ZAPOMEUTÉ OSUDY (18) Zapomenuté osudy zajímavých a stateèných lidí, které osobnì poznal Slavomír Pejèoch Ravik, si pøipomínáme vybranými pøíbìhy, je¾ vìtšinou spolu s ním dokumentoval fotograf Bedøich Kocek. Jsou to vzácné doklady o poèátcích mnoha aktivit a slu¾eb, je¾ dnes u¾ pova¾ujeme za samozøejmé.
Èíšník, který pøe¾il zkázu Titaniku
V Zapomenutých osudech jsme u¾ pøipomnìli první piloty, první filmaøe a detektivy. Podívejme se teï na moøe, co hýbalo pøed 105 roky celým svìtem?
Ka¾dý den skonèí ve vlnách oceánù nìkolik lodí, od malých námoøních èlunù a¾ po velká plavidla. S tím jsou spojeny osudy mnoha lidí, se špatným, ale i s dobrým koncem. Poslyšte pøíbìh nenápadného nádra¾ního èíšníka Stanislava Englerta, posedlého touhou po dalekém svìtì.
„Byla to velká chvíle, kdy¾ jsme poprvé zdvihli kotvy Titaniku,“ vzpomínal do mého pera dávno pøed padesáti lety, vzpomínal ji¾ starý mu¾. „Nebyla to první loï, na které jsem pracoval, ale s Titanikem se nemohla mìøit ¾ádná jiná.“ Titanik vyplul desátého dubna roku 1912 ze slavnostnì vyzdobeného Southamptonu. Titanik závodil o modrou stuhu, o nejrychlejší pøeplavbu Atlantiku a chtìl pøekonat dosavadního dr¾itele modré stuhy, loï Mauretánii, které na cestu do Ameriky staèilo o nìkolik minut ménì ne¾ pìt a pùl dne.
Starý mu¾ dále vzpomínal: „Bylo to zrovna 15 minut pøed pùlnocí, kdy¾ se loï prudce otøásla. Na parketu se v té chvíli tanèilo, já roznášel na podnosu sklenièky likérù. Jen pøevrácené poháry a rozbité sklo dalo tušit, co nás èeká v nejbli¾ších minutách. Na moment nastala panika, ale tu pøišli námoøní dùstojníci a vysvìtlili, ¾e jde jen o malou srá¾ku s ledovcem a zábava nerušenì pokraèovala. Jen personál, který vidìl pøebíhat námoøníky po palubì, vycítil, ¾e se stalo nìco opravdu vá¾ného…“
Po chvíli zavolal Englerta a další dva èeské stewardy známý dùstojník a øekl jim:“ Potopíme se. Kapitán odhaduje, ¾e zùstaneme nad hladinou sotva déle ne¾ dvì a pùl hodiny. Pumpy nestaèí odèerpávat vodu, která se valí prora¾enou pøídí. Máme prý dost èasu, abychom se všichni mohli pøepravit na nedalekou loï Californii, ale já vám, hoši, radím, abyste se sna¾ili zachránit vlastními silami.“
Od tohoto okam¾iku se Englert s pøáteli z paluby nehnul. Dovedl si spoèítat, ¾e nìkolik málo záchranných èlunù bude sotva staèit pro ¾eny s dìtmi a tak si hlídal aspoò záchranné pásy povìšené na boku lodi.
„Byla to hrùza“, povzdechl si Englert. „Kapela, v ní¾ byli pøevá¾nì èeští muzikanti, hrála dál a loï se nepozorovatelnì zaèala potápìt s námi všemi“. Kdy¾ se zaèali naloïovat do záchranných èlunù první lidé – a mezi nimi i øeditel spoleènosti White Star Line, které Titanik patøil, pan Ismay, nedala se panika udr¾et. Zaèal boj o místa na loïkách. Podpalubí, v nìm¾ byli natìsnáni cizí pøistìhovalci do Ameriky – a bylo mezi nimi hodnì èeských chudákù, námoøníci uzavøeli. Nadìji, a to ještì velmi malou, mìli jen cestující první a druhé tøídy. Èeský šéfkuchaø Klièka si udr¾oval náladu alkoholem. Englert ho pozoroval, jak popíjel whisky rovnou z láhve a jak do posledního okam¾iku nevázanì tanèil na nejvyšší palubì lodi. Mo¾ná, ¾e zdvihal náladu i ostatním odsouzencùm k smrti.
