Naše putování zaèínalo na Vesuvu a konèí v Pompejích, asi ne náhodnì. Proplétáme se rušnými ulicemi, které nám pøipadají jako bludištì a ukazatel nás ujiš»uje, ¾e jedeme správnì.
Vystupujeme na parkovišti a vcházíme branami do mìsta, kde o¾ívá starovìký Øím. S prvními kroky na mì dýchla zvláštní atmosféra - úplnì jiný svìt, kde vládl klid a mír, nìkolik pinií nì¾nì šumí ve vánku a vrhá na nás vlídný stín. Pinie - milované stromy, které jsou symbolem tohoto kraje ke mnì promlouvají. Mám zvláštní pocit, jako bych se po dlouhých cestách vrátila domù....
Vpravo je amfiteátr, nìmý svìdek krvavých soubojù - tisíce lidí sedí na kamenných lavicích, napjatì sledují, køièí, tleskají, a pak se zvedají ruce - palec nahoru nebo dolù nemilosrdnì anebo milosrdnì (?) rozhodne o ¾ivotì a smrti...
Pøi té pøedstavì mì podivnì i v tom horku zamrazí. Radìji nevzpomínat, krev umírajících u¾ dávno splynula s touto zemí.
Naše cesta vede dál do mìsta. Jsem plná jakéhosi napìtí a oèekávání, ani sama nevím èeho. Chvílemi se mi dokonce toèí hlava a nohy tøesou. Snad nìco jako tréma. Ale pøed èím nebo pøed kým? A pøitom jsem se na to tolik tìším.
A ji¾ procházíme prvními ulièkami, kolem nás se hem¾í davy turistù, dokonce i japonských, kteøí na sebe mávají vlajeèkou. Obdivujeme krásné a pohodlné domy. Muselo tu být velmi pohodlné a pøíjemné bydlení, velké prostory, nádvoøí, kašny, sochy, kvìtiny, ú¾asné malby na stìnách - zaujmou nás výjevy z antické mytologie a èervené pozadí zobrazených dìjù. Øíká se tomu pompejská èerveò. Zastavujeme se a já uva¾uji nad tou èervení, která se stala osudovou barvou pro toto mìsto. Co inspirovalo malíøe k èervenému pozadí? Východy nebo západy slunce? Anebo to bylo náhodné? Tì¾ko øíct. Prohlí¾íme si obchùdky, hostince, zachovalé amfory na víno, jsou tu také nevìstince. Ty ulièky tady ¾ily zpìvem, halasením, lidé se veselili, víno teklo proudem a tam za mìstem se tyèil Vesuv, tiše trpící ve své ukrutné vnitøní bolesti.
Zajímala ta obrovská hora, která dokreslovala kolorit celého kraje vùbec nìkoho? Tato otázka mì tak z nièeho nic napadla. Ka¾dá probouzející se sopka varuje urèitými úkazy - zemìtøesením, a ta v Pompejích byla zaznamenána. K silnìjšímu došlo v roce 62, kdy byly poboøeny nìkteré domy i Jipiterùv chrám. Ale lidé se domnívali, ¾e Vesuv je u¾ dávno
vyhaslý, tak¾e záchvìvy zemì si nedávali do souvislosti s ním, ale pova¾ovali je za projev hnìvu bohù.
A znovu se mi vkrádá otázka, zda nìkoho v Pompejích Vesuv tenkrát zajímal... Rozhlí¾ím se kolem sebe, pøede mnou procházejí lidé drobnìjších postav v tógách, ¾eny s vyumìlkovanými úèesy. A mezi nimi se mihne pomìrnì mladá ¾ena, nápadnì se odlišující od ostatních svým úèesem - dlouhé rovné vlasy s pìšinkou uprostøed sèesané volnì dolù, jakoby duchem nepøítomná, hledí nìkam do dálky. Po chvilce mizí v davu, aby koneènì vyšla z mìsta, kde je mezi lidmi tak sama, aby koneènì spatøila svoji horu v její plné kráse.... Našla svoje místo, kde je š»astná...
