nijak nemù¾e pomoct. Krok za krokem ten hrozný software nahlodáváte a¾ je tu heureka a ono to mìøí. Zvítìzil jsem i pøes dílèí prohry. Nad zlým softwarem i nad zlým mìøákem. Ukecal jsem ho. Za druhé…. Øeka Oka. No øeky jsou u¾ svou pøirozeností vìtšinou krásné. Tøeba naše Jizera, pak tøeba Svratka, co na jejím bøehu kvete rozrazil, ale tøeba i Váh, Pád, Dunaj. Øeka je voda v pohybu, a co se hýbe, je ¾ivé. Ale Oka, tahle ta Oka, je i mezi øekami jedineèná. Mezi øekami mého ¾ivota. Vìøící mají svùj ráj a já mám Oku. Na jejich bøezích mi nikdo nele¾í a nic mi na ní nepatøí, ale klaním se jí a jsem rád, ¾e jsem mìl to štìstí se s ní potkat. Takhle si nìjak pøedstavuji svobodu ¾ití. Smìr je daný bøehy a smìrem proudu, ale je tvou svobodou si vybrat, jak rychle a kudy.


Za tøetí….. Tamara. Ne, nejsem bláznivì zamilovaný. Ba ani normálnì. Já vím, ¾e se to lidem stává, ¾e to je pøíroda a ¾e to hlava srovná. Od toho tu pøece je, aby vám poruèila. Ale je to jako s tou Okou. Jak si tak kráèíte od narození ke smrti, potkáváte lidi. Normálnì normální a normálnì nenormální. ®ádné šoky, vìtšinou ¾ádná dramata, jen obèas, èas od èasu se politujete, ¾e nejste zdvojeni, ztrojeni èi znásobeni. Na svìtì je tolik zajímavých, originálních, nenapodobitelných lidí, se kterými byste rád strávil více èasu, ne¾ vám bylo kýmsi pøidìleno. Ale máte jen jeden ¾ivot a musíte si vybrat. Tamara je v souèasnosti prostitutkou. Zní to hroznì, co? Musí být hrozná urèitì i ona. Není. Je bájeèná, je to lidský tvor nejvyšší kvality a je prostì ¾enská. Nikdy jsem nebyl tak blízko s èlovìkem této profese. Této volby cesty, tohoto osudu. Reprezentuje mi Rusko víc ne¾ cokoliv jiného. Souèasné Rusko. Já vím, øeknete profese fujtajblová. Ale kolik lidí jste ve svém ¾ivotì uèinili š»astnými? Ale nechme toho. Já u ní nikdy nebyl zákazník.


Tamara pochází z daleka a odešla do ¾ivota dost záhy. Její otec je pomìrnì vysoký èinitel ozbrojené slo¾ky a matka profesorkou na gymplu. Tamara navzdory odchodu dokázala vystudovat vysokou školu a chvíli se jí i ¾ivila. A pak si øekla, ¾e štìstí pøece musí vypadat jinak. Jednou se chce i vdát, vydìlává tìlem na byt v Moskvì a tou¾í si i vydìlat na malou firmu v oblasti poradenství. Na byt prý u¾ má. V¾dy» na principu høíchu a odpuštìní je zalo¾ený náš celý bílý svìt. Na principu høíchu a placeného pokání. Rozhodnì se víc lidí ¾iví pokáním ne¾ vlastním høíchem. Co máme na svìtì tìch nejrùznìjších knìzù, psychoterapetù, filozofù, politikù, vykládaèù našeho budoucího štìstí a nejrùznìjších ochráncù všeho. A pak opovrhovaných a nenápadných lidí, kteøí to štìstí prodávají pøímo. A jak ho prodávají, stále jich trochu ubývá. Japonci mají dvì nejvýše uznávané profese. Profesi gejši a profesi samuraje. A Tamara je gejšou. To není moje omluva vám, to je konstatování. Zatím si udr¾ela velký kus nezávislosti. A já jí pøeji, aby u¾ tu firmu mìla a aby dokázala odejít. Aby se pak v té obrovské Moskvì neztratila a aby ji nikdy nedostihla její minulost. Aby i otec koneènì uznal, ¾e ta jeho holka je skvìlá a ¾e nìco dokázala. Aby to pochopil, ¾e chce být svoje. Já to pochopil hned.


Byl jsem s Tamarou na koncertì v Tule. Poprosila mì o to. Potøebuje se znát i s jinými lidmi ne¾ se zákazníky. Pùjèil jsem si od mladšího kolegy oblek, sedìl vedle Tamary v ló¾i a vnímal spíš ji ne¾ vlastní koncert. On ten mladý tenor nebyl tedy nic moc. A já vlastnì ani nemám tenory v lásce. Pozoroval jsem to mladé a smyslné zvíøátko, jak se jí chvìjí øasy, jak zrychlenì dýchá, jak je krásnì ¾ivá. Škoda ¾e neumím malovat, škoda ¾e mi není tøicet, škoda ¾e má èlovìk jen jeden jediný ¾ivot a škoda, ¾e ztìlesnìním vztahu se èasto ztratí víc ne¾ získá. Cestou zpátky Tamara mluvila a mluvila. Celý její dosavadní ¾ivot se promítal na èelní sklo auto. Všechny její sny, všechny její stesky, úplnì celá její vysnìná budoucnost. I ta její celibátní pøítomnost. Celibátní duše v abstraktních obrazech plula krajinou vedle našeho auta. Chvílemi nás pøedhánìla a chvílemi se za námi courala. Tak tohle je ta pravá ruská duše. Tohle je to o èem psal Gogol, tohle je ten pravý Ev¾en Onìgin, tohle je ta skuteèná hloubka nitra.


