«utínkova Sahara v Polabí
Nedaleko Nymburka, uprostøed polabské roviny, mù¾ete tøeba pøi cykloturistických toulkách zabloudit na Saharu. Pokud se teï rozohòujete, ¾e je to èirý nesmysl a ¾e houpat vás mohu jen odsaï pocaï, jak se hezky èesky øíká, ale dokola u¾ teda ne, pak vìzte, ¾e je to pravda pravdoucí. U obce Písty, jak hlásá cedule opsaná z reklam z první republiky, „letoviska Písty“, najdete toti¾ místo, jemu¾ se øíká Èeská pouš».
Zdejší píseèný pøesyp je u¾ od roku 1951 pøírodní rezervací. Dùvodem ochrany je „zachování význaèné pískomilné kvìteny a geologický a geomorfologický fenomén píseèného pøesypu“, jen¾ má rozlohu 3,7 hektaru.
Píseèná duna vznikla v dobách starších ètvrtohor. Øeka Labe zde vytvoøila štìrkopískovou terasu, z ní¾ byly pùsobením vìtru vyvanuty nejjemnìjší èástice písku, je¾ na této terase vytvoøily pohyblivé duny navátého písku. Takových dun bylo ve støedním Polabí mnoho, ale lidé si krajinu pøizpùsobovali svým potøebám, kvalitní jemný písek potøebovali pro svoji stavební èinnost a zbytek pískových vrškù zalesnili. A právì ona duna u Píst je jediným, posledním svìdkem pùvodní podoby tohoto území pøed mnoha stovkami tisícù let.
Pístecký pøesyp tvoøí mírné návrší táhnoucí se od východu k západu, pozvolna se klonící k jihu. Západní strana je umìle osázena trnovníky akáty (Robinia pseudacacia) a borovicemi banksovkami (Pinus banksiana).
Na jedné stranì nìkteøí kritici namítají, ¾e lidé pøesyp sešlapávají a sni¾ují jeho výšku, na druhé stranì je to pro jeho zachování blahodárné, nebo» to zamezuje zarùstání svahu náletovými døevinami. Náletové akáty z okrajù pøesypu ochránci pøírody systematicky odstraòují.
Za povšimnutí stojí chránìné rostliny a ¾ivoèichové (pro laiky je zde umístìna nauèná cedule). Nejhojnìjším chránìným rostlinným druhem je palièkovec šedavý (Corynephorus canescens), dále zde roste smìlek sivý (Koeleria glacua), smil píseèný (Helichrysum arenarium), kostøava píseèná (Festuca psammophila), metlice køivolaká (Deschampsia flexuosa).
V okolí pøevládají bøezové háje (Betula pendula) smíchané s borovcí lesní (Pinus sylvestris)a trnovníkem akátem (Robinia pseudacacia), v nich¾ nacházíme nádherné porosty vøesu obecného (Calluna vulgaris). Na okrajích lesa, ale tøeba i pøímo uprostøed vesnice èi u høištì, mù¾eme vidìt skupinky pavince obecného (Jasione montana).
Zajímavá je rovnì¾ hmyzí fauna: saranèe modrokøídlé (Oedipoda caerulescens), ¾ahalka ètyøskvrnná (Scolia quadripunctata) èi mravkolev (Myrmeleon formicarius). Dospìlého mravkolva, co¾ je vlastnì ¾ivoèich z øádu sí»okøídlých, podobný malému šídélku, jen málokdo uvidí, ale jeho larvu objevíte celkem snadno na dnì malého kráteru v písku, kde èíhá na svoji koøist – mravence. Kdy¾ ho opatrnì i s pískem vyrýpnete, znalci Sekorova Ferdy Mravence v nìm jistì poznají «utínka.
„«utínek všude èenichal, hrabal, zkoušel pùdu, a¾ najednou zastavil. „Tady si udìlám dùlek.“ Na mìkkém místì zaèal jezdit pozpátku po zemi kolem dokoleèka. Ryl zadeèkem do zemì, hlavou kolem sebe vyhazoval písek, a¾ si vyhrabal pìkný dùlek a byl v nìm a¾ po krk zavrtán. V samém mìkkém písku. Nic z nìho nebylo vidìt, jen hlava s tìmi dlouhatánskými zuby vyènívala. „A teï mi, Ferdo, pøiveï honem nìjakého mravence, mám hlad!“ poruèil si «utínek a pøimhouøil oèi.“