Jak jsem ji¾ minule napsala, vesnice Saintes-Maries-de-la-Mer nás pøivítala barvami, které dovedou vytvoøit jen sluneèní paprsky. Slunce nám snad chce vynahradit ponìkud rozpaèité ráno a opírá se do našich zad ze všech sil. Ani svì¾í vìtøík vanoucí od moøe, po jeho¾ pobøe¾í jdeme od parkovištì, kde jsme zanechali náš autobus, neodradí mnohé z nás od striptýzu. A tak se objeví trièka s hlubokými výstøihy a šortky. Jejich majitelé se s námi rychle louèí a vydávají se smìrem, který jim ukázal prùvodce, aby si dosyta u¾ili plá¾e. Všichni dostáváme dvì hodiny osobního volna. V nìm si lze prohlédnout masivní kostel z 12. století, který spíše pøipomíná pevnost èi hrad, a v nìm kryptu se sochou èerné Sáry, patronky Romù, a truhlici s jejími ostatky. Soška není pøíliš veliká, mìøí snad jen o nìco víc ne¾ metr, ale proto¾e jsme v Stes-Maries-de-la-Mer právì týden po velké rómské pouti, kdy bývá soška obleèena a¾ do 50 kusù honosných rouch, vidíme svatou Sáru obalenou pøepychovými „slupkami“ jako cibuli. Materiál (brokát, satén, hedvábí) záøí ¾ivými barvami a díky desítkám svíèek rozsvícených prosebníky u Sáøiných nohou vrhá barevné pablesky do pøíšeøí krypty. Vycházíme ven a chceme si ještì dopøát slibovanou krásnou vyhlídku z kostelní vì¾e, jen¾e ouha! Od 12 do 14 hodin, co¾ je doba, kterou máme pro vesnici vyhrazenu, je vì¾ uzavøena. A tak se vydáváme na procházku malebnými ulièkami, ka¾dou chvíli nará¾íme na stojany nabízející ty nejpestøejší cikánské suknì, a pøitom okukujeme mno¾ství hospùdek, kavárnièek, pizzerií rozhodujíce se, ve které si dopøejeme lehký obìd. Po cestì se stáváme vhodným objektem pro pùvabné mladé cikánské dívky, které nám nabízejí „zaruèenì zlaté“ prstýnky èi náušnice. Odmítáme je „plynulou francouzštinou“ vyslovujíce „Merci, non!“ co nejfrancouzštìji. Nakonec zakotvíme na „zahrádce“ malé útulné pizzerie, pochutnáme si na výborné pizze, kterou já zavla¾ím znaèkou Evian, zatímco mu¾ kladnì hodnotí vybrané pivo. Víno si necháváme radìji a¾ na veèer. Po obìdì se ještì trochu projdeme po nábøe¾í lemovaném mno¾stvím lodí nejrùznìjšího druhu a vydáváme se pomalu k autobusu. Po cestì nás docházejí pìknì zarudlí návštìvníci plá¾e.
Je 14 hodin a my vyrá¾íme k mìstu Aigues-Mortes, kde nastoupíme v 15 hodin plavbu po øíèních kanálech. Na cestì nás èeká ještì jedna zastávka. Pár kilometrù za Stes-Maries zastavujeme u pøízemního døevìného stavení, je¾ nás láká mno¾stvím krásného ovoce vystaveného pod pøístøeškem pøed vchodem. Ano, jsme u takové malé potravinové burzy, je¾ nabízí vše, co je pro oblast typické - od pytlíèkù s voòavým provensálským koøením èi levandulí, pøes sùl v malovaných keramických solnièkách, víno v obvyklých lahvích èi v lahvích ve tvaru vinného hroznu, bílý nugát, rùzné sladkosti, olivy, olivový olej a¾ po malé košíèky naplnìné nádhernými jahodami èi tøešnìmi. O tom, ¾e nikdo z nás neodolal a ka¾dý si nìco koupil, nemusíte pochybovat.
