Zaèal zpo¾dìním. Místo v 6 ráno jsme mìli odjet a¾ v osm, stejnì tak se zpozdil i odlet a¾ na jedenáctou hodinu. Naši netrpìlivost a nespokojenost odbývali prùvodci jen úsmìvem a poukazem, ¾e si musíme zvyknout, ¾e jsme v Ji¾ní Americe. A ¾e všechno, co nám naslibovali v programu urèitì stihneme.
Ukázalo se, ¾e je to pravda. Po netrpìlivém èekání jsme se naskládali do malé dvanáctisedadlové Cessny, která nám po obøím Airbusu pøipadala jak dìtská hraèka. V jedné øadì byla zprava dvì sedadla, pak dvaceticentimetrová ulièka a za ní sedadlo tøetí. Pod ním byl zvenèí prostor na nanejvýš desetikilovou tornièku, kterou jsme smìli vézt sebou. Za knipl se posadili dva uniformovaní piloti a letadélko vzlétlo pøes padesátikilometrovou ú¾inu oddìlující ostrov a pøes pobøe¾ní hory do vnitrozemí, do prùmyslového mìsta Maturín. Pro nás, kteøí jsme nejednou letìli ve velkých dopravních letadlech, to byl zá¾itek. Je opravdu úplnì jiné kafe sledovat krajinu z ohromné výšky a v ohromné rychlosti a vidìt ji z nìkolika set metrù a v rychlosti srovnatelné s naplno jedoucím autem. Na letišti u¾ na nás èekal malý japonský rozhrkaný minibus, který se s námi vydal na další cestu k pøístavišti Embarcadero Morichal Largo. Silnice byla pomìrnì v dobrém stavu, nepøíliš frekventovaná a pøekvapivì rovná, jak podle pravítka. Podél ní vedl ropovod. Po stranách byly ohromné parcely neobdìlávané pùdy, jen obèas prolo¾ené pásy stromù èi keøi. Na mnohých polích se popásala mnohoèetná stáda rùznobarevných krav, tu jen èerných, onde strakatých èi témìø bílých. Kdy¾ jsem se tamního prùvodce Alvara prostøednictvím èeské delegátky Oxany zeptal, proè se pozemky nevyu¾ívají k rostlinné produkci, kdy¾ je ve Venezuele tolik bídy, dostal jsem pøekvapivou odpovìï. Prý proto, ¾e pod povrchem je všude ropa, a to tak mìlce, ¾e je nebezpeèné tam do zemì kopnout. Vše, co je pod povrchem pøipadá státu, a tak prý vlastníci pùdy nechtìjí pokoušet osud.
Pojednou autobus pøejel mostek, a zatoèil k øíèce. Byli jsme na místì, u Indiánù kmene Warao. Na protìjším bøehu stálo nìkolik domkù, dá-li se to tak nazvat, na kùlech. Šlo o plošinky na kùlech nad øíèkou, kryté shora støíškou z palmových listù èi plechy. Pøes øeku vedl kablík a v otevøeném prostoru na podlaze bylo vše, co indiáni potøebují k ¾ivotu. Nechybìla však ani barevná televize a opodál satelitní anténa. Elektøinu dostávají prý indiáni od státu zdarma, ale mnozí mají i vlastní dieselagregát. Pohonné hmoty jsou ve Venezuele tak levné, ¾e se prý dokonce uva¾ovalo, zda by se nemìly vydávat zadarmo. Návrh neprošel, a tak za litr benzinu musíte zaplatit šílených sedmdesát haléøù. Náš pøíjezd vyvolal mezi indiány trochu rozruchu, pøes øeku se vydalo nìkolik dìtí v èlunu, aby nabídlo k prodeji své výrobky, korálky, košíèky, vyøezávané sošky papouškù apod. Jednoho jsme si koupili, co¾ prý je nejlepší forma, jak tìmto prostým lidem pøilepšit. Líbilo se mi, ¾e se, tak jako v mnoha jiných zemích, prodávající se svým zbo¾ím nijak nevnucovali, jen stáli a èekali, a¾ se zákazník ke koupi rozhodne sám. Mùj dojem byl, ¾e tito indiáni hrají svou roli pro turisty, a aè ¾ijí skromnì, ¾e jsou se svým údìlem naprosto spokojeni. Urèitì jim šampón s kondicionérem, Calgon ani jiná civilizaèní vymo¾enost ke štìstí neschází.
