D¾bán povìstí
Èesání chmele na Rakovnicku a ®atecku patøí k nezapomenutelným zá¾itkùm z mládí mnoha tisíc seniorù. Snad se najdou i tací, co se alespoò v myšlenkách rádi navrátí do krajiny, v ní¾ strávili mnoho krásných chvil. Do krajiny, jí¾ dávají nezamìnitelný vzhled rozsáhlé bukové lesy, hluboká údolí, stolové vrchy a opukové srázy a hlavnì, èervená hlína polí, na nich¾ se tyèí sloupy chmelnic.
Vesnické domy se vyznaèují unikátní lidovou architekturou. Jsou stavìny z nejdostupnìjšího místního materiálu, z opuky, a bývají doplnìny detaily z re¾ných cihel. Na okraji vesnic se však ji¾ tyèí moderní vilky svìdèící o rostoucím blahobytu mnohých vesnièanù.
Je to krajina, v ní¾ trosky hradù svìdèí o dávné minulosti. V pamìti lidí i v knihách najdete povìsti o loupe¾ivých rytíøích, štìdré Jasanové paní èi povìsti o dracích, které vznikly z pradávných mýtù o nepøátelských hordách, které se valily prùsmykem Vrata ze severu do nitra Èech. Právì u tohoto prùsmyku vyrostl v první polovinì 13. století hrad D¾bán, aby ochránil obchodní cestu, která vedla soutìskou. Hrad, postavený po vzoru francouzských kastelù, chránily z východu tøi okrouhlé vì¾e, v západním cípu stála vì¾ ètyøhranná. Po obvodu stála palácová køídla s mno¾stvím místností. Jeho stavitelé nemuseli chodit pro materiál daleko, hrad stál na opukovém podlo¾í a kámen z pøíkopu jistì poslou¾il jako stavební materiál. Hrad však fungoval jen nìkolik desetiletí a musel být opuštìn, proto¾e køehké podlo¾í asi neuneslo vysoké a témìø dva metry silné zdi palácù a stavba se zaèala bortit. Po staletí slou¾ily trosky jako zdroj stavebního materiálu. Boøivá síla lidu je nekoneèná, a tak u¾ dnes z hradu nezbývá skoro nic, kromì povìstí ovšem. A právì tìm se teï budeme vìnovat.
Podle povìsti dal hrad postavit po roce 1420 Beneš, pøezdívaný Svinì, mu¾ tvrdého srdce a nelítostný násilník. D¾bán svévolnì vybudoval na královské pùdì a utiskoval odtud lid v okolí. Ve stáøí byl donucen vydat hrad králi, který Beneše potrestal a jeho sídlo zboøil. Ve sklepích prý zùstaly jeho poklady, které hlídá Benešùv duch v podobì bílé paní, obvykle doprovázené divokou èernou sviní. Nìkolika odvá¾livcùm se prý podaøilo k pokladùm proniknout, ale touhu po bohatství zaplatili ¾ivotem.
Kromì ducha zlého Beneše se prý také na hradì zjevuje pøízrak Jasanové paní. Ta prý sem kdysi pøišla jako smutná nevìsta d¾bánského rytíøe, kterého si musela vzít bez lásky. Brzy svému mu¾i porodila dceru, ji¾ však záhy unesla divá ¾ena z lesù pod hradem. Rytíø ve vzteku obvinil svou cho», ¾e dítì špatnì hlídala a proklel ji. Jakmile vyøkl kletbu, jeho smutná paní zmizela a vtìlila se do kmene jasanu na nádvoøí hradu, pod ním¾ sedávala. Spletitý pøíbìh ještì pokraèuje, dokonce se š»astným koncem, pro ètenáøe je však dùle¾ité pouze vìdìt, ¾e se pøízrak paní z jasanu na D¾bánu na jaøe zjevuje, a lidem, kteøí ušetøí kvìty stromù rostoucí v rozvalinách, daruje zlatou minci.
Nejkrásnìjší je však dodnes aktuální pøíbìh o chudém zemanu Vítkovi z Mutìjovic.
Ten se zamiloval do krásné panny Kateøiny, dcery Habarta ze ®erotína, který ji však odmítl provdat za chudáka. Vít se proto vypravil na vojenské ta¾ení do Uher a sna¾il se na sebe upozornit hrdinskými skutky. Podaøilo se mu vydobýt i jakousi koøist a získat rytíøský pás. I tak nad ním pan Habart ohrnul nos a na námluvèího poštval lovecké psy.