Mo¾ná ¾e bych mìl napsat, zda tedy nìco mezi námi bylo nebo ne. Tedy fyzicky. Jako ¾e bych se jako chlap mìl vychloubat a tak. ®e jako chlap jsem dobøe výkonnej a ¾e na mì ¾enský letìj a ¾e se mnou chtìjí do ráje a do pekla a tak. Ale ne. Gentleman o tìch vìcech zásadnì nemluví. No a taky byste si neopøeli to svoje krásné a funkèní kolo o ten otluèený, starý a špinavý patník. A taky uznejte, copak vám kamarád horník pøinese jako dárek plnou tašku kvalitního uhlí jen proto, ¾e mu rozumí a ¾e s ním dìlá? Nesmysl, ¾e ano. ®eny potøebují poznat a znát i kategorii kamaráda. I kdy¾ jste dvakrát tak staøí jako ony. Táta Tamaøe chybí. Hroznì moc. Asi ho kousek vidìla ve mnì. Asi jsem byl tím správným mu¾em pro tuhle chvíli. Asi jsem prostì byl.


Poslední den v Kaluze jsem šéfovi musel øíct, a» mi neobjednává odvoz na letištì. ®e u¾ ho mám a ¾e mu pøed odletem zavolám, ¾e je všechno O.K. Tamara byla rozespalá, dost unavená, ale odmítla, abych øídil já. Celou cestu bylo v autì zmrzlé ticho. Nenadávali jsme na kolonu, nemluvili jsme o ¾ivotì a ani rádio nehrálo. Byla fakt hodnì unavená po “smìnì” a já cítil podivnou smìs obdivu, lítosti a citu. Ano jako ta moje holka døe, bojuje se špínou, pere se a¾ tøísky lítají kolem, jak tak rube ten temný les, aby si jím našla tu jen svoji cestu. Nechce se mluvit ani mnì, ani jí. Kilometry ubývají, já se tìším domù a vím, ¾e právì ztrácím další kus svého ¾ivota. ®e i mì bude najednou o kousek ménì. Ale ¾e mì i kus pøibude. Pro¾itým. Pak zaparkujeme kus pøed letištìm, Tamara mì ještì vyprovází do haly, podáváme si ruce na rozlouèenou a pak u¾ slyším jen klapot jejich podpatkù na podlaze haly. Dívám se za ní jak se zmenšuje a pluje halou pryè do zapomnìní. Pak se najednou její krok zlomí. Otoèí se, bì¾í zpátky ke mnì a pak mì políbí na tváø. Nìjak nesmìle, opatrnì. Jako by to udìlal poprvé v ¾ivotì. A u¾ definitivnì mizí. Halou zavane prùvan a rozslzí nám obìma oèi. Ty moje hnìdé a ty její krásné zelené oèi.

 

Tak tohle je pro mì, pøátelé, Rusko. Rusko na rozcestí, Rusko v mém srdci a u¾ i Rusko v mé pamìti. Tamaro, hodnì štìstí!

Jiøí Suchánek

 

Další èlánky autora:
V kopcích
V Ráji
Kdy¾ v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance èasu
Na Babì
Proè píšu
Na Príglu
Podobenství o vìtru
Svìtlo v oèích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hradù
Vr¾ou mi boty
Povodeò
Jen tak si le¾ím v poli
Za poledního ¾áru
Na Strahovì
Osamìlost pøespolního bì¾ce
Jak jsem se srazil
Kaluga
O medvìdovi, orlovi
O medvìdovi a Kaluze
Od mostu k mostu
Jak jsme se krèili
Jarní tání
Naše Kòáòa
 
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2
Toskánsko - 3
Toskánsko - 4
Toskánsko - 5
Toskánsko - 6
Toskánsko - 7
Toskánsko - 8
 
Kaluga - 1
Kaluga - 2
Kaluga - 3
 
Cesta do Øíma - 1
Cesta do Øíma - 2
Cesta do Øíma - 3
Cesta do Øíma - 4
Cesta do Øíma - 5
Cesta do Øíma - 6
Cesta do Øíma - 7
Cesta do Øíma - 8
Cesta do Øíma - 9
 
Stvoøitelé èasu - 1
Stvoøitelé èasu - 2
Stvoøitelé èasu - 3


Komentáøe
Poslední komentáø: 15.04.2010  22:03
 Datum
Jméno
Téma
 15.04.  22:03 Vanda
 13.04.  21:44 Nada
 13.04.  21:41 Nada
 13.04.  08:49 jisuch53
 12.04.  17:01 imraL
 12.04.  14:52 Gabi-florka
 12.04.  10:37 venca
 12.04.  10:28 Jelena
 12.04.  09:44 wiki
 12.04.  09:21 hera
 12.04.  08:48 Kopøiva.
 12.04.  08:04 Vesuvanka díky :-)))
 12.04.  07:17 kvìta Jiøímu
 12.04.  07:14 kvìta
 12.04.  06:46 Bobo :-)))