„Nemìli jsme v té chvíli na palubì u¾ co dìlat,“ vyprávìl starý troseèník. „Shodili jsme pøes zábradlí záchranné pásy a já jsem vzal s sebou i malou holèièku, která bezradnì pobíhala davem. Bylo nás ve vodì dohromady devìt. Aby nás moøe neroztrhalo, svázali jsme se pruhy plátna natrhaného ze zástìr a plavali jsme rychle od místa katastrofy.“
Kdy¾ Englert pozoroval z chladné hladiny tìsnì nad sebou námoøní kolos, teprve v té chvíli pochopil, jaké to bylo dílo … Míjely je záchranné èluny nabité dìtmi a ¾enami se spoustou mu¾ù navìšených kolem okraje èlunù. Všichni o pøekot unikali víru, kterým potápìjící se loï mìla u¾ zakrátko zvíøit celou hladinu. A hudba nìkde vysoko, na nejvyšší palubì hrála dál. Hladina byla klidná a kolem tìch opuštìných devíti mu¾ù s dítìtem pluly tiše kusy grónského ledu. Na pøídi Titaniku záøilo jasné svìtlo nadìje, tentokrát nadarmo. Tu a tam se ozval pláè dìtí, ve dvì hodiny zaèaly vyletovat k obloze spršky zelených raket jako signál pro loï Californii, kotvící údajnì jen nìkolik mil odsud. Zbyteènì, loï, k ní¾ se upínaly poslední nadìje, se nepohnula z místa.
Pak se zelené svìtlo na pøídi zaèalo naklánìt k hladinì a námoøníci, pøivázaní k pásùm šeptali: „Teï to bude trvat u¾ jen chvíli.“ A Englert si pøedstavil tváøe èeských hudebníkù, kteøí ze vzdálené tmy zaèali hrát starou èeskobratrskou píseò „Blí¾ k tobì Bo¾e, blí¾ …“ A pak zelené svìtlo nadobro zmizelo ve vodì, záï Titaniku se zvedla, jakoby rostla proti obloze a temnotu pro»al poslední zoufalý køik tìch, kdo a¾ do této chvíle zùstali na palubì.
Pak bylo ticho … A¾ k ránu se pøed troseèníky objevilo bílé a èervené svìtlo. Neklamné znamení, ¾e pøijí¾dí loï Carpathia. Napolo zmrzlé je vytáhla na palubu. Všech devìt osamìlých mu¾ù s dítìtem bylo v bezpeèí. Té jediné noci se utopilo 1513 lidí. Ani jsme se, dnes u¾ staøièkému Englertovi nedivili, ¾e se u¾ nikdy nechtìl vrátit na moøe. Jako èíšník u¾ se nikdy nevydal dál, ne¾ do jugoslávských lázní.
Míval jsem pradìdeèka, otce mé babièky z matèiny strany. Byl to movitý kupec z Tìšínska, jménem Josef Wenchöfer. Bohu¾el ho ovšem nepamatuji.
Nejspíš z frajeøiny (jen se podívejte na jeho podobiznu) vydal se s první plavbou Titaniku do Ameriky, prý nakupovat pro svùj obchod. Byla to jeho frajeøina poslední.
Zùstal mezi námi s pohledem plným odhodlání dodnes.
Text:Slavomír Pejèoch Ravik
Foto: Bedøich Kocek, Olga Janíèková, internet