Pøed druhou hodinou odpolední opouštíme støedovìký Locronan a vydáváme se severovýchodním smìrem, kde nás ve støední Bretani èekají proslulé kalvárie. Právì Bretaò má unikátní kalvárie s kamennými plastikami, je¾ vyprávìjí o Kristovì utrpení. Cesta vede po nejvýznamnìjších farních okrscích (nebo-chcete-li-farních dvorech), které byly na konci støedovìku díky vzájemné øevnivosti bohatých soukenických mìst vyzdobeny jedineènými umìleckými díly.
Naší první zastávkou je mìsteèko Pleyben. Hned u kostela, který zaujme výzdobou stropu - ten je vyzdoben jako nebeská klenba, stojí velkolepá kalvárie. Vznikala bìhem celého století (1550-1650), obsahuje 200 sošek a pracovalo na ní nìkolik generací. Sošky jsou propracovány velmi detailnì-rozeznali jsme i slzy ¾en ukládajících Krista do hrobu.
Opouštíme Pleyben a míøíme k dalšímu místu, kde èeká druhá kalvárie. Ale døíve, ne¾ se tam dostaneme, èeká nás „horolezecký výstup“. Prùvodkynì nás toti¾ informuje, ¾e vystoupíme na druhou nejvyšší horu Bretanì. V autobuse to zašumí, lidé se otáèejí a marnì oèima hledají v rovné, jen místy mírnì zvlnìné krajinì nìco, co by bylo mo¾né nazvat horou. Kdy¾ ale prùvodkynì dodá, ¾e nejvyšší bretaòská hora mìøí 384 m a kopec, na nìj¾ polezeme my, má celých 380 m, senioøi si viditelnì oddychnou. Zastavujeme u úpatí kopce a pøed sebou vidíme v trávì nepravidelné, ne moc udr¾ované schodky vedoucí ke kaplièce na vrcholku. Tak to je Mont-Saint-Michel. (Pozor, neplést si se slavným normandským jmenovcem!) Vydávám se sebevìdomì vzhùru, ale od poloviny stoupání zaèínám funìt a viditelnì zpomaluji. Nahoru jsem samozøejmì vystoupila, ale pøestávám se na výšku 380 m dívat pøezíravì. Pohled, který se nám na vrcholku naskytl, stál za to funìní. Ani docela silný vítr nám nevadí. Kam oko dohlédne, rozprostírá se jen nepatrnì zvlnìná krajina, porušovaná modrými oky rybníkù èi vodních nádr¾í a nepøíliš rozlehlými lesíky. Fotoaparáty cvakají ostošest. Ještì zbì¾nì zkontrolujeme starou šedivou kapli z kamenù, která neobsahuje prakticky ¾ádné vybavení, a navíc lou¾e na zemi uprostøed sdìluje, ¾e ani støecha u¾ nebude asi moc v poøádku, a sestupujeme zpìt k autobusu. Potkáváme hodnì turistù-samozøejmì Francouze, ale i Nìmce, Amerièany a samozøejmì nezbytné Japonce.
Saint-Thégonnec, to je další mìsteèko honosící se krásnou kalvárií. I zde jsou sošky vypracovány velmi peèlivì a zobrazené scény nepostrádají dramatiènost-dva vojáci políèkují svázaného Je¾íše, smutek lidí pøi ukládání do hrobu… Pùlhodina na prohlídku a u¾ nasedáme do autobusu, který nás veze na západ, do mìsta Dinan, kde nás èeká nocleh.
