Je zajímavé, o èem všem se píše ve spojitosti s nìjakým datem. Ale na jeden pomìrnì dùle¾itý vynález, který také mívá jubileum, se snad z dùvodù falešného studu zapomíná. I kdy¾ o tom studu pøi pohledu na stránky dnešních novin a èasopisù, jako¾ i na obrazovku televize, silnì pochybuji. Byl bych ale nerad pova¾ován mravokárci na tìchto stránkách za nemravu èi chlípníka, jenom proto, ¾e tady budu povídat o intimní souèástce dámského obleèení, která má více jak stoleté trvání. Tedy existenci. O èem vlastnì? No pøece o podprsence.
Pøi zkoumání všech okolností vzniku tohoto kusu dámského spodního prádla zjistíme spoustu zajímavých podrobností. Musíme se ponoøit do minulosti a zaèít od zaèátku. Pak napøíklad zjistíme to, ¾e pøedchùdkynì podprsenek byly bandá¾e, pozdìji latinsky zvané „fascia pectoralis“, které zamezovaly pohyby òader, a které pou¾ívaly sportovkynì pøi olympijských hrách ji¾ ve starém Øecku. Na Sicílii, ve mìstì s divným jménem Piazza Armerina jsou dodnes ve vile Casale k vidìní nesmírnì dobøe zachované øímské mozaiky z doby 400 let po Kristu, na nìkterých jsou sportovkynì v krásných a celkem i z dnešního hlediska velice moderních plavkách, také nepochybnì s tìmi „fascia pectoralis“, èili prvobytnými podprsenkami. Tak¾e zase tak moderní vynález to není. Støedovìk ale potom mnoho zkazil, nejen co se týká obleèení. Jisté je, ¾e všechny ¾eny, pøedevším ty urozené, zabalil do spousty látek a jen nìkteré módní epochy dávaly vyniknout ¾enských òadrùm. V nìkterých dobách se òadra dokonce zploš»ovala, aby ¾eny vypadaly jako nevyvinutá dìvèátka. Jen se podívejte na nìkteré staré malby.
Nejhorší bylo, ¾e se to všechno dìlo snad proto, aby na sebe ¾eny upoutávaly pozornost mu¾ù svými pùvaby, a to pøedevším tak zvanými druhotnými sexuálními znaky jako jsou òadra a boky. O jednom veledùle¾itém znaku pomlèíme…Tak tedy snad také proto byly ¾eny po celá staletí nuceny do obleèení, které je rùznì omezovalo a sešnìrovávalo. Byly to zejména korsety a šnìrovaèky. Proto také, zcela mimochodem øeèeno, tehdy ¾eny tak èasto omdlévaly. Nemohly toti¾, sešnìrovány, poøádnì dýchat. Proslýchá se, ¾e korsety a šnìrovaèky zavedla Kateøina Medicejská, proto¾e její man¾el, francouzský král Jindøich II. vy¾adoval, aby se v jeho spoleènosti a v paláci pohybovaly jen ¾eny se štíhlými pasy. Lépe na tom byly ¾eny z venkova, kde se na takovéto vìci moc nedalo, pøi práci na poli i v domácnosti by se taková ušnìrovaná dívka asi moc neuplatnila, ale ve mìstech, kde dívenky pøedevším vyšívaly, bylo nutno zajistit dívkám pøedevším “zaopatøení“, èili mohovitého ¾enicha , a tam se proto tyto rùzné èásti odìvu pou¾ívaly.
Bylo mnoho zpùsobù jak ¾enské vnady uplatnit a fantasie tvùrcù korsetù se mohla vyøádit. Dámy ale také potøebovaly k tomu, aby je nìkdo do toho korsetu ušnìroval, buï slu¾ebnou, èi nìkoho z rodiny, ty rozvernìjší pak pou¾ívaly slu¾eb pánù, nejradìji ztepilých dùstojníkù. Kteøí, mimochodem, ty korsety nosili také, aby vypadali v uniformì pìknì.
