Není mo¾né pozorovat Øíp jen z okna vlaku, a tak jednoho dne vystoupím ve Vraòanech a pøesednu na motorový vláèek, který mì doveze do stanice Ctinìves. Po této trati jedu poprvé a pozoruji krajinu polí a luk, jí¾ dominuje osamìlý èedièový bratr Èeského støedohoøí, Øíp. Hora, vysoká 456 m nad moøem, vystupující náhle z roviny, opøedená povìstí o praotci Èechovi, se stala symbolem našeho národa. A není divu. Pøi pohledu na ni se zatají dech i nám.
Krajina hýøí rùznými odstíny zelených barev a nìkterá pole, kde obilí teprve zaèíná rùst, se mohou pochlubit naèervenalou barvou zemì. Úrodná a zdravá krajina, kde je dobøe i zvìøi. Svìdèí o tom nìkolik zajícù, srnek a ba¾antù, které spatøím bìhem jízdy. Svì¾e zelený Øíp je porostlý listnatým lesem, ale nebylo tomu tak v¾dy. Byl zalesnìn v 19. století,
pùvodnì byl bezlesý, podobnì jako støedohorské kopce na Lounsku.
Zdá se, ¾e ve Ctinìvsi vystoupili témìø všichni cestující, kteøí se vydávají po èervené znaèce k vrcholu Øípu - inu poutní místo. Cesta vede alejí starých hrušní a pokraèuje polní cestou. Nìkde nad námi zpívá skøivánek. Sluníèko svítí a na obloze mù¾eme pozorovat zajímavou
oblaènost - zejména na jihozápadì a na západì výrazné øasy, rozbíhající se do rùzných stran, vytváøející tak vìjíøe, které dodávají krajinì ještì vìtší malebnosti. Nad polem krou¾í kánì.
Z rostlin mì zaujme snìdek chocholiènatý se záøivì bílými kvìty, ro¾ec polní, jitrocel prostøední, rù¾ová vikev a modrý rozrazil perský. Tu a tam z trávy vykoukne ¾lutý kvìt kozí brady. Zaèíná kvést ¾lutý pryšec chvojka a v blízkosti úpatí hory na sebe upozorní jediná rostlina svými nápadnì ¾lutými kvìty - starèek pøímìtník. Vstupuji do lesa, v nìm¾ pøevládají duby. Cesta, vedoucí napøed po rovinì, lemovaný kvetoucím jahodníkem chlumním a maøinkou vonnou, se stáèí vpravo a zaèíná stoupat a mìní se v úzkou, kamenitou stezku. U¾ mi zbývá vystoupat posledních, dost obtí¾ných 500 m k vrcholu, ale za námahu to urèitì stojí.
Èediè, z nìho¾ je Øíp tvoøen, obsahuje více magnetovce, co¾ zpùsobuje odchýlení støelky kompasu. Ten však u sebe nemám, abych se o tom pøesvìdèila, ale vìøím tomu. Stezka mì dovedla k jednomu z nejkrásnìjších míst tìsnì pod vrcholem. Po jejích obou stranách jsou skalky s kvetoucí šalvìjí, mateøídouškou a lomikamenem. Ú¾asná scenérie, plná barev a vùní. Posadím se na kámen, oèarovaná kouzlem tohoto místa. V dálce se ozývá kukaèka a kolem mì poletují motýli, vìtšinou hnìdásci a menší ¾lutaví motýlci s èernými skvrnami (snad by to mohly být samièky nìkterého druhu ohniváèka). Obèas prolétne velký èmelák skalní, je èervený a má oran¾ový zadeèek. Objeví se i skvost z øíše broukù - zlatohlávek, jeho¾ krovky se na slunci kovovì zlatozelenì lesknou. Brouk pøi letu skuteènì bruèí. Døíve byli zlatohlávci v pøírodì dost bì¾ní, ale teï jsou bohu¾el vzácnìjší.
Rozhled do krajiny je mírnì zaclonìn oparem, ale i tak je pìkná vyhlídka na Støedohoøí. Je pøíjemné teplo. Po chvíli pokraèuji k vrcholu, kde jsou davy turistù nejen pìších, ale i cyklistù, kteøí tu poøádají okru¾ní jízdu. Místní restaurace nabízí obèerstvení a suvenýry. Rotunda svatého Jiøí na slunci témìø svítí. Je postavena ze svìtlé opuky. Obejdu ji zvenku, prohlédnu si místo, odkud pochází základní kámen Národního divadla a ještì vyhlídky k Mìlníku a k Praze.
Proto¾e sestup bývá obtí¾nìjší ne¾ výstup, zvolila jsem pro návrat prozaiètìjší panelovou cestu, vedoucí smìrem ke Krábèicím. Ale i zde se setkávám s krásnými skalkami u cesty a s koberci rozrazilù. U parkovištì odboèím vpravo a pohodlnou cestou na okraji lesa pøicházím k èervené znaèce, vedoucí k nádra¾í do Ctinìvsi. Ještì jedno posezení na vyhøátém kameni a pohledy na proslulou horu a okolní krajinu. Její krásou se shora kochá i nìkolik rogalistù. Nezbývá mi, ne¾ se rozlouèit s Øípem a vydat se na nádra¾í. A snad aby louèení nebylo tak smutné, pøelétne kolem otakárek fenyklový....