Do Dinan pøijí¾díme ji¾ na prahu veèera. Autobus zùstává stát na námìstí, v jeho¾ blízkosti se má „náš“ hotel nacházet, a prùvodkynì vybíhá, aby hotel vyhledala. Nás se zatím pozvolna zmocòuje obava, nebo» v rohu námìstí jsme uvidìli prastarý patrový hrázdìný dùm, který, jak se zdá, stojí z posledních sil, ale nese hrdý název Hotel. ®e by tohle mìl být slibovaný ètyøhvìzdièkový hotel?! Naštìstí nebyl. Prùvodkynì se vrací a posílá nás asi o 50 m dál, do boèní ulice, kde stojí hotel vypadající o poznání zachovaleji. U recepce vznikne skrumá¾, proto¾e dýchavièný výtah pojme jen 2 lidi se zavazadly, a nás je pøes 30. A tak se radìji chápeme zavazadel a funíme opìt. Tentokrát do druhého poschodí. Rychle se ubytujeme a scházíme do jídelny k veèeøi. Dnešní menu bylo zøejmì speciálnì upraveno pro ty, kdo trpí zácpou. Salát bohatì politý majonézou vystøídalo telecí na paprice s tìstovinami.Vše završil zákusek-„nìco“ ovocného v pudinkové vanilkové omáèce. No a tuto smìs jsme samozøejmì zavla¾ili èerveným vínem-jako ka¾dý veèer.
Pocity, je¾ se nás po této veèeøi zmocòují, vyvolávají v nás jisté pochybnosti, zda se máme odvá¾it vzdálit se od hotelu. Ale zvìdavost rychle vítìzí a my vyrá¾íme na obhlídku mìsta.
Dinan, v nìm¾ ¾ije asi 10 tisíc obyvatel, dnes patøí k oblíbeným turistickým cílùm. Je to jedno z nejkrásnìjších støedovìkých mìst. U¾ jeho poloha je zajímavá-le¾í na 75 m vysoké náhorní plošinì nad øekou Rance. Lemováno je prstencem hradeb dlouhým asi dva a pùl kilometru, který je pøerušován 16 obrannými vì¾emi. Proti jedné z nich stál i náš hotel. V Dinan, v bazilice Sv.Vykupitele, je ulo¾eno srdce slavného rodáka z nedalekého La Motte Broons. Bertrand du Guesclin (1320-1380), synek obyèejného sedláka, to dotáhl a¾ na nejvyššího velitele francouzské armády a ve stoleté válce pøispìl rozhodující mìrou k tomu, ¾e Bretaò nepadla do rukou Anglièanù. Bretaò na nìho nezapomíná-jeho jméno nesou ulice, hotely, restaurace. A jeho jezdecký pomník zdobí v Dinan námìstí.
Kdy¾ jsme vyšli z hotelu, uslyšeli jsme z dálky dìtský køik. Šli jsme po hlase a køik stále sílil. Najednou jsme se ocitli pøed mìstským nevelkým divadlem. Na schodišti, je¾ k nìmu vedlo, sedìlo mno¾ství školákù a hlasitì a nadšenì køièelo. Nebylo slyšet vlastního slova. Chodníky okolo byly olepené pøihlí¾ejícími. Chvíli jsme se sna¾ili zjistit, co se tady dìje, ale po chvíli jsme to vzdali a prchli radìji do klidnìjších míst. Vypadalo to na nìjaký svátek dìtí spojený snad s nìjakou soutì¾í. A» procházíte v historickém centru kterýmkoli smìrem, stále vás hlídá Tour de l´Horloge (Orloj). Vì¾ je vysoká 60 m, je prý z ní krásný výhled a její umìlecké hodiny byly darem pro vévodkyni Annu Bretaòskou. Anglickým parkem, který se dnes rozkládá na místì bývalého høbitova, jsme se dostali na místo s nádhernou vyhlídkou do údolí øeky Rance. Údolí je pøemostìno víceproudým mostem a právì odtud, z okraje parku, je pohled na mohutný viadukt velmi pùsobivý. U¾ se zaèínalo šeøit, blí¾ila se 10. hodina veèerní, a tak jsme se obrátili na zpáteèní cestu. Dinanské ulice a ulièky jsou velmi malebné a pøíjemné a dalo by se po nich chodit mnohem déle, ale èekalo nás zase brzké vstávání.
Zítra se rozlouèíme s krásnou Bretaní v Saint-Malo a èeká nás den v Normandii.
Saint-Malo, rozlouèení s Bretaní, a Mont-Saint-Michel, první zastavení v Normandii
Saint-Malo, „mìsto korzárù“ – takový byl náš první cíl v úterním ránu, kdy jsme opustili Dinan a smìøovali na sever.