Nasedli jsme do dlouhého èlunu ze svaøovaného plechu s oblými boky a¾ ke kýlu tvoøícímu dno. Napøíè bylo šest polstrovaných prken, na nich¾ jsme sedìli. Vzadu trùnil indián, který loï øídil a ovládal dva silné závìsné motory Yamaha. Ty dodávaly lodi vysokou rychlost, tak¾e jsme se po øíèce Morichal Largo øítili vpøed tak kvapnì, ¾e nám mnozí vyplašení ptáci nestaèili ani ulétnout, jestli¾e nezmìnili smìr. Tok se klikatil, rozšiøoval na 50 m a zase zu¾oval a¾ na nìjakých 12 m. Po stranách se tyèily stromy rùzných druhù, mnoho palem, do øeèištì ènìly padlé kmeny a po proudu se snášely trsy zelených rostlin brázdících bøeh. Ty prý jsou tak virulentní, ¾e by jimi bìhem dvou mìsícù tok zcela zarostl, kdyby je motorové èluny výletníkù i indiánù netrhaly. Pøed rachotícím èlunem prchali rùzní ptáci, ale byli i tací, podobní našim ba¾antùm, kteøí se na vìtvi jen otoèili, vystrèili na nás své zadky a vztyèili øitní pera. Zahlédli jsme i opice, avšak ty se ihned pøesunuly výš nebo skryly ve vìtvích. Na jednom místì jsme zahlédli spát v klubíèku na vìtvi i tamního nejjedovatìjšího hada korálovce. To nej- nás však teprve èekalo. Pozdì odpoledne jsme za ohromujícího køiku amazoòanù na protìjším kopci poobìdvali v turistickém Boral Campu a vydali se na nejkrásnìjší veèer zájezdu. Opìt jsme zasedli do èlunu a vydali se dál po proudu. Najednou motor ztichl, Alvaro nám rozdal bambusové pruty s vlascem a háèkem, dodal kousky masa v kelímku a zaèali jsme lovit pirani. Abychom prý mìli co jíst k veèeøi, ohlašovali prùvodci. Zprvu se lov moc nedaøil, i kdy¾ pirani na návnadu útoèily, co¾ jsem jako nìkdejší rybáø pøisuzoval pøíliš velkému háèku . Pak jsem pøece jen jako první uspìl a chycená piraòa se stala pro všechny velkou senzací hodnou fotografování. Po mnì uspìli ještì jen dva další úèastníci, a tak jsme pochopili, ¾e to s tou veèeøí nebylo mínìno vá¾nì.
Pirani byly velké asi jako dlaò a ba¾ily po krvi. Jinak prý jsou celkem neškodné, pokud krev necítí, lze se v jejich blízkosti i koupat. Radìji jsme to ale nezkoušeli a pokraèovali v plavbì. Je tøeba øíci, ¾e v tìchto konèinách slunce zapadá u¾ po 17. hodinì, v pùl šesté u¾ je šero a v šest naprostá tma. My jsme odboèili z hlavního toku, dá-li se to tak nazvat, na velké jezero, kde prý ¾ijí krokodýli. Náš místní kapitán nás zavezl do støedu jezera, odkud jsme mohli pozorovat stmívání a èetné bouøe v dáli. S velkou radostí jsme naskákali do vody, která nám po celodenním cestování pøinesla vítané osvì¾ení. Museli nás ovšem nejdøív pøesvìdèit, ¾e pirani po nás skuteènì nepùjdou, a také, ¾e krokodýli se opravdu zdr¾ují jen v pobøe¾ních mìlèinách a v rákosí.
Poté, co se úplnì setmìlo, vydali jsme se za krokodýly. Kapitán svítil velkou baterkou do bøehù, aby zahlédl odlesk jejich oèí. Kdy¾ koneènì uspìl, zajel ke pobøe¾ní travinì. Nic jsme nevidìli, a¾ pojednou Alvaro sebou mrskl a hrdì tøímal v rukou asi šedesáticentimetrového krokodýla. Všichni jsme si ho zblízka prohlédli, vyfotili a pohladili. Spokojenost byla naprostá.
Spadlo pár kapek a vydali jsme se na dobrodru¾nou, asi hodinovou cestu zpìt do kempu. Kdy¾ píši dobrodru¾nou, platí to doslova. Byla ji¾ naprostá tma, oba motory se naplno toèily, loï se øítila vpøed a kormidelník svítil baterkou støídavì napravo a nalevo na bøeh, abychom do nìj nenajeli, nebo, bo¾e chraò, nenarazili do nìjakého padlého kmene. A to prosím se øíèka všelijak kroutí, rozšiøuje a zase zu¾uje. Pøed dojezdem jsme potkali dvì protijedoucí motorové lodi indiánù, prý na lovu.
Kdy¾ dnes vzpomínám na tu veèeøi, musím ji hodnotit jako dobrou. Mnohé pozdìjší byly daleko horší.