In memoriam vinohradského kamnáøe Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném.
Václav ®idek
Byl celým svým okolím pova¾ován za velmi majetného, zámo¾ného majitele kamnáøského závodu. Plným právem. Kamnáøský mistr, prosperující ¾ivnostník. Jmenoval se Antonín Lipan.
A to nejdùle¾itìjší: Dìj se odehrává koncem druhé poloviny 19.století. V té dobì nebylo pou¾íváno dálkové vytápìní ani topení plynem. Vše le¾elo na bedrech lokálního topení, komínù všude plno a tak není divu, ¾e se Antonínu Lipanovi vedlo. A nyní musíme odboèit.
Snad ka¾dý v raném mládí hýèká své sny o tom, èím bude a¾ vyroste – a pro kluky to platí dvojnásob. Chtìjí být stíhacími piloty, strojvedoucími – já chtìl být dirigentem v Národním divadle. Nestalo se. Pod tlakem reality ¾ivota se obvykle ka¾dý stane nìèím jiným, mladické sny se rozplývají v nenávratnu.
Je však i druhá kategorie, která se svých snù nevzdává a alespoò v amatérském rozsahu se jim sna¾í pøiblí¾it.
Koneènì i kategorie tøetí, velmi málo poèetná: Stát se tím, o èem jsem snil! I tady obvykle zjistí, ¾e realita se diametrálnì liší od snu. Gloriola stíhacího letce bledne pøed skuteèností, ¾e zdravotní stav musí být perfektní, cesta vede od lékaøské prohlídky k jiné prohlídce, ¾e psychický nápor pøi letu je obrovský, znalosti musí být na úrovni in¾enýrských a nepatrná chybièka, kterou je mo¾né v bì¾ném ¾ivotì vymazat a zaèít znova, vede k tì¾kému úrazu nebo ztrátì ¾ivota. Vìkem èlovìk moudøí a tak se stává, ¾e dosa¾ený cíl je opìt opuštìn a zùstávají jenom nostalgické reminiscence.
V roce 1891 se konala v Praze velká Jubilejní výstava. V jejím rámci mimo jiných atrakcí vystoupili i dva francouzští vzduchoplavci, aeronauté se svými balony. Také Antonín Lipan sledoval majestátné stoupání mohutných balonù letcù Louise Godarda a posléze Eduarda Surccufa. Je však tøeba dodat, ¾e pohled na stoupající balon mìl v Praze ji¾ pøesnì stoletou tradici: Pøi pøíle¾itosti korunovace Leopolda II. roku 1791 pøedvedl v Praze svùj vzlet legendární Pierre Blanchard, který se však ji¾ roku 1809 zøítil se svým balonem a zahynul.
Antonín Lipan byl z vystoupení francouzských vzduchoplavcù okouzlen. Ten majestátní let balonu vystihl v plném rozsahu jeho mladický sen – vznášet se v tichu vzdušného prostoru nad krajinou a za¾ívat nìco, co jako mistr kamnáøský nikdy za¾ít nemù¾e. A proto¾e Lipan patøil do druhé kategorie snílkù, nezùstal u snìní a rozhodl se, ¾e udìlá všechno proto, aby létal také. Nebyl však sám, koho balonové létání ovlivnilo tak, ¾e ji¾ roku 1893 byla zalo¾ena Èeská spoleènost aeronautická.
Vedle pøedsedy, renomovaného uèence prof. K.V.Zengera, po kterém je dosud pojmenována hlavní posluchárna Èeského vysokého uèení technického, v ní zasedali teoretikové, konstruktéøi a organizátoøi vzduchoplavby František Vanìk, ing. Gustav Finger, Reinhold Kováø i od pøíštího roku také uznaní aktivní vzduchoplavci František Hùlka a Ferdinand Wandas. A vedle nich zasedl ve spoleènosti – kamnáø! Antonín Lipan. Teoretikové a profesoøi vymýšleli a navrhovali, Lipan z vlastních zdrojù financoval.
To poznamenalo brzo zisky jeho firmy. Mezitím teoretici svým neomylným technickým èichem poznali, ¾e budoucnost nepatøí aerostatùm, ale aerodynùm, letadlùm t쾚ím vzduchu. Ve spoleènosti vznikly neshody, projevil se i nedostatek penìz a pøes všechnu snahu Antonína Lipana se Èeská aeronautická spoleènost rozpadla. Jen Lipan zùstal tvrdohlavý, neochvìjnì vìøil aerostatùm, návrhy letadel pova¾oval za neuskuteènitelnou fantazii. A proto¾e se „jeho“ spoleènost rozpadla, zalo¾il svou vlastní, Vzduchoplavecký klub v roce 1903. Zakoupil vlastními náklady balon od Rusa Vilova a v tém¾e roce, spoleènì s F. Hùlkou podnikl dva lety, celkem za celou dobu vlastnictví balonu jen tøi.