Saint-Malo le¾ící na severním bretaòském pobøe¾í patøí mezi nejkrásnìjší støedovìká mìsta. Neinformovaného turistu by tedy ani nenapadlo, ¾e ville close, chlouba mìsta, je velmi umnì zrekonstruována a¾ po válce. Mìsto se toti¾ ke konci druhé svìtové války stalo místem, o nì¾ se svádìly kruté boje, a bylo z velké èásti znièeno. Dnes v dobì turistické sezóny patøí tato èást mìsta výhradnì pìším návštìvníkùm. V Saint-Malo ¾ije asi 51 tisíc obyvatel. Moøe dosahuje u mìsta nejvìtšího rozdílu mezi hladinou pøílivu a odlivu – a¾ 14 metrù.
I toto mìsto má své slavné rodáky, jejich¾ pomníky jsme potkávali cestou. Nejprve pøipomenu svìtoznámého „Maloòana“ (tak ho hrdì nazývají místní obyvatelé) Jacquese Cartiera (1491-1557), objevitele Kanady. Jeho cestu finanènì podporoval francouzský král v nadìji, ¾e Cartier pøiveze zlato a diamanty. I druhý významný rodák se vydával na moøe z pøíkazu krále, avšak se zcela jiným posláním. Robert Surcouf (1773 – 1827), „postrach Anglièanù“, na svìtová moøe vyjí¾dìl vybaven kaperskými listy, které ho opravòovaly k útokùm na lodì nepøátelských státù. Kdy¾ obchodní lodì spatøily na moøi jeho køi¾níky, nemìly jinou mo¾nost ne¾ zaèít prchat. Byl to jeden z nejobávanìjších pirátù své doby. Však i jeho socha na pomníku je bojovnì nakroèena a gestem pravice jakoby nesmlouvavì øíkal:“A všichni, kdo tu nemají co dìlat, ven!“A kdy¾ jsem u slavných rodákù, nesmím zapomenout ani na slavného politika a neménì slavného básníka - romantika Francoise René de Chateaubrianda, souèasníka slavného korzára. (Pokud vám básník tohoto jména nic neøíká, zato znáte stejnojmenný pokrm, vìzte, ¾e ten má na svìdomí básníkùv kuchaø.)
Mìsto, které by si jistì zaslou¾ilo podrobnìjší prohlídku, jsme „obìhli“ (pochopitelnì ne celé!) za necelé pùl druhé hodiny a u¾ zase èekal autobus, který se s námi vydal po pobøe¾í na západ. Louèili jsme se pohledem s krásnou Bretaní, proto¾e náš další cíl u¾ le¾el v Normandii.
Oním dalším cílem nebylo nic jiného ne¾ mystický Mont-Saint-Michel, za jeho¾ pøíslušnost k Normandii mù¾e pohranièní øeka Couesnon, která si kdysi kolem skalnatého ostrova vyhloubila nové koryto. První spatøení Hory svatého Michala bylo ú¾asné. Jedeme po pobøe¾ní silnici a celkem nezá¾ivná krajina nás pomalu uspává. Vtom autobus prudce zastaví a slyšíme prùvodkyni: „Tady se sice nesmí zastavovat, ale rychle si vyskoète a udìlejte snímek!“Popadnu fotoaparát, vystoupím z autobusu a… nevìøím svým oèím! Nepøíliš vzdálený se pøede mnou tyèí tajuplný zámek z pohádky, sídlo mocného kouzelníka, létající ostrov… To všechno jsem si kdysi vysnila pøi pohledu na fotografie Svatého Michala nevìøíc, ¾e ho nìkdy uvidím ve skuteènosti. A teï ho mám pøed sebou jako na dlani! Vzpamatovávám se rychle a dìlám nìkolik snímkù. Za tøi ètyøi minuty autobus pokraèuje v cestì a pohádka se stává realitou. Právì je doba odlivu, a tak se za parkovištìm autobusù u paty skály rozkládá ohromná plocha mokrého písku se stopami zelenì. Neleníme a vydáváme se ke schodùm, je¾ nás dovedou k pokladnám. Prùvodkynì nám rozdává vstupenky a nahoru