Ale zpìt k naší jubilantce. Cesta od korsetu k „bh“, jak se øíká tady u nás ( zkratka slova Bustehouder, v Nìmecku pak Bustenhalter), byla dlouhá a trnitá.
V roce 1876 pøedstavila jistá Hariet Schandevyl v USA svùj návrh na upevnìní poprsí, a ¾e to nebylo nic jednoduchého, mù¾ete vidìt na pøilo¾ené ilustraci. Nápadu bylo mnoho, ¾e by se z toho mohla zrodit objemná kniha, ale já se pokusím být velice struèný. V roce 1887 byl pøihlášen v Anglii „Bust improver“, který mìl podporovat òadra, je mo¾no ho obdivovat na snímku vlevo. V roce 1891 dostal zase jistý Hugo Schindler z Èech císaøský patent èíslo 62641 za svùj pøístroj na ochranu òader. Je vidìt ¾e se tímto delikátním objektem zabývala spousta lidí, ale stále to nebylo to pravé.
Další èeské jméno mù¾eme najít v roce 1893, kdy jakási Marie Tucek ohlásila v USA patent na ochranu prsù. V roce 1899 pak dostala sleèna Hermine Hardt z Drá¾ïan patent na ¾ivùtek, který „udr¾uje poprsí v pøirozené poloze a neškrtí“. K této konstrukci pou¾ila lnìnou látku na košíèky a jinak pou¾ila na pøidr¾ování pánské šle, co¾ mìlo výhodu v tom, ¾e se látkové košíèky daly odepnout a prát. Ale moc sexy to tedy nevypadalo. Podprsenka s pánskými kšandami, to teda prostì nemù¾e vypadat dobøe.
A nyní pøicházíme do moderní doby. A k tomu datu, které potøebujeme. V roce 1907 se poprvé objevila fotografie podprsenky na titulní stránce Voque.
Jistá odvá¾ná, teprve devatenáctiletá dívka jménem Mary Phelps Jacobs, mimochodem z velmi bohaté rodiny, se rozhodla definitivnì nahradit korset nìèím pøíjemnìjším ne¾ jsou monstra, plná kostic a jiných muèidel a odmítla té¾ ten ohavný model s kšandami. Radikálnì se rozhodla, ¾e pou¾ije co nejménì materiálu, spojila dva vìtší kapesníky nìkolika páskami a bylo hotovo. ®e to byla pohledná dívka mù¾ete vidìt na pøipojeném snímku, zrovna tak jako její vlastnoruèní nákres podprsenky, který pøihlásila k patentování. Je zajímavé, ¾e právì ona, ze všech tìch jmenovaných lidí je pova¾ována za vynálezkyni této zajímavé souèástky dámského obleèení. Výrobce korsetù Warner Bross jí nabídl , ¾e patent odkoupí. Pøistoupila na jeho nabídku a dostala 1.500 dolarù. Bìhem nìkolika let mìla firma Warner Bross milionový obrat a kdy¾ byla Mary tázána, zda prodeje patentu nelituje, odpovìdìla, ¾e to stejnì objevila náhodou a ¾e má jiné zájmy. Delší dobu se ještì zabývala návrhy na rùzné modely podprsenky a její výrobky byly ¾ádaným objektem pro sbìratele. Vynoøila se spousta alternativ, ale nejvìtším problémem bylo, jak mìøit velikost košíèkù. Módní návrháøi a návrháøky jako Paul Poiret a Madeleine Vionnet sice navrhovali nádherné roby, kdy vlastnì odstranili rùzné „podpùrné“ pomùcky a nechali òadrùm volnost, ale neuspìli. Ji¾ v roce 1914 zaèala firma May Jacobs s prùmyslovou výrobou podprsenek, ale problémem stále zùstávalo pøizpùsobení se pøirozenému tvaru. A¾ v roce 1923 pøišla ruská emigrantka Ida Rosenthal se systémem mìøení velikosti prsù. Je dokonce znám její výrok, kde tvrdí: „ Kdy¾ u¾ pøíroda obdarovala ¾eny poprsím, pova¾uji za svou povinnost tento velký dar zdùraznit “. Vypracovala celý slo¾itý mìøící systém, který také praktikovala urèování velikostí spodního prádla, a to jak u ¾en tak u mu¾ù. Zajímavé je, ¾e tento zpùsob se s jistými obmìnami pou¾ívá i v dnešní dobì.
