Od vynálezu písma se mohly poznatky, zkušenosti, názory a vyprávìní zaznamenávat a uchovávat v nezkreslené formì pro pouèení potomkù. I kdy¾ písmo vìtšinou slou¾ilo zcela praktickým všedním záznamùm a na potomky pøitom nikdo zvláš» nemyslel. Psalo se pochopitelnì celá dlouhatánská staletí ruènì a v medicínì je znám výraz „písaøská køeè“. Jde o køeèovité sta¾ení svalstva ruky, ke kterému dochází vinou jednodstranného zatì¾ování pøi ruèním psaní. Písaøi byli skuteèní profesionálové, kteøí ještì na poèátku devatenáctého století dokázali psát zøetelnì a na diktát. Psali tak rychle a èistì, ¾e nikdo pøíliš netou¾il jejich práci nahradit nìjakým strojem. Spoleèenská objednávka, která by vedla ke vzniku psacího stroje, v této dobì opravdu neexistovala.
První patent
Pøesto byl první patent, který souvisel s vynálezem této nezbytné souèásti kanceláøe dvacátého století, odkud ji zaèaly vytlaèovat a¾ textové editory poèítaèù, udìlen ji¾ v roce 1714 britskou královnou Annou. Získal jej in¾enýr Henry Mill na stroj nebo metodu, jak vysazovat nebo pøepisovat písmena jednotlivì nebo postupnì za sebou jedno za druhým jako pøi psaní, zpùsobem tak zøetelným a pøesným, ¾e se nedá odlišit od tisku. Podstata technického øešení Henryho Milla se nedochovala, zlí jazykové pøedpokládají, ¾e šlo o jakýsi systém razítek. Pøesto je Millovi pøipisováno otcovství psacího stroje a u¾ za pouhý nápad mu nále¾í právem.
Další pokusy sestavit psací stroj byly vedeny nikoli myšlenkou usnadnìní práce písaøùm, ale vznikaly jako mechanické pomùcky pro nevidomé, které by jim umo¾nily vyjadøovat své myšlenky samostatnì písemnou formou. První psací stroje vyrobené ve Francii byly urèeny právì jim. Patent na skuteèný psací stroj byl pak vydán v USA, a to v roce 1829 v Detroitu Williamu A. Burtovi. Následoval pak o ètyøi roky pozdìji patent udìlený v Marseille Xavieru Projeanovi. O svém stroji s hrdým názvem „Machine criptographique“ vynálezce neménì hrdì prohlásil, ¾e je schopen psát tak rychle, ¾e se vyrovná zruènému ruènímu písaøi. O objevení opravdového psacího stroje s klávesnicí a inkoustem napuštìnou páskou se zaslou¾ilo hned nìkolik osob, mezi nimi¾ nesmíme pominout Chrostophera L. Sholese, který k nìmu pøispìl nejvíce. Právì on toti¾ polo¾il pøi spoleèné práci na stroji schopném èíslovat stránky knih Carlosu Gliddenovi otázku, která nakonec vedla k vynálezu. Zeptal se prostì: „Nemohl by ten stroj také psát písmena?“ Pak spoleènì sestrojili døevìný model, který psal jen velká písmena. Novinka vypadala pøesto natolik slibnì, ¾e Sholes prodal práva za 12 000 a firma Remington, která se právì pøeorientovávala ze zbrojního programu na civilní, mìla co vyrábìt.
Pøesto sudièky nebyly psacímu stroji zrovna naklonìny. Na Kontinentální výstavì v roce 1876, kde se první série strojù pøedstavila, se stal hlavním hitem Bellùv telefon. Remingtonka však zaèala své stroje pùjèovat do úøadù, a tak posléze dobyla srdce úøedníkù a trhy. Dnešní moderní psací stroje jsou sice konstrukcí ji¾ vzdáleny pùvodnímu typu, leè nìco se nám pøesto zachovalo a pøevzala to i výpoèetní technika. Jedná se o pùvodní Sholesùv návrh sestavení klávesnice, kde jsou písmena rozlo¾ena tak, aby se neblokovala ta z nich u¾ívaná èasto za sebou.