Jaromír Šlosar – prùvodce Beskydami
Jaromír Šlosar, nar. 1953, rozhlasový a televizní reportér, básník, prozaik,
publicista, je velkým milovníkem Beskyd. Pøipomeòme si tøeba rozhlasové poøady Lovy beze zbraní èi Lovy slovy nebo televizní cyklus Náš venkov, publikaci Setonùv prùvodce Beskydami, Petr Bezruè bez záruky èi jeho poeticky ladìný text v roce 2007 vydané publikaci fotografíí tragicky zesnulého ostravského fotografa Františka Øezníèka - Støípky Moravy a Slezska.
Lidé, kteøí mì znají, vìdí, ¾e mùj zájem o Beskydy a lidi kolem nich je opravdu nekonèící. Ti ostatní se to teprve dozvídají, kdy¾ mì nìkde potkají nebo si pøeètou nìkterý z mých sem tam se nìkde objevujících èlánkù.
O prázdninách jsem se jala uklidit mou místopisnou knihovnièku a dostala se mi po èase do ruky zajímavá útlá kní¾eèka Setonùv prùvodce Beskydami od Jaromíra Šlosara. Poutavé ètení o výpravách do hor, tak emotivní, ¾e by se èlovìk posbíral a hned nìkam vyrazil. Tak mì napadlo, ¾e by stálo za to Jaromíra Šlosara potkat a trochu se ho na Beskydy poptat. Samozøejmì nezvládnu hned všechny zajímavé lidi potkat osobnì a ráda vyu¾ívám vymo¾enosti civilizace a koresponduji pøes poèítaè. Pak u¾ zále¾í na lidech, na které se obrátím. Buï mùj email ignorují, proto¾e asi nejsou má krevní skupina a nebo se mnou podìlí o své dojmy, zá¾itky èi vzpomínky …
U Jaromíra Šlosara šlo asi o pøípad podobné krevní skupiny, proto¾e se rozhodl se mnou rozmlouvat:
Pár slov o Vás …
Nevím, co byste chtìla slyšet. Tøeba: Píšu jen o tom, co mì skuteènì chytí za srdce, co mì baví. Do nièeho, tedy ani do psaní, se nenutím. Zdaleka u¾ nejsem tak cti¾ádostivý jako ve dvaceti. Nebo: Stále si mám co øíct s kamarády z dìtství, nikdy jsem nekoukal na jejich vzdìlání. Tak to se mnou není snad tak špatné.
Èím jsou pro Vás hory a pøíroda, jaký máte vztah k Beskydám?
Cítím se na horách dobøe, zvíøata, rostliny mì stále udivují, pak se o svùj údiv nadšenì dìlím s blízkými. Pøed pár lety bych to dovedl vyjádøit, jaký mám vztah k Beskydám, teï u¾ ani nevím. Chodím do Beskyd tak èasto a tak dlouho, ¾e mì vlastnì u¾ zevšednìly. Chyba je urèitì ve mnì. Na druhé stranì si nedovedu pøedstavit, ¾e bych je nenavštìvoval. Ani nevím proè. Ale vím, ¾e ještì pøed dvaceti, patnácti lety, kdyby mi nìkdo nabídnul lepší ¾ivot nìkde v cizinì, neodešel bych nikam i kvùli Beskydám.
Myslíte, si, ¾e jsou Beskydy nejzajímavìjší (nejromantiètìjší, nejpozoruhodnìjší) pohoøí v ÈR? 
To nevím, jestli jsou nejzajímavìjšími horami, ty ostatní vlastnì neznám. Èím mì uchvátily?... Jednak jak je poznamenala valašská kolonizace a ze slovenské strany hranice dodnes tradièní hospodaøení – to se kochám, a jednak, ¾e v nich pro sebe najdu divokou pøírodu Karpat, jeøábka, tetøeva i pobytové znaky velkých šelem, které se v posledních ètyøiceti letech právì v Beskydách ze všech èeských hor objevily nejdøív.
Co bylo impulsem k vydání Setinová prùvodce Beskydami?
