Za teplem na Kapverdy
Po šestapùlhodinovém letu Boeing 737 zaèíná klesat. Pod námi se objevuje cíl naší cesty, ostrov Sal v Atlantiku. Je celý ponoøen v odstínech hnìdi, okrem poèínaje a tmavou, a¾ skoro èernou barvou, konèe. Vidíme bøehy otloukané mohutnými zpìnìnými vlnami, tøi výrazné sopeèné kopeèky, stu¾ku dálnice, po ní¾ uhánìjí nepoèetné automobily a autobusy. Na pobøe¾í pár vesnièek a staveniš», uvnitø kamenitou pouš» bez stopy zelenì. Letadlo dosedá na ranvej, jsme na místì.
Zemìpis a dìjepis
Podkova devíti Kapverdských ostrovù se nachází v Atlantiku, asi 500 km západnì od afrického Senegalu, ji¾nì od ostrovù Kanárských. Le¾í skoro na rovníku, dokonce ní¾e ne¾ nìkteré ostrovy v Karibiku. Jsou sopeèného pùvodu, nejvyšší bod je na ostrovì Fogo, Pico de Vulcao 2829 m n.m. Naposledy soptil v roce 1951, menší výbuch byl v roce 1995.
Ostrov Sal, nazvaný podle soli, která se tu tì¾ila, má rozlohu pouhých 216 km ètvereèních a jeho nejvyšší vrchol, Monte Grande, mìøí pouhých 406 m.
Poèasí je tu pomìrnì stálé, nejchladnìji je v lednu, kdy je ve dne 24 stupòù, nejtepleji v záøí, kdy tu bývá 30. Voda v moøi je nejchladnìjší mezi únorem a dubnem, kdy dosahuje pouhých 20 stupòù, v záøí a øíjnu mívá 25, ale èastìji tu prší. V dobì našeho pobytu v prosinci byla chladnìjší ne¾ v pra¾ských krytých bazénech (26), mìla jen 22 stupnì. Jak vidno, oceán teploty vyrovnává a silný vítr èiní i velké teplo snesitelným. Slunce svítí na jaøe deset hodin, v prosinci jen osm.
Je zajímavé, ¾e tu neexistují øeky, rybníky èi jezera. Ostrovy trpí suchem, u¾itková, ale pro domácí pitná voda, se získává energeticky nároèným odsolováním vody moøské.
Cabo verde znamená zelený mys, ale takový tu nenajdete. Ten se nachází v Africe, v Senegalské republice, odkud se vydávali dobrodruzi na své cesty do Atlantiku. Kapverdské ostrovy objevili Portugalci okolo roku 1460 a jejich historie je bohatá na smrt i násilí. Obyvatelé trpìli nájezdy pirátù, hladomory a nepøízní ¾ivlù. Ostrovy byly poslední stanicí na objevitelských cestách do neznáma i pøekladištìm èerných otrokù na cestì do Brazílie a severní Ameriky.
V roce 1975 zemì získala nezávislost na Portugalsku, prvotní zámìr na vznik jednotného státu zahrnujícího Kapverdy a další bývalou portugalskou kolonii (Guineu-Bissau) však ztroskotal. A¾ do konce 80. let mìla zemì nedemokratický re¾im s jedinou povolenou politickou stranou. Teprve v únoru 1990 kapverdský re¾im ohlásil pøechod k pluralismu.
Dorozumívacím jazykem je portugalština, mluví se však i kreolsky. Vláda se pokoušela z kreolštiny udìlat úøední jazyk, co¾ se však nezdaøilo, proto¾e na ka¾dém z ostrovù je kreolština odlišná. Obyvatelstvo je povìtšinou èerné a najdete tu èernochy èernoèerné i skoro bílé. Obyvatelé se oblékají evropsky, trenýrky, trièka, d¾íny, ale i tradiènì, do barevných šatù s ornamenty, podobných py¾amu. Nezamìstnanost je minimální. Turistické komplexy, obchod, stavebnictví, doprava, slu¾by poskytují stále nové a nové pracovní pøíle¾itosti.
Jaké to je?
