Saint-Paul-de-Mausole, augustiniánský klášter z 12.století, ji¾ od roku 1807 slou¾í jako léèebna nervovì chorých. Zde strávil poslední rok pøed svou smrtí v Auvres-sur-Oise malíø Vincent van Gogh. Nechal se zde hospitalizovat na vlastní ¾ádost.
K areálu léèebny se pøichází alejí, která je pozùstatkem aleje, ji¾ na svých obrazech zachytil van Gogh. Na obou stranách cesty jsou vysázeny olivovníkové háje. Olivovníky zde nejsou vysoké, a tak s nimi o to více kontrastují vznosné, štíhlé cypøiše. Ji¾ pøed vchodem do zahrady obklopující léèebnu nás prùvodce upozoròuje na tabule rozmístìné nepravidelnì v okolí léèebny. Kdy¾ pøicházíme blí¾, vidíme, ¾e se jedná o reprodukce van Goghových obrazù, které vznikaly právì na tomto místì.A tak si mù¾eme srovnat souèasnou podobu úseku krajiny s tím, jak vypadala pøed více jak sto lety. Vcházíme do zahrady, spíše malého parku, a vidíme, ¾e umìlcovy obrazy nás provázejí i tady. Velké kvalitní reprodukce z Goghova provensálského období záøí barvami. Jsou umístìny na kamenné zdi po obou stranách cesty, po ní¾ pøicházíme. Na konci tohoto zvláštního „špalíru“ nás jakoby vítá sám autor na reprodukci známého autoportrétu. A o nìkolik metrù dále se s van Goghem potkáváme opìt. Bronzová socha v lehce nad¾ivotní velikosti zachycuje malíøe, který jako by ustrnul v pùli kroku a výraz jeho tváøe napovídá, ¾e právì o nìèem pøemýšlí. Levou rukou k sobì lehce vine nìkolik utr¾ených sluneènic, další kvìt sluneènice svírá i ruka pravá, visící mu volnì podél boku. Opouštíme na èas pohostinnou zahradu a vydáváme se do jedné z budov, kde je nìkolik místností upraveno jako malé muzeum. Nacházíme tu i malíøùv spartánsky vybavený pokoj.
I kdy¾ léèebna dodnes slou¾í svému úèelu, najdeme tu jako historické exponáty prostøedky, jimi¾ byl ve své dobì léèen i van Gogh. Snad nejpùsobivìjší je obyèejná vana, do ní¾ byl pacient posazen do ledové vody a pøikryt døevìným pøíklopem, ve kterém byl pouze otvor, jím¾ prostrèil hlavu. V tomto „léèebném zaøízení“ pak prý byl nucen setrvat nìkolik hodin. Toto prostøedí na èlovìka nepùsobí dobøe, a tak se rádi po chvíli vracíme na proslunìnou zahradu. Míjíme také výstavku výtvorù souèasných pacientù-tak, jak vznikaly pøi arteterapii. Nahlí¾íme do klášterního kostela a jsme uchváceni pùvabem kvetoucího atria obklopeného krásnou køí¾ovou chodbou. Vycházíme pak do zadní èásti zahrady, ohranièené na jedné stranì mohutnou kostelní zdí, na další pak hradbou vysokých cypøišù. Pøed nimi je pak rozmístìna další skupina van Goghových obrazù. Co je však nejdùle¾itìjší pro mne, to je plocha osázená levandulí. A snad proto, ¾e je zahrada na sluneèné stranì a chránìná ze všech stran, má zdejší levandule u¾ lehce modravý nádech. To proto, ¾e pomalu zaèíná rozkvétat. O nìkolik málo dnù pozdìji u¾ bychom urèitì vidìli to, co patøí k charakteristické podobì Provence-modrofialový lán levandule. Ani se nám nechce opouštìt malebné místo dýchající poklidem, ale èeká nás ještì Glanum.
Glanum, øímská osada, patøí k nejvýznamnìjším archeologickým lokalitám na území Francie. Oba bedekry, je¾ jsem mìla pøed cestou k dispozici, svornì tvrdily, ¾e místo bylo v roce 2003 silnì ponièeno povodnìmi, a ¾e je tedy v souèasnosti uzavøeno. Avšak nás u¾ areál, nacházející se pod mohutnou skálou, ale neskýtající snad ani metr ètvereèní stinné ochrany pøed nelítostnì sálajícím sluncem, pøivítal otevøený. Já jsem v tu chvíli pocítila neodkladnou potøebu aspoò na dvacet minut „dobít baterky“, a tak jsem se barbarsky kochala pouze pohledem pøes plot, u nìho¾ stály ve stínu stromù stoleèky a køesílka malého obèerstvení. A nutno øíct, ¾e silná káva, zmrzlina a minerálka udìlaly zázrak a já jsem zase o¾ila.
