Kdy¾ se o loòských Vánocích objevil pod stromeèkem katalog poznávacích zájezdù Èedoku a následovalo man¾elovo vybídnutí, abych nìco vybrala, bylo mi okam¾itì jasné, co budu hledat. Loni jsem pro klid v rodinì vymìnila ký¾enou Provence za Bretaò a Normandii (a po pravdì pøiznávám, ¾e jsem nelitovala ani chvíli), ale touha uvidìt Provence ve mnì døímala nadále.A proto¾e ono „nìco“ nebylo nijak specifikováno, zaèala jsem v katalogu ihned hledat oddíl vìnovaný Francii. Po chvíli listování jsem našla to, co jsem hledala. Zájezd nesl název Bájeèná Provence a mìl trvat 7 dní. Mohli jsme si vybrat ze dvou termínù: pøelom kvìtna a èervna, nebo zaèátek záøí. A tady jsem se dopustila osudné chyby. Provence toti¾ v mé pøedstavì splývala s modøe kvetoucími lány levandule.
Usuzovala jsem tedy logicky (aspoò jsem si to v té chvíli myslela), ¾e levandule, stejnì jako vìtšina slušnì vychovaných bylin, bude kvést v kvìtnu a¾ èervnu, a zvolila jsem èervnový termín. Kdy¾ jsem pak asi mìsíc pøed odjezdem náhodou zjistila, ¾e levandule kvete a¾ o prázdninách, a ¾e ji tedy v kvìtu mohu uvidìt nanejvýš na fotografii, zalil mou duši šedý smutek. Ale beznadìji jsem nepropadla nadlouho. Ostatnì – nadìje umírá poslední, není-li¾ pravda?
Vìci nabraly ten správný smìr a spád, a tak jsem koneènì 1.února letošního roku tøímala v ruce potvrzení o zaplacení zájezdu. Do odjezdu sice zbývaly ètyøi mìsíce, ale já se pomalu zaèala pøipravovat. Pøedevším jsem se zamìøila ve velkém prùvodci po Francii na oblast Provence a daný oddíl pøeèetla velmi svìdomitì. Následovalo zakoupení prùvodce , který vešel do kabelky a byl nošen stále s sebou. Všechna místa v nìm, je¾ jsme mìli navštívit, a vše, co v nich mìlo být zajímavé, jsem oznaèila ¾lutým zvýrazòovaèem. No a koneènì jsem se pustila do „Obrázkù z Provence“, které napsal Jan Šmíd.
Jak se èas odletu blí¾il, docházelo mi, ¾e zájezd, který byl oznaèen jako sedmidenní, je ve skuteènosti pìtidenní. Ten první den jsme odlétali z Prahy a¾ kolem 21. hodiny, zatímco poslední den pro nás zaèal s prvním kuropìním, nebo» letadlo startovalo ji¾ o pùl 7. ráno. Ale i s tímto faktem jsem se vyrovnala. Kufr jsem nabalila trièky a dalšími letními proprietami, nebo» jsme pøece letìli do slunné Provence! Koneènì nastal ký¾ený den. Cesta do Prahy utekla a veèer jsme byli – podle pokynù v 18.30 – na letišti. Vyzvednutí letenek (jedna z nich slibovala místo u okýnka) a odbavení probìhly bez zádrhelù, nezabil mne ani fakt, ¾e jsem za plechovku colly zaplatila 80 Kè, a u¾ jsme slyšeli pokyny k nástupu do letadla smìøujícího do Marseille. Tady mne èekalo menší zklamání. Man¾el se vecpal na sedadlo A, co¾ je místo u okna, s odùvodnìním, ¾e on pøece bude fotit. A tak jsem cestu do Marseille, je¾ trvala asi hodinu a tøi ètvrtì, absolvovala v pozici sardinky. Zleva se „køídlil“ man¾el (ostatnì moc toho nenafotil, proto¾e asi po 20 minutách u¾ mohl fotografovat leda tmu), zatímco mu¾ sedící z pravé strany si na svém sedadle poèínal jako doma, tj. rozvaloval se, a já si v tìch chvílích pøála mít tlouš»ku listu papíru.Vystupovala jsem tedy (pøibli¾nì v 23 hodin-nebo» jsme letìli s nìjakým tím zpo¾dìním) v Marseille mírnì placatá, ale ¾ivá!
Na kufr jsme tentokrát èekali „jen“ asi 20 minut, v pøíletové hale si nás vyzvedl prùvodce - od pohledu sympa»ák - a vedl nás pøed budovu letištì, kde nás èekal autobus Èedoku, v nìm¾ jsme mìli absolvovat pìtidenní cestování. První pøekvapení bylo, kdy¾ jsme zjistili, ¾e v Marseille tìsnì pøed naším pøíletem pršelo. Co pršelo! Lilo jako z konve! A co víc, ¾e pokraèování na sebe nedá dlouho èekat. Prùvodce nás hned „utìšil“: „Doufám,¾e si vezete lepší poèasí! V Provenci u¾ týden leje, Rhóna má na èásti toku vyhlášený tøetí povodòový stupeò. Pamìtníci v Provenci takové poèasí nepamatují.“
Ještì jsme se nevzpamatovali z této „jobovky“, kdy¾ jsme koukli pod nohy a nestaèili uskakovat. Pøímo pøed východem se toti¾ rozlévala po mokré dla¾bì ohromná kalu¾ krve, kterou ještì déš» nestaèil smýt. Snad prý památka na nìjakou poulièní šarvátku. V tu chvíli jsem si vzpomnìla, ¾e Marseille údajnì patøí k nejnebezpeènìjším mìstùm, a byla jsem docela ráda, ¾e nás autobus odvá¾í na nocleh docela dost daleko od Marseille.
Místo našeho prvního noclehu le¾elo na samém okraji mìsta Aubagne (v tu chvíli mi ani nedošlo, ¾e právì tato místa jsou spojena s Marcelem Pagnolem), hodinku jízdy od Marseille. A proto¾e pùlnoc ji¾ minula, nenechali jsme se rozházet ani zjištìním, ¾e budeme nocovat v „plechovém“ hotelu (jak tento typ ponìkud stísnìných hotýlkù, je¾ známe spíš jako hodnì podobné „formule“, trefnì nazvala jedna úèastnice našeho zájezdu), a spìchali jsme na kutì. Den, který nás èekal, sliboval docela nároèný program…