Skuteènost, ¾e na ostrovì není mnoho zajímavého a nefungují tu naše mobily zpùsobuje, ¾e tu je dostatek èasu vychutnávat ¾ivot, plýtvat èasem a nebýt ve stresu. Heslo NO STRESS! se stalo prvotøídním propagaèním nástrojem a oblíbeným popisem trièek. A opravdu. Nepøivedou-li vás do varu malièkosti, jako ¾e si musíte míchat ranní kávu polévkovou l¾ící, jinou v našem hotelu nemìli, nebo, ¾e prkénko na WC se dá zdvihnout pouze do 88 stupòù, nejvìtším problémem je si vybrat z širokého výbìru poledních nebo veèerních jídel. Rozèilovat se mù¾ete, ¾e jsou vysoké vlny a tì¾ko se dostáváte do moøe, ale hned vás uklidní široká poloprázdná plá¾ zlatého jemného písku nebo pohodlné závìtøí na lehátku u hotelového bazénu s moøskou vodou. Tìšit se mù¾ete na celodenní výlet do hlavního mìsta Espargos (Chøest), na drkotání japonským autobusem po kamenité poušti, pøi nìm¾ se øidiè vyhýbá støídavì kamenùm a dírám. Pak náhle zastaví, vystoupíte a shlédnete v dáli prospekty slibovanou fatu morganu, kdy se nad tetelícím pískem rýsuje vodní hladina. Mù¾ete se vykoupat v jezerní skalní proláklinì a shlédnout v roklince modré moøské oko, èi tìšit se z obìda s èerstvými rybami ve vesnické restauraci. Pak vás èeká návštìva 900 m širokého kráteru s pøitékající moøskou vodou, která se odpaøuje v umnì oddìlených políèkách. V jednom z nich se mù¾ete vykoupat a radovat se, ¾e je skoro toto¾ná s Mrtvým moøem. (Brr! Vykoupeme se v tom, oni to usuší, a pak si s tím osolím polévku). Kdysi proslavený „zlatý dùl“ zásobuje dnes solí pouze ostrovany. Byli tací co válení u moøe èi bazénu vystøídali výletem do pouštì na ètyøkolkách èi bugatkách, jiní, jako my, jsme dali pøednost výletu na plachetnici.
Ten skuteènì patøil ke zlatému høebu pobytu na Salu. Autobus nás odvezl do pøístavního mìsteèka Palmeira, kde nás gumový motorový èlun pøepravil na 25 m dlouhou plachetnici. Anglicky nás uvítali italští majitelé, kteøí sem pluli z Benátek dvaapùl mìsíce. Byli jsme zuti, další svršky (kromì plavek, samozøejmì) jsme ulo¾ili v kabince. Ulehli jsme na lehátka na palubì a vypluli. Slunce høálo, aparáty cvakaly, hostitelé podali svaèinku. Vìtøík byl snesitelný, však jsme kvùli nìmu museli zmìnit termín. Obepluli jsme kus ostrova, zakotvili, se zapùjèenými ploutvemi a brýlemi jsme obhlédli dno a pokoušeli se chytit nìjaké ryby. S nepøíliš velkým úspìchem bylo poèítáno, a tak jsme s po¾itkem slupli polévku, špagety s rybou, zapili vínkem èi colou apod., dle chuti, spapkali zeleninku a dorazili se pravou italskou kávièkou s mouèníkem.
Pak se nìkdo slunil, jiný chytal ryby. Pohoda non plus ultra. Na zpáteèní cestì nám èerný lodník zahrál na africký buben a našlo se pár odvá¾livcù, (já samozøejmì jako první), kdo se pokoušel bubnovat s ním. Pøiznávám, ¾e jsem to nezvládl právì nejlíp, našli se lepší. Pomyšlení, ¾e doma je Neèas a mráz podtrhovalo pohodu.
Povalování u hotelového bazénu èi na plá¾i zpestøují animátoøi a pohledné mladé èerné animátorky. Trpìlivì se pokoušejí vás nauèit kapverdské tance funaná a coladéra. Dopoledne i odpoledne se koná pùlhodinový vodní tìlocvik v bazénu, jindy vám uká¾í, jak se støílí z luku, co¾ jsem si také poprvé v ¾ivotì vyzkoušel. (Modøina na pa¾i u¾ bledne.) Na plá¾i je mo¾né si zahrát fotbal v písku, popø. volejbal, ale ten jsem nevidìl, proto¾e zpravidla foukal tak silný vítr, ¾e by to ani nešlo. Na ka¾dý den veèer byl v restauraci Salinas pøichystán program, tance, show apod., ale pøiznám se, ¾e mì slunce, voda, vítr (a dobrá strava) natolik zmohly, ¾e jsem toho pøíliš nevyu¾íval.