u¾ pokraèuje ka¾dý sám. Podívám se vzhùru a u¾ mì zaèínají preventivnì bolet nohy. Špièatá vì¾ kostela s pozlacenou sochou archandìla Michaela se zdá být nedosti¾nì vysoko. Ale proudy lidí, které se valí pøede mnou i za mnou, mi nedovolí moc se rozmýšlet. Nadechnu se tedy a vykroèím. Sna¾ím se vybavit si, co jsem si zapamatovala z výkladu o historii Mont-Saint-Michel. Na místì, kde bylo kdysi keltské pohøebištì (Mont-Tombe), které se stalo útoèištìm nìkolika køes»anských poustevníkù, zaèal v roce 708 biskup sv. Aubert z blízkého Avranches s výstavbou oratoria.Vrchol kopce byl místem svatyò tradiènì vìnovaných archandìlu Michaelovi. V roce 1017 bendiktini zaèali s výstavbou ploché støechy opatství, je¾ je podepøena kameny z hnìdé ¾uly. Svatynì zaèala dobøe prosperovat díky sbírkám tisícù poutníkù, štìdrým darùm anglického krále Jindøicha II. i Ludvíka VII. a také díky tomu, ¾e zámo¾ní normandští lordi byli pøemluveni, aby vstoupili do øádu a svùj majetek vìnovali opatství. Ve 13. století byly pøidány další klášterní budovy a celý komplex, který byl znám jako Merveille (Zázrak), obklopila prosperující opevnìná vesnice. Po úpadku, ještì pøed Velkou francouzskou revolucí, bylo opatství rozebráno a pøed úplným znièením ho zachránila jen jeho pøemìna ve státní vìznici. Dnes je tento klenot peèlivì udr¾ován a v roce1979 byl zaøazen na listinu svìtových kulturních památek UNESCO.
Ne¾ jsem tohle všechno vyhrabala z pamìti, doplí¾ila jsem se i k cíli – na horní terasu se širokým výhledem na zátoku. Tam prohlídka, která zahrnuje tøi úrovnì opatských budov, zaèala. V této nejvyšší úrovni jsme prošli kostelem, kde kontrastovala románská jednoduchost s vzdušnìjšími gotickými oblouky, klášterem a refektáøem. Køí¾ová chodba s tøemi zasklenými arkýøi skýtajícími výhled na moøe, podpíraná sloupovím obklopuje malou zahradu s keøi rù¾í, a kdyby v ní nebyly desítky turistù, jistì by vyzývala k tiché meditaci. Pak jsme sestoupili do úrovnì druhé. Tam jsou krypty, impozantní rytíøský sál a sál pro hosty. Ten slou¾il k ubytování prominentních poutníkù. V nejni¾ší úrovni se nachází místnost nazvaná Panna Maria pod zemí a pøedrománská svatynì z 10. století nacházející se asi na místì pùvodního oratoria biskupa Auberta. Ve vìtšinì míst panuje vìtší èi menší pøíšeøí, a tak kdy¾ zase vycházíme ven,oslní nás slunce. Je poledne a v Normandii plnou silou vypuklo léto. Scházíme ulièkou po schodech dolù, a pokud nám to davy lidí kolem nás dovolují, prohlí¾íme si krámky se suvenýry a obèerstvením, které schody lemují. Pomalu opouštíme pohádku a vracíme se k autobusu. Ale co to? Kdy¾ jsme ho opouštìli, nebylo po vodì ani památky, a teï se nedaleko vlní vodní hladina! Pøipomenu si tvrzení prùvodce, ¾e v dobì jarní a podzimní rovnodennosti stoupá voda pøi pøílivu rychlostí asi 50 m za minutu a¾ do vzdálenosti 15 kilometrù. Uf! My se však bát nemusíme. Ostrov je u¾ spojen s pevninou hrází s pøíjezdovou cestou.
Èas plyne neúprosnì rychle. Zamáváme tedy pohádkovému zjevení a autobus nás unáší k plá¾ím, kde pùjdeme po stopách vylodìní Spojencù…