Mìsto Aigues-Mortes (Mrtvá Voda) je ukázkou støedovìkého mìsta, bývalého pøístavu, s krásnì zachovaným opevnìním. Nás jako orientaèní bod všude provází masivní vì¾ Tour de Constance, nebo» kousek od ní je pøístavištì výletních lodí. Vì¾ má svou bohatou historii. Slou¾ila mimo jiné jako maják, kdy¾ mìsto ještì v dávné minulosti le¾elo na moøském bøehu, a ¾enská vìznice. A prý po nejslavnìjší vìzenkyni dostala své jméno. Pøed tøetí hodinou odpolední nastupujeme na jednu z výletních lodí, na ní¾ podnikneme asi dvouhodinovou plavbu po síti øíèních kanálù, jimi¾ je území rezervace protkáno. Na hlavu nará¾ím plátìnou èepici „mlynáøku“ a zaujímám místo na zádi horní paluby, aby mému fotoaparátu nic neuteklo. Vyplouváme, slunce pálí a za naší lodí zùstává støíbrný høeben. Nejprve svou pozornost vìnuji bizarním tvarùm prastarých pínií na bøehu. Po chvíli se na levé stranì v dáli objevuje mohutná osamìlá budova – prý stará celnice. A ta nás provází –více èi ménì vzdálená- po celé dvì hodiny plavby. V ba¾inách si všímáme svých starých známých - hlouèkù èerných býkù, opìt zahlédneme bílé koníky… Plavba je poklidná, velmi pøíjemná. Najednou se nìco zaèíná dít. Loï míøí ke bøehu, kde vidíme malé pøístavištì, a skuteènì pøistává. Vtom k pøístavišti pøijí¾dí na bílých koních dvojice mu¾ù v barevných košilích, s tmavými klobouky na hlavách. V jedné ruce dr¾í nìco,co nám pøipomíná dlouhé kopí, a zvou nás na bøeh.®e by to byli proslulí gardians? Vylézáme tedy po ponìkud strmém bøehu vzhùru a tady se pøed námi objevuje pøírodní jevištì. Stojíme nad rozsáhlou ba¾inou, její¾ okraje poseté hlubokými puklinami svìdèí o tom, ¾e tady bylo deštì málo, a za pøíkopem a drátìným oplocením vidíme stádo èerných býkù, kteøí se vìtšinou lhostejnì povalují a na zírající turisty s prominutím kašlou. Naši dva jezdci se mezitím nìkam ztratili. Ale co to? Nìkteøí býci zaèínají jevit neklid a zvedají se ze svých bahnitých lù¾ek. V tu chvíli se objevují na obzoru naši dva známí jezdci, rychle se blí¾í, mávají svými „kopími“ a nìco vykøikují. A v tu chvíli se z líného stáda stává výbornì secvièený divadelní soubor. Býci zaèínají „prchat“ urèeným smìrem, avšak honák jim zkøí¾í cestu, a tak býci svùj dusot namíøí jinam. Pro zvýšení efektu se obèas nìkterý sólista „utrhne“ a zbìsile pádí smìrem k oplocení, tak¾e je v nás malá dušièka, aby plot ledabyle nepøeskoèil a nepokraèoval mezi nás. Jen¾e uprchlík kousek od nás zabrzdí, po»ouchle se na nás podívá, snad i spiklenecky mrkne a u¾ normálním tempem kluše na své místo. Nešetøíme potleskem a snad bychom se ani nedivili, kdyby se „herci“ na závìr divákùm uklonili. Po této „kulturní vlo¾ce“ u¾ nám zbývá sotva pùlhodinka plavby a zase nás vítá Constance.
Vystupujeme, kontrolujeme, zda jsme jen opálení èi i spálení a vydáváme se ještì na prohlídku opevnìného mìsta. Jeho hradby a brána jsou vskutku impozantní, ulice skuteènì navozují pøedstavu støedovìkého mìsta. Bílá a svìtle okrová barva domù s šedivými okenicemi je èasto o¾ivena pestrými muškáty, které splývají v barevných vodopádech z mnohých oken. Rozlouèíme se pohledem s vysokými hradbami, jim¾ zapadající slunce propùjèuje narù¾ovìlou barvu, a spìcháme k autobusu, který nás doveze do místa dnešního noclehu a zítøejší první prohlídky – do Arles.
Po ubytování v Arles se vydáváme do nedaleké restaurace na veèeøi a tady za¾ívám menší šok. Není zpùsobený tím, ¾e obsluha je za ten týden suverénnì nejhorší, stejnì jako jídelna, která spíš pøipomíná èekárnu na zdravotním støedisku. Nejprve dostáváme tradièní salát-normální, s abnormálnì dobrou zálivkou a s kousky neménì dobrých baget. Potud tedy dobré. Jen¾e! Pak se pøed námi objeví obrovité talíøe, spíš mísy, plné ¾luté rý¾e promíchané s nakrájenou zeleninou, ale z té rý¾e – ó hrùzo! - se na mne šklebí malé èerné otevøené škeble, èervení ráèci èi neménì èervené potvùrky s dlouhatánskými „vousy“… Prý paela s moøskými plody. Tohle mám pozøít já, která se „plodùm moøe“ vyhýbá na sto honù! Tak ne, tohle nepùjde, i kdy¾ hlad u¾ se dùraznì hlásí. Opatrnì ozobávám trochu rý¾e se zeleninou a konèím. Ještì ¾e následuje tradièní mouèník, který naštìstí nemá s moøem nic spoleèného a chutná výbornì. A koneènì – s lehkým ¾aludkem se spí urèitì lépe!