Obrázek té doby mizí jako sen a my s Ad¾i procházíme dál. Hladím obna¾ené kameny a cihly domù, fascinuje mì hrubá dla¾ba z lávy. Celé mìsto je tak zachované vèetnì nejrùznìjších nástrojù tehdy pou¾ívaných, šperkù i penìz. Setkáváme se dokonce s oèitými svìdky té osudové události z 24. srpna 79 - se sádrovými odlitky lidí, které vypovídají o posledních chvílích jejich ¾ivota. I kdy¾ jsou v pohybu, který náhle ustrnul, jejich výrazy v oblièeji jsou však uvolnìné, nenacházím v nich dìs, spíše odevzdání se osudu. Sna¾ím se najít logické vysvìtlení. Zøejmì první vlna sopeèných plynù omráèila lidi a zpùsobila jejich omámení a následné uvolnìní. Zdá se, ¾e jejich smrt byla snad bezbolestná a rychlá.
To ráno vyšlo slunce jako ka¾dý jiný den, ale ptáci u¾ je nevítali svým zpìvem. Tušili dávno jakési nebezpeèí a odletìli. Obloha mìla nezvykle špinavì ¾lutou barvu a sám Vesuv hrozivì strmìl do té ¾luti a jeho vrchol se ztrácel v cárech tmavých mrakù. Zlovìstné ticho, které se rozhostilo po krajinì, bylo pøerušováno obèasným temným dunìním vycházejícím z nitra hory. Dunìní sílilo a mìnilo se v rachot. Z vrcholu vyšlehlo nìkolik bleskù a po chvíli zaèal se sykotem vystupovat vzhùru sloup témìø èerného dýmu, který houstnul a nahoøe se mìnil v mraèno, rozprostírající se do šíøky a podobající se tak korunì pinie. Ta postupnì narùstala, a¾ zahalila slunce a byla úplná tma. Z mraèna zaèaly pršet drobné i vìtší èástice popelu i kamení, jeho¾ vrstvy pak na celá staletí zahalily Pompeje. Nìkteøí lidé staèili ještì z mìsta utéci, ale jiní se chtìli na cestu pøipravit, vzít s sebou cenné vìci, ale to ji¾ nestihli...
Vrchol hory byl zcela rozmetán. Z otevøeného ohnivého jícnu Vesuvu se linula èervená záøe nad Neapolským zálivem a odrá¾ela se v moøi. Trvalo to nejménì nìkolik dní, ne¾ se Vesuv zcela uklidnil. Nad krajinou, která byla k nepoznání, znovu vysvitlo slunce. Vesuv, který své roz¾havené bolestné nitro vydal do okolí byl teï mnohem ni¾ší.
Plynul èas a rána v krajinì se postupnì hojila. V úrodném popelu se uchytila semínka rostlin, kterým se tu výbornì daøilo. Vrátili se ptáci a znovu vítali východy slunce. Bohatá vegetace pøilákala i èlovìka. Štìdrý Vesuv znovu obdarovával krajinu ¾ivotem.
A pøišla doba, kdy byly Pompeje objeveny a èásteènì odkryty. Lidé tak mìli mo¾nost nahlédnout do ¾ivota mìsta, který se 24. srpna 79 n. l. rázem zastavil. Nedokonèená práce, nedokonèené pohyby, smrt a zmizení v popelu i v èase. Mìsto zøejmì muselo zemøít, aby jednou vstalo z mrtvých a vydalo nám veliké svìdectví o ¾ivotì dávných dob. A mìsto ¾ije bohatým ¾ivotem turistického ruchu. A my ještì pak posedíme pod pinií, udìlám si pár skic a bleskový akvarel Vesuvu, jeho¾ vrchol se skrývá pod mrakem, ale je to jenom obrovský cumulus, za ním¾ je šedavá clona. Mrak se rozrùstá a zaèíná drobounce a hustì pršet. Je to takový pøívìtivý déš», který svla¾í krajinu spalovanou ji¾ním sluncem. Èas neúprosnì bì¾í dál a nás èeká rozlouèení s tímto nádherným koutem. Pøipadala jsem si jako v nejkrásnìjší pohádce, která má najednou skonèit. A ji¾ je pøed námi dálnice nekompromisnì smìøující k severu. Ještì poslední pohledy na Pompeje a na Vesuv, který mizí v dálce i v slzách...
Ale já tomu nesmím propadnout. Dívám se pøed sebe a pøed námi jsou další hory vápencové a dolomitové CaCO3 a MgCO3... A je tu chemie a geologie, vlevo je azurové moøe, je co pozorovat.
A co u nás v Èechách? Krásné krajiny a je tu Èeské støedohoøí, kde kdysi dávno pracoval Hefaistos ve svých dílnách. Budu hledat jeho vlídné jiskøièky i u nás...