Na radu svého pøítele Jaromíra Tomeèka ze samého poèátku 70. let minulého století jsem si v 90. letech zaèal psát dojmový deník z výprav do Beskyd s kamarádem Jendou. Zprvu jsem ani nepøemýšlel o jeho vyu¾ití. O jednìch prázdninách v druhé polovici let devadesátých jsem z deníkových záznamù pøipravil ètení pro Èeský rozhlas Ostrava, kde jsem tehdy pracoval. Herec Ludìk Eliáš pøesnì a pøesvìdèivì interpretoval moje zá¾itky. Tenkrát kolegynì Helena Berková poznamenala, ¾e bych je mohl dát do kní¾ky. Dala mi zkrátka brouka do hlavy.
Jak èasto vyrá¾íte do hor, chodíte s fotoaparátem nebo jen s duší?
Sna¾ím se o jakousi pravidelnost, abych se do hor dostal jednou za ètrnáct dnù. Vìtšinou to vychází. Chodím bohu¾el bez fotoaparátu, jen s duší, jak píšete, a s dalekohledem. Ale nejdùle¾itìjší pro pobyt v pøírodì je umìní zastavit se, nespìchat v hlavì, jak øíkal Tomeèkùv hrdina z Podkarpatské Rusi, pastýø Logojda. Ne v¾dy se mi to daøí. A pak je tøeba mít otevøeny všechny smysly a srdce.
Jak vnímáte obec Staré Hamry, její¾ èást byla zatopena pøehradou Šance?
Staré Hamry mám kdesi v genech, vìøím tomu. Je pravdìpodobné, ¾e tam byla poèata moje babièka. Její maminka se strýcem na poèátku 20. století do prvních váleèných let v Hamrech v pronájmu mìli známý hotel Duda. Tam za¾ívali pøíbìhy plné obav se zbìhy a rakouskými dùstojníky, které mì lákají ke zpracování. V dìtství jsem Starými Hamry projí¾dìl ve spartaku s rodièi, kdy¾ jsme jeli na høiby, borùvky nebo jen tak na výlet, vzpomínám si vláèek, který nás kus cesty doprovázel, v oknech samé tváøe. Mo¾ná nepøesnì budu citovat básníøku Františku Pituchovou: Hamøani, Hamøani moc vas poranili, ¾e stì taku velku slzu uronili, taku velku slzu z Hamer do Øeèice, rozum je smiøeny, šak duša vyèice. To je i mùj pocit z dnešních Starých Hamrù.
Slyšela jsem o Vašem snímku Samotáøi z Vroble, mù¾ete o nìm uvést nìco zajímavého, potkal jste konkrétnì na Starých Hamrech další zajímavé lidi jako je Eduard Nìmec?
Na dokument z televizního cyklu Náš venkov Samotáøi z (Èerné) Vroble i po letech rád vzpomínám. Byla to má první vìtší spolupráce s mladièkým re¾isérem Ivem Macharáèkem, skvìlým dokumentaristou, který najednou dostal pøíle¾itost pøedvést se, a vyu¾il jí. Film byl také ocenìn na mezinárodním festivalu Etnofilm v Èadci. Ve Vrobli jsem se poznal s Edou Nìmcem, moudrým a opravdovým èlovìkem, poznal jsem jeho ¾ivot v osamìní. Poznal jsem také lidskou bídu a bolest jeho sousedù: samí chlapi, mour ve vráskách, temná, zaèouzená jizba, slepice pod kuchyòským stolem, aby je nezabily kuny, bezmoc stáøí a nemoci, pyramida prázdných láhví od alkoholu, snì¾nice na zimu… Eda mì dovedl ke studánkám, které má rád, udr¾uje je a dává jim jména, ke studni ve skále, bazénu, kde kdysi chovali pstruha, ukázal mi první dùmyslný vodovod v osadì – strouhu svedenou z horské bystøiny, která zásobovala stavení vodou. Rád se k Edovi vracím. Na Starých Hamrech v lokalitì Pod nebem v osadì Klubová ¾ijí zajímaví man¾elé Štaudovi, on – syn známého pra¾ského a pozdìji ostravského kameramana, ale ¾ádný intelektuál, jen citlivý èlovìk, který se nebojí tì¾ké práce, ona – podnikavá Sibiøanka. Mnohokrát jsem vyu¾il pohostinství jejich domu a rekreaèní chaty.