Vítek navrhl pannì Katuši únos, ale ta pova¾ovala úprk bez otcovského po¾ehnání za nedùstojný. Vít tesknil po líbezné Kateøinì a osamocen, jen s lukem, meèem a konìm se vydal do cizích slu¾eb. Jednou, kdy¾ nocoval u kupecké stezky, se pøikradl do le¾ení franckého kupce, zabil klimbajícího strá¾ce a postupnì povra¾dil spící èleny výpravy. Získal poklady z krytého vozu i sedlo se zlatem všitým do vycpávky. Nejednou pak ještì èíhal u stezky, dokud neshromá¾dil bohatství, které pøevýšilo majetek ®erotínùv. Bez úrazu a zdráv se poté vrátil do Èech a lidé ochotnì uvìøili smyšlence o rytíøi, který se vrátil ze Svaté zemì. Habart ze ®erotína u¾ neváhal provdat Kateøinu za rytíøe z Mutìjovic a Vítek se zavázal postavit pro jeho dceru pevný a krásný hrad.
Král svolil, aby rytíø z Mutìjovic dostal v léno území, øeèené D¾bán, na ostrohu poblí¾ Vítkovy rodné tvrze. Chystaly se zásnuby, avšak ¾enich, sídlící na tvrzi, se neradoval. Mrtví jej pøicházeli strašit a¾ do snù. I vyznal se Kateøinì z krutých høíchù, jich¾ se pro ni dopustil. Ta, kdy¾ vyslechla hrùzný pøíbìh se cítila spoluvinna a projevila ochotu se provdat jen tehdy, kdy¾ Vítkovi nebesa prozradí trest za prolitou krev.
Vítek bloudil hvozdy, brodil se závìjemi a tøetího dne mu andìl v šarlatové øíze oznámil, ¾e jeho zloèiny budou seèteny, zvá¾eny a potrestány za dvanácte let. V nadìji, ¾e leccos se za tak dlouhou dobu mù¾e pøihodit, si Kateøina Vítka vzala a na ostro¾nì zaèal rùst hrad, chránìný strmými svahy, dùkladným pøíkopem, tøemi okrouhlými vì¾emi a ètvrtou, ètyøhrannou, na západní stranì, nad hlubokým sedlem, zvaným Vrata…
Cizí vojska táhla zemí, král se hotovil ke støetu. Knìz radil Vítkovi, aby pøispìl králi ku pomoci, ¾e mu Bùh promine viny. Kateøina však propukla v srdceryvný pláè a Vítek kapituloval. Zùstal doma.
Krále zabili v bitvì, hlad a nemoci hlodaly zem vydanou v plen nepøíteli. Nouze se však nedotkla D¾bánu, ani lidu ve hradu a okolí. Vítek a Kateøina si ¾ili spokojenì, i kdy¾ Vítka v noci rušila hrùza, ¾e je hrad pøepaden, ¾e propukla zlá choroba, otrávili studnu, vichøice strhává zdi a podobnì.
Èas plynul a nový mladý král se vydal vstøíc budoucí choti a¾ na pomezí zemì. Cestou uctil D¾bán a nocoval v jeho zdech, jsa obsluhován krásnou hradní paní. Král, zmo¾en sladkým vínem, spal na mìkkém a výstavném lo¾i, kdy¾ byl probuzen voláním, ¾e je hrad vydáván nepøíteli. Nádvoøí clonila mlha, ozývalo se dunìní. Ve zmatku a ruchu narychlo hrad opustil a zastavil se a¾ v podhradí. D¾bán zalévala rudá záøe, silnìjší ne¾ jakýkoliv oheò. Kdy¾ koneènì nalezli odvahu pøiblí¾it se k hradišti, našli jen rozkotané zdi, spálený kámen a ¾havý popel.
Aè místu nechybìla výhodná poloha, hrad nikdy neobnovili a lidé po staletí postupnì odlamovali bílou opuku. V mìsíèných nocích mohou vyvolení potkat milostný pár v nenápadném odìvu, který se zaklesnutými prsty a zamilovanými pohledy bloudí po lesích.
Ivo Antušek