Neštìstí za neštìstím však stíhalo Lipanovy sny. V roce 1909 spáchal sebevra¾du F. Hùlka, náklady na balon a jeho provoz pøesáhly Lipanovy mo¾nosti. Jeho kdysi úspìšný kamnáøský podnik zbankrotoval. Z Lipana se stává chudák a do¾ívá svùj ¾ivot oznaèovaný okolím za podivínský. Jako nemajetný chudák také umírá. Neš»astný èlovìk, ztroskotaný vzduchoplavec.
17. února 1910 vypukl po¾ár ve sklepì a kùlnì domu è. 465 v Palackého tøídì na Královských vinohradech. V kùlnì hoøela sláma, bedny, stará kamna a také mno¾ství kvalitní látky. Kdy¾ hasièi oheò uhasili a došlo na vyklizování kùlny, byl k ú¾asu všech vynesen na svìtlo – vzduchoplavecký balon. Ohoøelý, propálený, k nepotøebì… Balon Antonína Lipana, pøíèina jeho úpadku, nouze a podivínství. Balon, symbol kdysi velkého štìstí, naplnìného snu.
Dojímá mì ¾ivotní pøíbìh vinohradského kamnáøe. Snad i proto, ¾e o mnoho let pozdìji jsem také osobnì poznal snílka druhé kategorie. Jmenoval se Štìpán Polák. I on, jako Lipan, vìnoval svému snu a pohybu ve tøech dimenzích všechno. V mládí konstruoval letecké modely s neuvìøitelnou peèlivostí. Byl nesmírnì zruèný, vystudoval strojnickou prùmyslovku a proto¾e s létáním byly v letech 1948 – 1989 problémy pro ne úplnì spolehlivé a provìøené lidi, realizoval svùj sen o tøech dimenzích sportovním potápìním.
Zkonstruoval ponorku pro jednu osobu a postavil ji ve vlastním bytì. V dílnì na zahradì postavil „dálník“ z motocyklu Sahara a trupu stíhacího letounu MIG 15. Sklidil obdiv tìch, kteøí o nìm vùbec vìdìli – ale více nic. Pozdìji si postavil Rogallo, létal napøed bez motoru, pozdìji po slo¾ených zkouškách s motorovým pohonem. Nìkolikrát havaroval, v¾dy bez následkù, kromì hmotných.
Nedostatek prostøedkù ho nutil stavìt svoje létající stroje úspornì, díly shánìl kde se dalo. Není divu, ¾e za letu v motorovém Rogalle praskl náhon vrtule. Pøi nouzovém pøistání byla poškozena benzínová nádr¾ a benzin polil letce zejména na hlavì. Naštìstí duchapøítomnì pøed dopadem vypnul motor a celé zapalování, tak¾e benzin nechytil a k uhoøení nedošlo.
V té dobì byl ji¾ trenérem oddílu otu¾ilcù, proto¾e poznal, ¾e pøi hloubkovém potápìní klesá prudce teplota vody a špièková otu¾ilost je výborným atributem pro takovou èinnost. Zdokonaloval neustále svoje Rogallo, tak¾e jeho pøátelé mu pøedpovídali: „Ty budeš tak dlouho svoje poletovadlo vylepšovat, a¾ nakonec vymyslíš aeroplán!“.
Stalo se. Polák slo¾il zkoušky jako sportovní pilot a sám jsem byl svìdkem, jak jeho štìstí nebralo konce, kdy¾ byl poprvé samostatnì puštìn k letu jako pilot bez instruktora. Zde jeho ¾ivot vyvrcholil. Nikdy se neo¾enil, svého ducha, práci a prostøedky postavil do slu¾eb svého „tøídimenzionálního“ snu. Poèet jeho samostatných letù nepøesáhl poèet prstù na jeho ruce, kdy¾ nepoèítáme lety na Rogallu. Tì¾ká, neléèitelná mozková choroba ukonèila jeho ¾ivot 28. 6. 1994.
Tìmi pøedcházejícími øádky chci vzpomenout památky všech tìch Lipanù, Polákù a jistì stovek a stovek dalších, o kterých dnes svìt u¾ ví. Tìch, kteøí dali za svùj sen všechno. Èest jejich památce, i kdy¾ si øíkám se Shakespearem: Není èest pouhým nápisem na náhrobku s erbem?
O jednom jsem však nezvratnì pøesvìdèen: Nebýt tìchto snílkù, kteøí se své sny pokusili alespoò amatérsky realizovat, ztratil by veškerý ¾ivot kolem nás mnoho ze svého koloritu. Toho, který vše kolem nás zpestøuje i evokuje jistou dávku nostalgie.