Kromì vyprávìní z cest a výletù píši také básnì s pøírodní tématikou.
Milovníkùm poesie jednu tady pøidávám...
DUB
Jenom tøi písmena...
a vyvolají obraz
krále mezi stromy
Stojí trochu zasmušilý
a pøece vlídný
s vráskami stovek let
a jizev po bojích
Svoji sukovitou náruè
zvedá vysoko k nebi
aby pozdravil i zpìvem
svých ptaèích svìøencù
východy slunce.
Zná náladu nebe
jásavou, pochmurnou
i plaètivou
èas od èasu zachvìje se
kdy¾ pocítí jeho oheò
Pevnì zakotven v zemi
bojuje s vichrem
na pozadí tì¾kých mraèen
Odívá se do barev jara,
léta a podzimu,
v zimì pak do jemných krajek
s uvízlým rezavým listím
kdy sní svùj sen
o dalším jaru...
o návratu a vyprávìní tìch
co pøilétnou z jihu,
o bojovných roháèích,
o srnkách odpoèívajících
v jeho stínu....
a mo¾ná i o èlovìku
jeho¾ vlídné doteky oèí
i ruky hladící zhojené rány
se zapsaly do duše stromu
Mocný a silný
pokorný a štìdrý
rozdávající nadìji
sílu do ¾ivota tìm
co pøestávali vìøit...
Naše putování zaèínalo na Vesuvu a konèí v Pompejích, asi ne náhodnì. Proplétáme se rušnými ulicemi, které nám pøipadají jako bludištì a ukazatel nás ujiš»uje, ¾e jedeme správnì.
Zajímala ta obrovská hora, která dokreslovala kolorit celého kraje vùbec nìkoho? Tato otázka mì tak z nièeho nic napadla. Ka¾dá probouzející se sopka varuje urèitými úkazy - zemìtøesením, a ta v Pompejích byla zaznamenána. K silnìjšímu došlo v roce 62, kdy byly poboøeny nìkteré domy i Jipiterùv chrám. Ale lidé se domnívali, ¾e Vesuv je u¾ dávno 
a cihly domù, fascinuje mì hrubá dla¾ba z lávy. Celé mìsto je tak zachované vèetnì nejrùznìjších nástrojù tehdy pou¾ívaných, šperkù i penìz. Setkáváme se dokonce s oèitými svìdky té osudové události z 24. srpna 79 - se sádrovými odlitky lidí, které vypovídají o posledních chvílích jejich ¾ivota. I kdy¾ jsou v pohybu, který náhle ustrnul, jejich výrazy v oblièeji jsou však uvolnìné, nenacházím v nich dìs, spíše odevzdání se osudu. Sna¾ím se najít logické vysvìtlení. Zøejmì první vlna sopeèných plynù omráèila lidi a zpùsobila jejich omámení a následné uvolnìní. Zdá se, ¾e jejich smrt byla snad bezbolestná a rychlá.
Vrchol hory byl zcela rozmetán. Z otevøeného ohnivého jícnu Vesuvu se linula èervená záøe nad Neapolským zálivem a odrá¾ela se v moøi. Trvalo to nejménì nìkolik dní, ne¾ se Vesuv zcela uklidnil. Nad krajinou, která byla k nepoznání, znovu vysvitlo slunce. Vesuv, který své roz¾havené bolestné nitro vydal do okolí byl teï mnohem ni¾ší. 
práce, nedokonèené pohyby, smrt a zmizení v popelu i v èase. Mìsto zøejmì muselo zemøít, aby jednou vstalo z mrtvých a vydalo nám veliké svìdectví o ¾ivotì dávných dob. A mìsto ¾ije bohatým ¾ivotem turistického ruchu. A my ještì pak posedíme pod pinií, udìlám si pár skic a bleskový akvarel Vesuvu, jeho¾ vrchol se skrývá pod mrakem, ale je to jenom obrovský cumulus, za ním¾ je šedavá clona. Mrak se rozrùstá a zaèíná drobounce a hustì pršet. Je to takový pøívìtivý déš», který svla¾í krajinu spalovanou ji¾ním sluncem. Èas neúprosnì bì¾í dál a nás èeká rozlouèení s tímto nádherným koutem. Pøipadala jsem si jako v nejkrásnìjší pohádce, která má najednou skonèit. A ji¾ je pøed námi dálnice nekompromisnì smìøující k severu. Ještì poslední pohledy na Pompeje a na Vesuv, který mizí v dálce i v slzách...