Co Vám øíká jméno Miloslav Nevrlý, co má spoleèného s Beskydami?
Karpatské hry Miloslava Nevrlého – ú¾asná kniha! Eseje i zá¾itky z rumunských hor. Pøed èasem mì doslova inspirovaly k napsání recenze na nì. Pøed èasem jsem také víceménì náhodou objevil v ètenáøském blogu na netu srovnání Setonova prùvodce s Karpatskými hrami, moc mì to potìšilo, pøímo vyznamenalo. To je snad jediná spojitost mezi Miloslavem Nevrlým a Beskydami, která mì napadá. Zøejmì však chcete slyšet nìco jiného…
(Pozn.: Doplním, ¾e tahle spojitost má urèitì své opodstatnìní, pan Nevrlý je skvìlý èlovìk, pøírodovìdec, který napsal Knihu o Jizerských horách a také Nejkrásnìjší sbírku a tu hlavní spojitost s Beskydami jsem objevila pøed více ne¾ deseti lety, kdy¾ jsem panu Nevrlému napsala a zjistila, ¾e jeho paní pochází z Èeladné a celé roky a¾ do letoška, kdy její rodnou chalupu prodali, tady jezdíval.)
Nesmí samozøejmì chybìt otázka Petr Bezruè a Beskydy …
Petr Bezruè a Beskydy, to je strašnì obsáhlé téma; tolik se u¾ toho o nìm øeklo. Mo¾ná se tak neví, ¾e Petr Bezruè znal beskydskou pøírodu jako málokdo, na úrovni se mohl bavit s odborníky. Dodnes na Smrku najdu omìj šalomounek tam, kde on. Pøíroda ho bavila, ale co ho nebavilo? Na Ostravici si víc ne¾ oblíbil maminku mého kamaráda, dnes docenta katedry biologie Pøírodovìdné fakulty Ostravské univerzity, Bohumíra Lojkáska. V dopisech a na pohlednicích ji oslovoval Krašlièko, proto¾e zkrášlovala jeho vzhled v ostravickém holièství lazebníka Mecha. Na Hamrovicích v domì jejích rodièù si dávali schùzky, kdy¾ byla Helenka sama; staèil jen papírek v plotì, ¾e vzduch je èistý. Na Ostravici bydlela vnuèka a pravnuèka Bezruèovy milenky Dody, ale to snad jen byla náhoda…
Jaký je Váš názor na technoparty, která probìhla na Ostravici pøímo pod pøehradní hrází nádr¾e Šance o posledním srpnovém víkendu?
Mùj názor na technoparty je jednoznaèný: Nevím, jak je nìco takového vùbec mo¾né! Je to naprosté pohrdání vším lidským, a to nemyslím jen soukromí lidí samotných (sousedù akce) – èlovìk toho hodnì vydr¾í, ale pøedevším vztah èlovìka k pøírodì, ke zvíøatùm. Za pár dnù nastoupí jelení øíje, nìco tak jedineèného bìhem roku, zvìø by mìla ¾ít v klidu a ne za¾ívat nepoznaný stres. Jak je v takových situacích bezmocná veškerá ochrana pøírody! Jak jsou bezmocné nejen mravní, ale i právní normy!
Je ještì nìco, co na co jsem se Vás nezeptala?
Napadá mì, ¾e jste se nezeptala na Kainara, který nìjaký èas pracoval na ostravické pile, místa, kam bych Vás pozval a šli bychom mými chodníèky, ne po znaèkách: na Knìhyni, Smrk a na moravskoslovenské pomezí, nezeptala jste se mì na moje pùsobení v ostravickém dìtském domovì, kde mi bylo moc dobøe.
Ale, co Vás to napadlo, pøipravit rozhovor se mnou?.
Naposled tedy odpovídám já Vám:
Mám moc ráda Beskydy, zajímavé lidí, kteøí je mají rádi taky a Vy mezi nì urèitì patøíte. Takových lidí se ráda poptám, na to co mì zajímá a na všechno to ostatní, co jste naznaèil, se Vás zeptám tøeba zase pøíštì. Dobøí lidé se èlovìku nikdy neztratí a sem tam je na svých cestách èas od èasu potkává…
Pavla Zemaníková