Pak pøišla dvacátá léta devatenáctého století a móda najednou po¾adovala u ¾en chlapecké postavy a podle toho se i vyvíjela móda. Nastala epocha volných, rovných splývavých šatù. Výhodu mìly ty ¾eny a dívky, které nebyly moc obdaøeny ¾enskými znaky. Nebyly v módì ani boky, ani poprsí. Èásteènì, se vrátila doba, kdy òadra byla bandá¾ována. Pak ale, zejména prý vlivem filmù, hlavnì tìch z USA, byla òadra ale opìt rehabilitována a ¾eny nemusely své sekundární pohlavní znaky nijak skrývat. V roce 1937 byl v USA poprvé pou¾it jako tkanina pro podprsenky nylon. Další taková menší zajímavost je, ¾e ve váleèném roce 1940 bylo v Anglii zakázáno pou¾ívat jako výztuhy pro podprsenky kovu, který tehdy patøil ke strategické surovinì.
V roce 1959 zaèal Du Pont pou¾ívat nový zázraèný pru¾ný materiál, Lycru. Snad ¾ádná tak pomìrnì malá èást spodního obleèení neza¾ila tolik zmìn. Šlo by o tom napsat moøe rùzných drobných zpráv a zprávièek, které kdysi hýbaly tiskem, proto¾e jsme ještì nemìli televizi.
Existují proslulé nositelky nádherných exempláøù tohoto znaku ¾enskosti, a chtìl bych zdùraznit, ¾e tím vùbec, ani v nejmenším nemyslím òadra silikonová èi jiná umìlá, taková, jaká se dostala do módy zejména v poslední dobì. Hezké je právì to, ¾e od pøírody existují rozdíly, ¾e jsou òadra nì¾ná a drobná, patøící k majitelce se stejnì nì¾nými proporcemi, stejnì tak jako výbojné exempláøe, nadmìrných velikostí, které vzbuzují pozornost nejen u mu¾ské èásti obyvatel zemìkoule. Jeden velice známý snímek tohoto se týkající vám nemohu upøít. Jsou na nìm dvì svìtoznámé hereèky, jedna z nich ještì ¾ije a je jí mo¾no vidìt pøi rùzných pøíle¾itostech, velice vyštafírovanou, i kdy¾ u¾ je ve vìku babièek. Kdysi, v té dobì kdy byl snímek poøízen, se rozhodla, ¾e si poøídí to, co má i ta druhá. Jen se podívejte, jak se dívá do výstøihu kolegyni, hereèce Jean Mansfield a celý její oblièej vyjadøuje vìtu: „Tohle si musím poøídit taky!“ A taky ¾e to udìlala. Jistì jste na fotografii poznali mladièkou Sofii Loren. Jean Mansfield na snímku vypadá, jako kdy¾ ¾ádnou podprsenku nemá. Jak to udìlala nevím, ale vypadá to zatracenì dobøe. Jinak je známo, ¾e pro jinou velice známou a krásnou hereèku, Jean Russel konstruoval podprsenky její pøítel, výstøední a neš»astný milionáø Howard Hughes. Taky mi není jasné, proè to ta holka potøebovala. Vizte vpravo.
Co¾ mne dovedlo k tomu, abych napsal o tom, ¾e poèátkem sedmdesátých let vzniklo v Nizozemí hnutí, nazvané Dolle Mina (radikální feministické levicové ¾eny) které bojovalo za vìtší práva ¾en a proti jejich utiskování ze strany mu¾ù a takové ty bì¾né stí¾nosti. Zkrátka emancipace. V rámci tohoto boje tyto stateèné váleènice odmítaly vùbec nosit podprsenky a veøejnì je spalovaly. Podobná hnutí a pálení podprsenek, èi jejich prosté ignorování, existovalo tehdy po celém západním svìtì. Na východì se zase v tu dobu spíš nìjaké ty hezké podprsenky shánìly v Tuzexu. Pak to zase potichu pøešlo, proto¾e ¾eny, co se týká podprsenek zjistily, ¾e existuje síla, zvaná pøita¾livost zemská, a ta dìlá svoje, bez ohledu na pokroková hnutí.