Poslední místo, které nás ještì dnes èeká, je Les-Baux-de-Provence. Tyèí se nad bílými vápencovými útesy pohoøí Les Alpilles. Feudální pevnost se prolíná se skalnatým povrchem, na nìm¾ je postavena. Na jedné skalní plošinì o délce 900m a šíøce 200m le¾í malá vesnièka (má asi 460 obyvatel) a zøícenina hradu. Lupièský šlechtický rod de Baux se zde usídlil ve støedovìku, v 11.století obsadil 79 hradù a vesnic a byl postrachem kraje.Ve 14.století zde ¾il psychopatický agresivní Raymond de Turenne, který se bavil tím, ¾e nutil odsouzené, aby sami skákali smrti vstøíc z hradeb hradu. Naproti tomu v 13.století proslul hrad jako „dvùr lásky“ lákající trubadúry a¾ z daleka, aby zpívali serenády urozeným dámám. Avšak konec citadely byl potupný. Kardinál Richelieu, u¾ unavený rebelujícími pány i obyvateli Les Baux, nechal pevnost zbourat. Výsledkem je velkolepá zøícenina roztroušená podél úzkého a v závratné výšce umístìného skalnatého ostrohu. Scenérie, kterou lze odtud spatøit, byla prý motivací pro vznik Danteho Pekla. Zøíceniny hradu a pùvodní vesnice tvoøí tzv. Mrtvé mìsto (Ville Morte), my jsme však procházeli pøedevším vesnicí pod zbytky citadely, která pochází ze 17.století, a obsahuje mno¾ství sídel, hostících v souèasnosti rùzná muzea, a kaplí.V kapli bílých kajícníkù najdeme malby, jejich¾ autorem je místní malíø Yves Bayer.
Vesnice je dnes plnì zamìøena na turistický ruch. V malebných ulièkách se støídají obchùdky prodávající suvenýry všeho druhu s hospùdkami, vinárnièkami, creperiemi. Vládne tam velmi pøíjemná atmosféra. To jsem vycítila okam¾itì po prvních krocích, a tak mi vùbec nevadilo, kdy¾ jsem se po pár metrech svému mu¾i, který víc ne¾ mne hledal co nejvhodnìjší zábìry pro svou kameru, tradiènì ztratila. Bylo mi jasné, ¾e v tomto skalnatém mraveništi se nemohu neztratit, ale stejnì tak mi bylo jasné, ¾e se zase døív nebo pozdìji najdu. A tak jsem pùlhodinky, kdy jsem byla ztracená, vyu¾ila k tomu, abych si v klidu vybrala první dáreèky pro své blízké. Brzy jsme se zase potkali (ani jsme se nemuseli moc hledat) a spoleènì jsme se kochali pøekrásnou vyhlídkou, ji¾ jsme se sna¾ili zachovat pro dny pøíští pomocí fotoaparátu a kamery.
Bohu¾el všechno má svùj konec,a tak jsme po 17. hodinì toto romantické místo opouštìli. Èekal nás nocleh v mìstì Nimes a také veèeøe, která naštìstí neobsahovala nic z plodù moøe, ale zato jsem pøi ní pøišla na chu» rù¾ovému vínu. To se pak stalo vìrným prùvodcem vìtšiny úèastníkù našeho zájezdu pøi všech dalších veèeøích.
bylo v roce 2003 silnì ponièeno povodnìmi, a ¾e je tedy v souèasnosti uzavøeno. Avšak nás u¾ areál, nacházející se pod mohutnou skálou, ale neskýtající snad ani metr ètvereèní stinné ochrany pøed nelítostnì sálajícím sluncem, pøivítal otevøený. Já jsem v tu chvíli pocítila neodkladnou potøebu aspoò na dvacet minut „dobít baterky“, a tak jsem se barbarsky kochala pouze pohledem pøes plot, u nìho¾ stály ve stínu stromù stoleèky a køesílka malého obèerstvení. A nutno øíct, ¾e silná káva, zmrzlina a minerálka udìlaly zázrak a já jsem zase o¾ila.
le¾í malá vesnièka (má asi 460 obyvatel) a zøícenina hradu. Lupièský šlechtický rod de Baux se zde usídlil ve støedovìku, v 11.století obsadil 79 hradù a vesnic a byl postrachem kraje.Ve 14.století zde ¾il psychopatický agresivní Raymond de Turenne, který se bavil tím, ¾e nutil odsouzené, aby sami skákali smrti vstøíc z hradeb hradu. Naproti tomu v 13.století proslul hrad jako „dvùr lásky“ lákající trubadúry a¾ z daleka, aby zpívali serenády urozeným dámám. Avšak konec citadely byl potupný. Kardinál Richelieu, u¾ unavený rebelujícími pány i obyvateli Les Baux, nechal pevnost zbourat. Výsledkem je velkolepá zøícenina roztroušená podél úzkého a v závratné výšce umístìného skalnatého ostrohu. Scenérie, kterou lze odtud spatøit, byla prý motivací pro vznik Danteho Pekla. Zøíceniny hradu a pùvodní vesnice tvoøí tzv. Mrtvé mìsto (Ville Morte), my jsme však procházeli pøedevším vesnicí pod zbytky citadely, která pochází ze 17.století, a obsahuje mno¾ství sídel, hostících v souèasnosti rùzná muzea, a kaplí.V kapli bílých kajícníkù najdeme malby, jejich¾ autorem je místní malíø Yves Bayer. 
Vládne tam velmi pøíjemná atmosféra. To jsem vycítila okam¾itì po prvních krocích, a tak mi vùbec nevadilo, kdy¾ jsem se po pár metrech svému mu¾i, který víc ne¾ mne hledal co nejvhodnìjší zábìry pro svou kameru, tradiènì ztratila. Bylo mi jasné, ¾e v tomto skalnatém mraveništi se nemohu neztratit, ale stejnì tak mi bylo jasné, ¾e se zase døív nebo pozdìji najdu. A tak jsem pùlhodinky, kdy jsem byla ztracená, vyu¾ila k tomu, abych si v klidu vybrala první dáreèky pro své blízké. Brzy jsme se zase potkali (ani jsme se nemuseli moc hledat) a spoleènì jsme se kochali pøekrásnou vyhlídkou, ji¾ jsme se sna¾ili zachovat pro dny pøíští pomocí fotoaparátu a kamery.