Karlova poznámka o je¾dìní v Americe (v diskusi k èlánku - Zoufalý výkøik) mì pøipomnìla, ¾e jsem také mìl pøíle¾itost ètrnáct dní jezdit po USA a Kanadì. Byl jsem v roce 1995 mezi èeskými sokoly na sletu sokolù kanadských. Letìli jsme do New Yorku, ten jsme si prohlédli, byli jsme u Sochy Svobody, nahoøe na Empire State Building, v budovì OSN, na letadlové lodi, v ponorce atp.
Po tøetím dnu veèer to zaèalo. Podle plánu jsme navštívili pùjèovnu aut a ka¾dých pìt lidièek se slo¾ilo na jedno velké americké osobní auto, jím¾ jsme se mìli noèní jízdou pøesunout do Toronta. Jako nejzkušenìjší øidiè jsem se v naší pìtici, víceménì seniorù, ujal volantu. A pøiznávám, ¾e hned poté, co nám celkem bez velkých okolkù dali klíèky a doklad o pùjèce, nastal problém. Na podlaze byly jen dva pedály a místo øadicí páky jakési táhlo pod volantem. ®e existují auta s automatikou jsem vìdìl, ale jak se takové auto øídí, o tom jsem nemìl ani tušení. Nezbylo, ne¾ dojít zpìt do kanceláøe a po¾ádat, aby mi to nìkdo ukázal. Po chvíli èekání se objevil èernoch, pardon, Afroamerièan, v montérkách, usedl vedle mne a zaèal mi cosi vykládat. Ètené angliètinì rozumím dost dobøe, ale z toho, co mi povídal, jsem nebyl moudrý ani trochu. Jak bývá zvykem, i on se domníval, ¾e kdy¾ bude mluvit hlasitìji a dùraznìji, ¾e pochopím. Nepochopil jsem. Pak mì osvítil spásný nápad, pøesedli jsme si, a on mi ukázal sled potøebných úkonù. Pamatuji si jen, ¾e klíèkem se motor nespouštìl, jen se umo¾nilo otoèit zevním startovacím krou¾kem. Po pøesunutí páky vpøed a pøidání plynu se auto rozjelo a pøi dosa¾ení potøebné rychlosti samo pøeøadilo. To bylo vše a my se vydali vstøíc velkému dobrodru¾ství.
Aut bylo nìkolik, ale po chvíli se kolona rozdìlila, jak málo zkušení øidièi zápolili s rozjí¾dìním na køi¾ovatkách. Pak jsme se dostali na nìjakou dálnici o mnoha jízdních pruzích, které se všelijak rozbíhaly a zase sbíhaly. Osádka hlídala smìrové tabule s èísly a cíli, ale samozøejmì o špatná zaøazení a o bloudìní nebyla nouze. Dodnes se divím, jak jsem po celonoèní jízdì s malým vystøídáním do Toronta dojel. A jsem pyšný, ¾e jsem dorazil mezi prvními, brzy po vedoucím výpravy.
Je pravda, ¾e po amerických dálnicích se jezdí maximální rychlostí 105 km (tuším, ¾e 55 mil), a závodìní s vìèným pøedjí¾dìním témìø neexistuje. Obvykle, jakmile jsme po¾adovanou rychlost dosáhli, stiskli jsme knoflík na konci páèky blikaèù a sundali nohu z plynu. Vùz automaticky tuto rychlost dodr¾oval, stejnì jako u ostatní auta. Pro nás toto zaøízení bylo objevnou novinkou, dnes u¾ se s ním mù¾eme setkávat i v Èesku, stejnì jako s auty s automatikou. Jakmile se jen nepatrnì šláplo na brzdu, zaøízení se okam¾itì vyplo a rychlost se opìt regulovala plynovým pedálem.
Obèasné bloudìní nebylo jediným negativním jevem celého zájezdu. Probìhla i jedna dost ošklivá bouraèka v Kanadì, kdy jistý bratøík nedal pøednost pøi vjí¾dìní na hlavní silnici. Auto bylo pìknì zøízené, nepou¾itelné, osádce se nic vá¾ného nestalo. Co je zajímavé, øidiè neplatil ¾ádnou pokutu, i kdy¾ to vyšetøovala policie. Samozøejmì vìc byla nahlášena do pùjèovny v New Yorku a druhý den ráno pøivezli náhradní vùz a¾ do tábora kanadských sokolù, kde jsme pøenocovali.
Po severoamerických silnicích se jezdilo plynule a bezpeènì, sna¾ili jsme se neporušovat pøedpisy, proto¾e jsme si byli vìdomi, ¾e pokuta by nás finanènì zruinovala. Jediným rušivým prvkem, na nìj¾ si pamatuji, bylo ponìkud odlišné dopravní znaèení a obtí¾e s dorozumíváním, proto¾e prostí Amerièané i Kanaïané si s výslovností nedìlají ¾ádné starosti.