V roce 1977 byla na trhu nabízena tak zvaná Jogbra, podprsenka, vyrobená pro sportovkynì. Ale ji¾ kdysi, roce 1964 se objevila na trhu Wonderbra (Bra se pou¾ívá v anglicky mluvících zemích pro podprsenku) která svou konstrukcí opravdu pomáhala opticky zvìtšovat òadra. Zázraèná podprsenka, která z malého èinila velké. Taková podprsenka dobraèka, podporující chudé. Jen¾e jejímu rozšíøení prý zabránila tehdy dost nová mo¾nost implantovat silikonové protézy. Proto¾e nic jiného, ne¾ protéza ta umìlá poprsí nejsou. Svoji nejvìtší slávu ale za¾il tento zázrak pozdìji, a¾ po nìkolika desítkách let. Tehdy se na scénì objevilo opìt staré známé „wonderbra“ A tentokrát se tato pomùcka rychle rozšíøila, také díky èeské modelce Evì Hercigové, která jí s úspìchem pøedvádìla. Prodává se dodnes. Kdo nemá na plastického chirurga, ten si zakoupí tuhle podprsenku a je vyhráno. Teï se dokonce vyrábí wonderbra s vodní náplní. Musí to být osvì¾ující, kdy¾ dojde k porušení té¾e…
A pak pøišly èasy, kdy zpìvaèka, která si øíká Madonna, usoudila, ¾e je doba zralá na to, aby se opìt nìco zmìnilo, nebo vrátilo nazpìt, èert ví. Jisté je, ¾e na svých koncertech zaèala vystupovat v korsetu s pøíšernì špièatými òadry, výrobkem známého excentrického módního návrháøe J.P.Gaultiera. ®e by to vypadalo hezky a nebo dokonce lákavì, to se tedy øíct nedá. Od té doby se k ní pøidaly jiné rùzné umìlkynì toho lehkého ¾ánru, a zmìnily tak vlastnì své „koncerty“ v prezentaci spodního prádla, tak¾e se èlovìk, který se na jejich pøedstavení dostane omylem, právem domnívá, ¾e se dostal do nìjakého podezøelého podniku, øeknìme pøímo, ¾e do bordelu. Ne, ¾e by se mi hezké holky nelíbily. Naopak. Ale nesmìjí se tak moc nabízet.
To bylo v roce 1990. O sedm let pozdìji se zaèaly vyrábìt podprsenky beze švù a v roce 2007 pøišly na trh první ekologické podprsenky z látky, vyrábìné z bambusových vláken. Je pochopitelné, ¾e fantasie návrháøù nacházela a nachází stále nové mo¾nosti jak tento zajímavý kus obleèení udìlat atraktivní.
Legraèní, ale ne nesmyslná se mi zdá akce dvou Holanïanek, Louise van Roy a Giny Ghyllyer, které se pokusily 30.dubna 2006 na Kypru rozvìsit, èi teda nìkam venku zavìsit co nejvìtší poèet podprsenek. Podaøilo se jim to, sehnaly celkem 114.782 kouskù tohoto kdysi intimního prádla a rozvìsily je na délce 111km. Jejich akce mìla ale opravu hlubší smysl. Touto akcí získaly toti¾ 70.000 Euro, které od nich pak dostala organizace Pink Ribbon. Co¾ je ta organizace, která podporuje výzkum rakoviny prsu, a organizuje té¾ rùzné mo¾nosti vèasného zjištìní této zákeøné nemoci a pochopitelnì i rùznou léèbu rakoviny prsu. Tak¾e konèím trochu vá¾nì, ale to mi dámy jistì prominou. Mnohé z nich toti¾ zatracenì dobøe vìdí, oè jde.