Samozøejmì jsme nìkolikrát navštívili pøilehlé mìsteèko Santa Maria. Pùvodnì to byla rybáøská vesnice, ale turismus ji u¾ skoro znièil. Ji¾ cestou po plá¾i se k vám pøilepí místní výrostci a navazují kontakt. Ovšem¾e je nezajímáte vy, i kdy¾ se vyptávají odkud jste a pøivádìjí vás do rozpakù podáním ruky, kterou tì¾ko mù¾ete odmítnout. Upozoròují, kde co je, aby nakonec napø. ukázali fotku své rodiny a poté rodinného krámku se suvenýry, kam se mermomocí sna¾í vás zavléct. Ani jsem nemusel pøedstírat, ¾e neslyším, vìtšinou to po chvíli vzdali. V krámku s „umìleckými pøedmìty“ afrického pùvodu, vìtšinou všude stejnými, musíte dlouho a vzrušenì smlouvat, abyste z obchodu uèinili dùstojný akt, z nìho¾ nakonec oba úèastníci odcházejí spokojeni. Vy, ¾e jste dosáhli dvoutøetinové slevy z pùvodní ceny, prodávající z potìšení, ¾e po dlouhém smlouvání na vás pøece jen vyzrál a vydìlal. Taková jsou pravidla hry zvané obchod.
S cenami je to na Salu tì¾ké. Na ostrovì pìstují jen trochu rajèat a hlávkového salátu, jinak se všechno musí dová¾et. Ze sousedních ostrovù pitnou vodu, pivo a alkohol, mo¾ná trochu zeleniny. Hlavními dodavateli potravin jsou však Brazílie, Portugalsko a Evropa vùbec. V Santa Marii je hodnì krámkù s po¾ivatinami, nìkteré dobøe zásobené, v jiných, zaèínajících, je na policích jen málo druhù zbo¾í. Ocenili jsme radu sleèny z cestovní kanceláøe, která nám doporuèila ono all inclusive, které nás zbavilo mnoha starostí s nakupováním a pøineslo i potìšení z „bezplatné“ ochutnávky mnoha neznámých jídel i exotického alkoholu.
Co bude dál?
Pøi procházce mìsteèkem i okolím vyvstává mnoho otázek. Zdá se, ¾e se realitní kanceláøe a developpeøi na Salu úplnì zbláznili. Nejen v mìsteèku, ale i okolí vykoupili veškeré pozemky a staví se o závod. Na místì rybáøských domkù rostou dvou i tøípodla¾ní penziony, v okolní poušti hotelové komplexy ohromných rozmìrù. Chápu, ¾e kilometry dlouhá široká písková plá¾ láká. Ale vìtšinu našeho pobytu foukal tak silný vítr, ¾e vlézt do moøe bylo velmi riskantní, tím spíš, ¾e nikde nebyli zachránci ani loïka, která by pomohla vytáhnout topící. Na evropských plá¾ích by vlál po celou dobu èerný prapor se zákazem vstupu do moøe. Z vln a vìtru se mohli tìšit jen ti, co provozují parasailing èi kitesurfing. Nechat se vléci 40km rychlostí padákem po vlnách musí být opravdu zá¾itek. Kdy¾ si èlovìk domyslí, ¾e by na ostrovì bez vody a produkce potravin mìlo pobývat nìkolik desítek tisíc turistù dopravených letadly, pøipadá mi to jako holý nesmysl. Elektøina se vyrábí z dieselagregátù z dovezené nafty. Vìtrníky jsou tu tøi, jeden nefunguje, má utr¾ená ramena. Sluneèní kolektory jsem nikde nevidìl.
Nu co¾. Prodávají se pozemky na Mìsíci, proè by se neprodávaly na Salu? Kdy¾ mù¾eme u nás vyrobit na Šumavì umìlý sníh, dovézt ho 60 náklaïáky na Hradèanské námìstí k jednomu závodu v bìhu na ly¾ích, proè by nemohli na Salu postavit obøí komplexy pro turisty tou¾ící po exotice?
Naskýtají se i další otázky politické a sociologické. Není to nová forma kolonialismu, kdy¾ domácí èerné obyvatelstvo bude témìø bez výjimky posluhovat bílým turistùm? Ale to nechme koòovi, má vìtší hlavu.
Závìr
U¾ili jsme si tepla, moøské vody a dobrého jídla mezi pøíjemnými, vìènì usmìvavými lidmi. Nelitujeme dlouhé cesty ani vysokých nákladù. Ale jednou nám to staèilo, pøíštì radìji zase jinam.
Pokud nám to zdraví, Bùh a finanèní prostøedky dovolí.
Text a foto:Ivo Krieshofer
Popisky k fotkám:
Kapverdy a Sal
Fronta na pitnou vodu
V solném kráteru
Bubeník
Obchùdek s názvem "BINEC"
Suvenýry
Další fotografie si mù¾ete prohlédnout zde
Další èlánky autora: